ANALÝZA

Zemní plyn a energetická bezpečnost

28. 12. 2009 / Jaroslav Ungerman

předneseno na mezinárodním kolokviu "Energetická bezpečnost: reakce na krizi", organizovaném Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů v Praze 9.12. 2009

O významu zemního plynu pro zásobování České republiky energií v budoucnu se vedou stále diskuse. Je tomu i proto, že nasazení stále většího množství netradičních zdrojů energie vyžaduje mít pohotovou zálohu výkonu. A tu lze v současnosti zajistit především využitím zemního plynu. Proto se podle mého názoru zvýší i jeho postavení v energetické bilanci země a bude nutně potřeba rostoucí pozornost věnovat i jeho úloze při zajištění energetické bezpečnosti země.

O postavení zemního plynu v budoucí české energetické bilanci se ovšem vedou spory.

Oficiální Státní energetická koncepce ČR (SEK) aktualizovaná v roce 2009 předpokládá, že zemní plyn zůstane zastoupen v budoucí energetické bilance země stejnou vahou po celé období do roku 2050 – horizontu této koncepce. Jedinými zdroji, jejichž váha v bilanci poroste, jsou obnovitelné zdroje a také jaderná energie.

V SEK je poměrně málo místa věnováno konkrétnímu vysvětlení těchto strukturálních pohybů. Patrně jen mimo tento dokument existují detailní propočty v jednotlivých mezních letech tj. v pětiletých intervalech. Samotná koncepce totiž uvádí jen grafy, z nichž je možno odečítat trend vývoje (dokonce nejsou uvedeny ani tabulky, kde by byly číselné hodnoty).

Výchozí parametr koncepce – spotřeba primárních energetických zdrojů – se do roku 2050 v podstatě nemění. V roce 2050 bude – podle grafu – mírně pod úrovní roku 2005 tj. pod hodnotou 1900 PJ. Samotný průběh křivky spotřeby primárních energetických zdrojů předpokládá velmi mírný vzestup spotřeby do roku 2030 – těsně pod hranici 2000 PJ – a následný pokles pod úroveň roku 2005.

Znamená to tedy, že i spotřeba zemního plynu by po celé období do roku 2050 v podstatě měla stagnovat a neměla by tedy převýšit úroveň 10 miliard m3 ročně.

To je úvaha, která je velmi zajímavá a to především proto, že již bylo zveřejněno několik návrhů na vybudování nových paroplynových elektráren v ČR, které budou využívat zemní plyn. Je zajímavé, že např. jeden z těchto návrhů již počítá se zemním plynem z plynovodu Nord stream. Hovořit proto o tom, že spotřeba zemního plynu v ČR nevzroste, je možná předčasné a možná ani neodpovídá plánům hlavních energetických firem v ČR.

K tomu je nutno dodat ještě několik čísel. V roce 2005 prvotní energetické zdroje ČR představovaly 1855 PJ a konečná spotřeba energie dosáhla hodnoty 1130 PJ. Rozdíl představují ztráty. Pro srovnání – v roce 2000 byly prvotní energetické zdroje 1657 PJ a konečná spotřeba 1003 PJ.

Zde jsou důležité dvě hodnoty – při růstu HDP v tomto období v průměru o 3,7 % ročně rostly primární energetické zdroje o 2,2 % ročně, přitom konečná spotřeba ještě o málo rychleji – ročně 2,4 %. Tento vývoj je pozitivní v tom, že se dařilo v minulém období snižovat energetické ztráty – i když vzhledem k jejich potenciálu by bylo žádoucí rychlejší tempo.

Současně však vypovídá o tom, že se dosud nedaří rozvíjet ekonomiku při stagnaci či dokonce poklesu absolutního objemu spotřebovávaných prvotních energetických zdrojů. Vazba mezi růstem HDP a spotřebou jak prvotních energetických zdrojů stejně jako jejich konečnou spotřebou je stále velmi těsná – v podstatě je to 0,6 % růstu energetických zdrojů na 1 % růstu HDP. To je zatím poměrně vysoká závislost a tedy i relativně vysoká energetická náročnost ekonomického růstu. Těžko proto usuzovat, že by v relativně krátké době deseti až patnácti let bylo možné předpokládat růst ukazatelů typu HDP  při stagnaci prvotních zdrojů energie.

