Konstatuje však - realisticky: "V Afghánistánu se ale vyhrát nedá" a dodává: "Možná bychom měli říci, že se sice nedá vyhrát v Afghánistánu, ale dá se vyhrát Afghánistán. ... Jsme v Afghánistánu, protože nás potřebuje." Pan ministr musí prominout: pohled na mapu světové chudoby by jej měl přesvědčit, že v míře stejné, ne-li větší, potřebuje naši pomoc přinejmenším půl tuctu jiných zemí a míst, od Haiti přes Dárfur až třeba po Somálsko. Jestliže podle něj "celý svět potřebuje, aby tato země /tj. Afghánistán/ byla bezpečná a stabilní", namítám mu, že celý svět potřebuje, aby všechny země byly "bezpečné a stabilní" - Afghánistán je pouze jednou z mnoha. A nelze-li v něm vyhrát, jak zařídí, aby byl "bezpečný a stabilní"? Tím, že ve dne se staví školy a v noci se bombardují "opěrné body" Tálibánu, z nichž se následující den vyklubou civilisté? Intervence spojenců zatím stála život 4 000 Afghánců a jak víme z opakovaných prohlášení generála McChrystala i jeho nadřízeného generála Petraeuse, počet civilních obětí dále roste.  Co takhle přenechat zemi těm, kteří si nepřejí mít v ní okupanty a pomáhat jen potud, pokud o to sami požádají?

Druhý důvod, odpověď na druhou otázku, je asi tak přesvědčivý jako důvod první. "V Afghánistánu bychom měli zůstat, protože zde nadále zůstává na 42 koaličních partnerů, z nichž někteří, včetně našich nejbližších sousedů, svoji účast nadále rozšiřují." Tedy ne proto, že obyvatelé si to přejí - nýbrž proto, že tam jsou spojenci - naši. Ministrovi poněkud vypověděla paměť - ano, nejbližší sousedi, Poláci, Slováci a Němci, účast zvyšují - jiní spojenci ovšem, Kanaďané a Nizozemci, které ministr zapomněl uvést, odcházejí. S počty vyššími než jsou počty navyšované. A ani Kanada ani Nizozemí se nepovažují za neloajální, ani necítí, že by jejich čest byla pošpiněna. Ministr pak uvádí důvod, jenž je velmi pochybný - i když v době "boje proti terorismu" může na někoho zapůsobit: "Základny al-Kajdá v Afghánistánu nejsou hypotetické“, prohlašuje. Asi mu jeho štáb nepředložil americké bezpečnostní studie z poslední doby, mohly by jej přesvědčit o opaku. Vesměs totiž popírají, že by al-Kajdá měla základny v této zemi - nejčastěji a s největší pravděpodobností uvádí Pákistán. Také o těsné spolupráci Tálibánu s al-Kajdá se vážně pochybuje. Ostatně naskýtá se otázka, může-li al-Kajdá případně Tálibán ohrozit struktury toho, čemu se tak euforicky říká euroatlantická civilizace. Buď je totiž teroristická skupina - po letech boje proti ní - neúporazitelným obrem, anebo tato civilizace stojí na hliněných nohou.

Závěrečná otázka ministra obrany České republiky zní: "Co získáme odchodem českých jednotek z Afghánistánu?" Pokud měl na mysli zvláštní jednotky, o nichž se nikdy nic nedovídáme, odpověď neříká nic. Jinak ministr píše: "Vítězství jistě ne. Snad jen posílení pocitu "opuštění hranice", jež naše moderní dějiny provází po šest desetiletí a který bude o to trpčí, že spojenci tentokrát neopustí nás, ale my je." "Posílení pocitu" po boji, který nelze vyhrát - to je spíš otázka pro psychologa. Nevím ovšem, kde nás opouštějí spojenci - my jsme je přece do Afghánistánu nezvali a ani jsme si toto bojiště nevybrali. Žijeme-li ve světě, kde česká hranice je v Afghánistánu a my z této hranice odcházíme - to by ovšem nebylo hrdinské. Jenom se můžeme ptát, je-li to svět, který "potřebuje bezpečný a stabilní" Afghánistán - nebo jsou to Spojené státy? Jejich dnes stotisícová armáda bojuje v Afghánistánu devátým rokem boj, který nemůže vyhrát - už proto, že valná část Afghánců si okupaci své země nepřeje a že Afghánistán - a to ministr jaksi přehlédl - je pouze jednou figurkou na šachovnici, na níž se střetávají (mimo jiné) Pákistánci a Indové, Rusové a Íránci, afghánské kmeny a pákistánská zpravodajská služba. Zjednodušením této složité situace nás chce ministr přesvědčit, že jde o co? O loajalitu vůči těm, jejichž zájmy v oné oblasti nesdílíme, ale pro něž máme učinit velkopanské gesto, že se podílíme na pochybné válce bez konce?