Vzhledem k posedlosti moderního světa ekonomickými záležitostmi je dost paradoxní, že jeden z nejlepších příkladů přeformování našich očekávání v důsledku dostupnosti levné koncentrované energie představuje právě silný odpor tolika z nás vůči uvažování o technologii v ekonomických pojmech. Mělo by být zřejmé, že to, zda daná technologie nebo sada technologií budou ve světě ubývajících zdrojů nadále existovat, závisí nejprve a především na třech ekonomických faktorech. Tím prvním je, zda věci vykonávané danou technologií jsou nezbytné nebo přepychové, a pokud jsou nezbytné, tedy nakolik; tím druhým je, zda tytéž věci, nebo přinejmenším tu jejich část, kterou je nutno udělat, lze docílit s jinou technologií a menšími náklady v podobě vzácných zdrojů; a třetím faktorem je to, jaké výhody lze získat udržováním technologie spotřebovávající vzácné zdroje ve srovnání s výhodami získanými jiným využitím týchž zdrojů.

Nicméně v současnosti tento docela přímočarý kalkul potřeb a nákladů je všechno jiné jen ne obvyklý. Když zde například budu tvrdit, že internet v příštích letech nesplní ani jedno ze tří zmíněných kritérií - velmi málo z toho, co zajišťuje, je zcela nezbytné; většina toho, co dělá, může být vykonána s mnohem menší spotřebou energie a zdrojů, ačkoliv pomaleji, jinými prostředky; a zdroje potřebné k jeho udržení v provozu v mnoha případech povedou kdekoliv jinde k větší návratnosti - můžete se vsadit o poslední dolar, že velmi mnoho odpovědí bude tuto analýzu zcela ignorovat a bude trvat na tom, že pokud je technicky možné internet a tu část ekonomického a sociálního uspořádání, která s ním souvisí (nebo ho alespoň využívá), udržet, musí internet existovat i nadále. Je důležité poukázat na to, že svět se velmi rychle přeorientoval na využití emailu a Googlu namísto poštovních známek a veřejných knihoven, a nepochybně se stejně rychle adaptuje i v opačném směru, pokud to bude nezbytné; avšak tento způsob uvažování - i když bude v příštích letech nezbytný - je v tuto chvíli akceptován pouze nemnohými.

Názor, že technologický pokrok je jednosměrnou ulicí a nepodléhá ekonomickým omezením, si jistě říká o satiru, a v minulosti jsem se o ni už vícekrát pokusil. Nicméně ve hře jsou hlubinné problémy, jimž je také třeba čelit. Jeden z nich, který už jsem leckde obsáhle probíral, představuje to, jak pokrok v moderním světě nabyl v podstatě náboženské hodnoty, zejména, ale nejen, mezi těmi, kdo jakýkoliv jiný druh náboženského myšlení odmítají. Nicméně to má ještě i jinou stránku, jíž je fakt, že v posledních třech staletích se ti, kdo věřili v možnosti pokroku, v zásadě nemýlili. Jistě, byla tu vedle úspěchů i omračující selhání, avšak trajektorie, která dosáhla svého klimaxu spolu s lidskými stopami na Měsíci, poskytovala silný argument podporující myšlenku, že technologická komplexnost je kumulativní, nevratná a imunní vůči ekonomickým zřetelům.

Problém tohoto argumentu spočívá v tom, že bere zkušenost výjimečné epochy v lidských dějinách coby měřítko lidských dějin jako celku. Tři století exponenciálního růstu, která otiskla boty do šedého prachu Moře klidu, byla umožněna souběhem historických náhod a geologických zákonů, který dovolil několika státům získat fantastické bohatství v podobě vysoce koncentrované energie obsažené ve fosilních palivech, spalovat je ve stále větším rozsahu a zaplavit jejich ekonomiky nepředstavitelným množstvím levné a vysoce koncentrované energie. Je v módě předpokládat, že za dostupnost veškeré této energie vděčíme Arše Pokroku, avšak existuje velmi dobrý důvod myslet si, že tu jde o zapřahání vozu před koně. Byl to spíše ohromný nadbytek dostupné energie, co technologický pokrok učinilo možným a ekonomicky proveditelným, protože vynálezci, průmyslníci i obyčejní lidé objevili, že bylo skutečně levnější, když stroje poháněné fosilními palivy převzaly práce, jež po tisíciletí vykonávaly lidské a zvířecí svaly poháněné solární energií ve formě potravy.