Ovšem je nutné si také uvědomit, že k tomu, aby se dostala ČR v tvorbě HDP na obyvatele na úroveň průměru vyspělých zemí EU, musí se ještě minimálně 15 let rozvíjet rychlejším tempem než tyto země. Toto rychlejší tempo růstu by se nemělo příliš odlišovat od tempa dosahovaného v letech 2000 – 2005.

Přitom jsem si vědom, že česká ekonomika je v současnosti v hluboké krizi, z níž není žádného snadného východiska. Proto uvedený propočet je jen propočtovou ilustrací problému energetické náročnosti. Samozřejmě, že jsem si vědom i všech problémů propočtu energetické náročnosti ve vazbě na ukazatel HDP.

Pokud pak budeme zvažovat, že k takovému růstu HDP – celkově předpokládejme jeho vzestup o více než 50 % – potřebuje současná ekonomika i odpovídající vstupy energie – také proto, že technologie, které má k dispozici, se krátkodobě zásadně nezmění – pak sotva lze přijmout tezi, že spotřeba prvotních energetických zdrojů neporoste resp. vzroste v příštích 15 letech jen o 5 %. To je patrně nad síly současné české ekonomiky. Zejména pokud uvážíme, že je jedním z největších vývozců elektrické energie v Evropě a uvědomíme se, kde vznikají největší ztráty prvotních energetických zdrojů. A samozřejmě také vývozní potenciál české ekonomiky atd.

Otázkou pro takovou budoucí koncepci je pak především to, zda je potenciál úspor tak velký, jak se obecně předpokládá. Zda vyčerpání potenciálu úspor umožní tak rychlý ekonomický růst. Je nesporné, že jeho velká část je dána technickými možnostmi současných technologií, ale i strukturou spotřebovávaných prvotních energetických zdrojů. Tyto výchozí technické parametry pak nejsou změnitelné ani v období příštích 20 – 30 let.

Více než tři čtvrtiny ztrát vznikají při výrobě elektřiny, což je nepochybně dáno technickými možnostmi přeměny tepelné energie na elektrickou a také možnostmi využití vznikajícího odpadního tepla. Přitom růst těchto ztrát je rychlejší v tomto období, než je celkový růst ztrát.

A hovořit dnes o tom, jak to bude za čtyřicet či padesát let je sice užitečné, ale tato budoucnost je natolik vzdálená, že jakékoli konkrétní data mohou být jen ilustrativní.

V této souvislosti je přirozeně na místě i zásadní otázka, zda vůbec má smysl hovořit o dalším ekonomickém růstu tak, jak ho tradičně chápeme. Zda skutečně to není jen růst růstu, ekonomický růst jako samoúčel. Taková úvaha je přirozeně plně oprávněná a právě ve vazbě na takové parametry jako je spotřeba energie se zřetelně ukazuje, nakolik je toto tradiční kvantitativní pojetí ekonomického růstu v rozporu s budoucími potřebami či cíli naší společnosti. Taková úvaha však zcela vybočuje z rámce tohoto pojednání.

Česká koncepce v podstatě odpovídá tomu, co je zapsáno i v energetické koncepci EU, která byla pod názvem Akční plán EU pro zabezpečení dodávek energie a jejich solidární využití vypracována na podzim 2008. (Viz materiál Komise evropských společenství KOM (2008) 781)

Tato politika EU v oblasti energetiky a životního prostředí byla vypracována na zasedání Evropské rady v březnu 2007. Jejím smyslem je zaměřit se na budoucí cíle formulované jako udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek energie. Proto také EU vytyčila tzv. iniciativu „20-20-20“. Pod tímto názvem se skrývá závazek snížit emise skleníkových plynů o 20 %, zvýšit podíl obnovitelných energetických zdrojů na spotřebě energie na 20 % oproti současným 8,5 % a zlepšit energetickou účinnost o 20 %. Cílovým rokem je 2020.

Přijatá opatření by měla snížit do roku 2020 spotřebu energie v EU až o 15 % a vést ke snížení očekávaného dovozu energie až o 26 % oproti tomu, pokud by probíhal setrvačný vývoji v období před přijetím této iniciativy. Znamená to tedy, že EU chce přerušit trend trvale rostoucí spotřeby energie a rostoucích dovozů energie. Evropa v současnosti dováží 54 % své energie.

tabulka 1

K této tabulce je nutno dodat ještě určité vysvětlení. Za prvé, tabulka zachycuje výchozí stav poptávky po energetických zdrojích v roce 2005. Další sloupce pak ukazují index jejich růstu resp. poklesu do roku 2020. Jediný zdroj energie, který se zvyšuje, je zelená energie – obnovitelné zdroje.

Za druhé, simulace vývoje počítaly s cenou ropy v nižší variantě ve výši 61 USD za barel a ve vyšší variantě s cenou 100 USD za barel. V době vzniku těchto variant možná šlo o docela realistické odhady a spíše se patrně vycházelo z toho, že vyšší varianta bude považována za tzv. varovnou prognózu, která pravděpodobně nenastane. Na vysvětlení je nutno dodat, že to bylo ještě před propuknutím současné hospodářské krize.

V současné době je varianta s cenou 61 USD za barel spíše variantou nerealistickou. A to jednak proto, že ceny ropy – i při současném malém oživení resp. zastavení poklesu ekonomik vyspělých zemí – se znovu pohybují mezi 60 – 70 USD za barel. Kromě toho, poptávka po ropě neklesá. Neklesá zejména v Číně a také v Indii, jejichž ekonomiky patří dnes k nejrychleji rostoucím a žádají stále více takové energie.

Navíc – a to platí pro obě varianty – americký dolar soustavně oslabuje ve vztahu k hlavním měnám. Jeho současná úroveň je patrně dlouhodobě neudržitelná a dolar bude muset být zřejmě dále devalvován, mají-li USA postupně snížit pasivum ve své obchodní bilanci. Proto varianta s vyšší cenou za barel ropy je patrně bližší současným očekáváním než naopak. Na druhé straně oslabující hodnota dolaru bude působit na to, že tlak na úspory energie a také na rozvoj obnovitelných zdrojů nebude tak výrazný, jako je tomu ve variantě s vyšší cenou. Spíše je proto nutné počítat s určitým průměrem obou krajních variant.

tabulka 2

Struktura budoucí poptávky po energii jasně vypovídá o tom, kde autoři této prognózy vidí své priority. Je to rozvoj obnovitelných zdrojů, jejichž podíl vzroste o deset bodů. Naproti tomu největší pokles zaznamenává zemní plyn, jehož podíl klesá o čtyři body. Je to dáno tím, že se předpokládá ve vyšší variantě prognózy s poklesem dovozu zemního plynu pod úroveň roku 2005 resp. v nižší variantě s dovozem jen o desetinu vyšším (přírůstek 40 miliard m3 tj. na celkový dovoz ve výši 337 miliard m3). K tomu je nutno připočítat také pokles těžby zemního plynu v EU v roce 2020 na téměř polovinu těžby v roce 2005.

Také ostatní druhy energie svůj podíl snižují. Překvapuje i malý pokles podílu jaderné energie, kde by se mohl spíše očekávat její vzestup s ohledem na to, že jde o velmi čistý zdroj energie.

Jaderná energie nemá žádné emise skleníkových plynů a také její zdroje jsou relativně velké a na dlouhou dobu. Její pokles proto lze chápat jednak jako ústup před požadavky Zelených, kteří ji chtějí zcela eliminovat ze zdrojů energie kvůli jadernému odpadu. Jednak jde i o celkem realistické zhodnocení faktu, že se v současnosti na území EU v podstatě žádné nové jaderné elektrárny nestaví (kromě zdroje ve Finsku a ve Francii – Flamanville) a tedy není možné, že by se do roku 2020 její využití mohlo zvýšit (přitom dojde k odstavení již dožilých bloků).

Jak je patrné, je v koncepci velká pozornost věnována zemnímu plynu. V současnosti představují jeho dovozy 61 % hrubé vnitrozemské spotřeby zemního plynu v EU. Z těchto dovozů pochází 42 % z Ruska, 24 % z Norska a 18 % z Alžírska. Zbývajících 16 % pochází z jiných zemí, a to zejména v podobě zkapalněného zemního plynu (LNG).