Logika nadbytku, která se stala přijatelnou a možnou právě díky tomuto nadbytku samému, vedla v naší společnosti k důsledkům, jimž zatím jen málo lidí v komunitě ropného zlomu doopravdy čelí. Například řada těch nejzákladnějších způsobů, jak moderní průmyslové společnosti zacházejí s energií, dává smysl pouze tehdy, je-li fosilní energie tak levná a hojná, že se prostě není třeba starat o plýtvání. Jeden z mých čtenářů, Sebastien Bongard, mě nedávno emailem upozornil, že v průměru pouze třetina energie odcházející z elektrárny dorazí až ke konečnému spotřebiteli; další dvě třetiny se cestou změní v teplo v důsledku elektrického odporu (v případě střídavého proudu by bylo vhodnější psát o elektrické impedanci - KD) elektrických vodičů a transformátorů tvořících rozvodnou síť. Kvůli tomu, aby byla elektřina okamžitě k dispozici ze zásuvky na takřka každé stěně v průmyslovém světě, bezmyšlenkovitě přijímáme systém, který po nás vyžaduje, abychom vyráběli třikrát více energie, než kolik skutečně spotřebujeme.

Ve světě, kde zdroje koncentrované energie jsou vzácné a drahé, řada marnotratností tohoto druhu přestane být možná, a většina z nich přestane být ekonomicky proveditelná. V jistém smyslu je to dobrá věc, protože poukazuje na způsoby, jimiž národy čelí krizi, neboť nedostatek zdrojů koncentrované energie může omezit ztráty a uchovat vitální systémy. Bylo například opakovaně poukazováno na fakt, že elektrická rozvodná síť dodávající energii do domů a podniků po celém průmyslovém světě dost pravděpodobně v samotném počátku procesu kontrakce přestane být funkčně realizovatelná, a někteří z těch, kdo uvažují o ropném zlomu, podle toho načrtli černé scénáře náhlého a nevratného kolapsu celostátních rozvodných a přenosových soustav. Tak jako většina scénářů modelovaných podle Posledního soudu i tyto vycházejí z neformulovaného a neprověřeného předpokladu, že všichni, kdo s věcí mají co do činění, budou během kolapsu sedět na zadku a nedělat nic.

V tomto případě tento předpoklad spočívá ve velmi rozšířené neochotě promyslet důsledky věku zmenšující se nabídky energií. Manažeři rozvodné sítě, která čelí kolapsu kvůli nedostatku výrobní kapacity, mají po ruce jednu zřejmou alternativu: Odstřihnout sektory, které nemají zásadní význam, od sítě, pokud to bude nezbytné, tak aby zátěž sítě poklesla na úroveň, s jakou se dostupná výrobní kapacita dokáže vyrovnat. Například v případě mimořádné situace řada amerických předměstí a velká část nezemědělského venkovského území mohou být zcela odpojeny, a ještě větší část z obou může být vystavena přerušovaným dodávkám obvyklým ve Třetím světě, a to bez katastrofálních následků. Samozřejmě, že by to mělo svůj ekonomický dopad, ale ten by byl mírný ve srovnání s tím, kdyby se prostě počkalo, až se zhroutí celá síť.

V dlouhodobém výhledu platí, že tak jako bylo 20. století érou elektrifikace venkova, 21. století slibuje být naopak érou jeho deelektrifikace. Množství ztracené elektřiny je zčásti funkcí celkové délky elektrických vodičů, a dlouhá vedení táhnoucí se kolem venkovských silnic k domům roztroušeným po krajině tedy způsobují nepřiměřený podíl ztrát. Stát čelící dlouhodobým nebo permanentním nedostatkům ve výrobě elektřiny může zvětšit dostupnou energii odstřihnutím venkovských oblastí od sítě a ponechat zcela na nich, aby si vyrobily jakoukoliv energii z lokálních zdrojů. Před necelým stoletím takřka každá prosperující farmářská usedlost na Velkých pláních měla poblíž větrný mlýn vyrábějící proud o napětí 12 nebo 24 voltů pro využití v domácnosti, kdykoli zafoukal vítr; týž přístup bude stejně životaschopný i v budoucnosti, v neposlední řadě proto, že větrné elektrárny domácích rozměrů - na rozdíl od obrovských turbín stojících v zájmu většiny nynějších koncepcí využití větrné energie - lze vyrobit ručně z běžně dostupných materiálů. (Skeptici, pozor: Pomáhal jsem jednu takovou domácí elektrárnu postavit během studií na počátku 80. let, s využitím, kromě jiného, alternátoru starého kamionu a ručně vyřezávané dřevěné vrtule. Ano, fungovala.)

Opatření tohoto druhu byla v komunitě ropného zlomu velmi málo diskutována, a mimo ni ještě méně, protože očekávání ohledně technologie probíraná o pár řádků výše je činí v každém ohledu nemyslitelnými. Zdá se, že většina lidí v dnešním průmyslovém světě ztratila schopnost představit si budoucnost, v níž nebude elektřina dostupná ze zásuvky na každé zdi, bez toho, aby upadla do druhého extrému a podlehla hollywoodským klišé univerzální destrukce. Myšlenka, že některé z nejvšednějších technologií dneška se prostě mohou zítra stát příliš drahými a neúčinnými, než aby byly nadále udržovány, je myšlení ovládnutému logikou nadbytku prostě cizí.

Tato slepota má však své značné náklady. Jak se věk nadbytku umožněný fosilními palivy nevyhnutelně blíží svému konci, lze udělat velmi mnoho věcí, abychom omezili dopady této změny. Dost jich mohou udělat jednotlivci, rodiny a místní komunity - abych pokračoval v probíraném příkladu, pro lidi žijící ve venkovských oblastech nebo na předměstí nebude těžké vybavit se záložními systémy využívajícími místních zdrojů obnovitelné energie, aby udrželi své domácnosti v provozu v případě trvalejšího, nebo dokonce permanentního, výpadku dodávek elektřiny. Žádný z potřebných kroků není příliš drahý, většina z nich představuje okamžitý přínos ve formě nižších plateb za elektřinu, a místní nebo státní úřady ve většině průmyslového světa nyní nabízejí finanční pobídky - některé z nich velmi robustní - pro ty, kdo tyto kroky podniknou. Navzdory tomu to dělá jen velmi málo lidí, a většina pozornosti a úsilí směřuje k takovým odpovědím na budoucí energetická omezení, které se snaží nalézt nové způsoby, jak napumpovat elektřinu do obrovsky neefektivní rozvodné sítě, bez toho, aby vůbec padla otázka, zda půjde o životaschopnou odpověď na dobu, kdy dnešní plýtvavost již nebude možná.

Proto je pozornost věnovaná energetické ekonomice na sklonku ropného zlomu tak zásadně důležitá. Může rozvodná síť toho druhu, jaký provozujeme dnes, s centralizovanými elektrárnami a rozsáhlou sítí vedení přivádějících energii do zásuvek na každé zdi, zůstat charakteristickým rysem života průmyslové společnosti v budoucnosti s omezenou dostupností energie? Jestliže pokusy najít v takové budoucnosti nějaký smysl předpokládají, že k tomu dojde jaksi samospádem, nebo vycházejí z neprokoumaného předpokladu, že taková rozvodná síť je nejlepším (nebo jediným) možným způsobem, jak zacházet s nedostatkovou energií, a fixují se na technické debaty o tom, zda a jak toho lze dosáhnout, hlavní téma, které je třeba prozkoumat, uniká pozornosti. Je třeba se místo toho ptát, zda rozvodná síť toho druhu, který považujeme za zaručeně daný, bude napříště vůbec ekonomicky životaschopná - to znamená, zda tato síť je opravdu tak nezbytná, jak se nám dnes zdá být; zda výhody plynoucí z její existence pokryjí náklady na její údržbu a provoz; a zda vzácné zdroje, které tato síť používá, nemohou přinést lepší výnos, pokud bychom je využili k nějakému jinému účelu.

Místní podmínky mohou poskytnout nespočet odpovědí na tuto otázku. V některých zemích a regionech, kde lidé žijí navzájem blízko sebe a zdroje obnovitelné energie jako hydroelektrická slibují stabilní přísun elektřiny po relativně dlouhou dobu, se celostátní rozvodná síť současného typu může ukázat být životaschopná. V jiných, jak jsem už tvrdil výše, může být vhodnější mít omezené energetické sítě obsluhující městské oblasti a kritickou infrastrukturu, zatímco venkovské oblasti se vrátí k lokálně vyráběné elektřině nebo k neelektrifikovanému životnímu stylu. A ještě v jiných se rozvodná síť jakéhokoliv druhu může ukázat jako ekonomicky neudržitelná.

Ve všech těchto podmínkách, dokonce i v těch prvně jmenovaných, dává smysl, pokud vláda podpoří občany a podniky, aby z lokálně dostupných difúzních energetických zdrojů jako je sluneční záření nebo vítr pokryli tolik vlastních energetických potřeb, kolik je jen možné. (Vzhledem k nynějšímu názoru o vrozené zlomyslnosti vlády je patrně třeba říci, že jakékoliv výhody, které lze získat ze závislosti lidí na elektrické rozvodné síti, by mohly být více než vyváženy výhodami plynoucími z toho, že máme pracovní sílu, a tudíž ekonomiku, která může pokračovat ve svém fungování přinejmenším na minimální úrovni, i kdyby síť přestala fungovat.) Ve všech těchto podmínkách dává jednotlivcům, rodinám a místním komunitám ještě větší smysl podnikat tyto kroky samostatně, tak aby se jakýkoliv výpadek elektrické sítě - dočasný nebo trvalý - stal spíše nepříjemností než hrozbou našemu přežití.

Lze snadno argumentovat ve prospěch tvrzení, že tváří v tvář budoucím velmi nejistým dodávkám energie alternativní nezasíťované zdroje vytápění, teplé vody a dalších základních nezbytností jsou v moderním městě stejně důležité jako záchranná vesta v lodi. A ještě důrazněji lze tvrdit, že jednotlivci a skupiny doufající v lokální odolnost tváří v tvář této budoucnosti by patrně měli tak prosté a snadno dostupné technologie jako solární ohřev vody, solární vytápění, domácí větrné elektrárny a podobné věci učinit hlavním tématem svého plánování. Až dosud se tak dělo jen zřídka, a moc logiky nadbytku nad naší kolektivní imaginací je myslím do značné míry příčinou tohoto stavu.

Ještě důležitější je, že elektrická rozvodná síť představuje pouze jeden z příkladů systému, který hraje zásadní roli ve způsobu, jak lidé v dnešním průmyslovém světě žijí - i když jde o příklad důležitý; tohle vše ale dává smysl jedině ve světě, kde je energie tak hojná, že ani na obrovských neefektivitách nezáleží. Je sotva těžké domyslet si jiné příklady. Nicméně uvažovat tímto způsobem a začít zkoumat ekonomičtější možnosti uspokojení individuálních a společenských potřeb ve věku energetického nedostatku znamená vstoupit do takřka neprozkoumané oblasti, kde většina pravidel ovládajících náš současný život je postavena na hlavu. Některé z obtížnějších částí tohoto území zmapujeme v příštím příspěvku.

Podrobnosti v angličtině: ZDE