Přitom se však očekává, že těžba zemního plynu se bude v EU dále snižovat a proto se zvýší do roku 2020 podíl dovozu na jeho celkové spotřebě ze současných 61 % na 73 %.

Pokud tato data analyzujeme z úrovně EU, pak se zdá, že jde o poměrně dobře diverzifikované dodávky. Existuje však několik členských států, které jsou při pokrytí svých potřeb zemního plynu z historických důvodů plně závislé na jediném dodavateli. EU proto usiluje eliminovat tato individuální rizika a snaží se zajistit, aby i ve vztahu k těmto zemím bylo dosaženo potřebné míry diverzifikace dodávek zemního plynu.

Návrh Komise ES tak směřuje k tomu, aby byly propojeny všechny dosud izolované trhy v rámci EU tj. zejména Pobaltí s ostatními zeměmi EU. Proto se také objevily návrhy na vybudování podmořských kabelů ze Švédska a Finska do Pobaltí, které by je připojily na elektrorozvodnou soustavu EU. Stejně tak je navrhováno vybudování tzv. plynového konektoru mezi Finskem a Estonskem. Ten by měl umožnit dodávat do Pobaltí ruský zemní plyn přes území Finska. Přitom ovšem existuje plynovod mezi Ruskem a pobaltskými republikami umožňující přímé dodávky.

Touto cestou jde tedy jen o to vytvořit alternativní zásobovací trasu v případě nouze. K prodeji do dalších zemí je přitom potřeba mít souhlas dodavatele zemního plynu. K tomu je ještě dobré dodat, že dosud nikdy nedošlo k zastavení dodávek plynu mezi Ruskem a těmito zeměmi.

Jedním z dalších opatření EU je také vybudování přístavů na příjem LNG pro pobaltské země (v současnosti se hovoří o jednom přístavu na severu – Gdaňsk a na jihu ve Středozemním moři). Je to opět investičně náročná cesta zajištění diverzifikace dodávek. Tato akce je součástí širšího plánu EU, který je zaměřen na to, aby se dodávky zemního plynu pro členské země odpoutaly od příliš vysoké závislosti na stacionární síti plynovodů. Proto EU usiluje o vytvoření dostatečného počtu terminálů pro příjem lodí s LNG, odkud by pak mohl zemní plyn proudit v soustavě propojených plynovodů do členských zemí.

Tento plán se opírá o rostoucí počet vývozců LNG ve světě, kteří ho chtějí do EU dodávat. EU je pak připravena recipročně podpořit právě budování závodů na výrobu LNG v hlavních těžebních zemích. Touto cestou by se mělo podařit vytvořit v EU systém zásobování zemním plynem, který by byl velmi flexibilní, byl by schopen pružně měnit dodavatele a snížil by závislost EU na dodavatelích.

Je současně i nesporné, že tento systém je investičně náročný, že bude patrně fungovat spíše na dolní hranici rentability a patrně bude mít i rizika pro dodavatele. Velké spektrum dodavatelů vede k cenové konkurenci mezi nimi a nutí je držet nízké ceny, ale to jim také umožňuje dodávat jen tam, kde to je momentálně výhodné. Kromě toho odpadne sice zranitelnost plynovodů na souši a jejich závislost na tranzitních zemích, ale současně se nesníží závislost na transportních liniích po moři.

Součástí plánu EU na zvýšení diverzifikace dodávek zemního plynu je také otevření tzv. jižního koridoru pro zemní plyn. Vybudování tohoto koridoru považuje EU za jednu ze svých hlavních priorit. Proto také se ve své koncepci soustřeďuje na to, aby pro tento plán získala – jak se výslovně uvádí – Ázerbájdžán a Turkmenistán, Irák a země Mašreku a s nimi také uzavřela potřebné dlouhodobé dohody. V dlouhodobém výhledu potom počítá – pokud by to dovolily politické okolnosti – i s dodávkami z ostatních zemí v tomto regionu, jako jsou Uzbekistán a Írán

Jak je patrně nesporné, že koncepce EU vyjadřuje především pohled bruselských úředníků a přirozeně i politiků v Komise ES. Přirozeně, že schválené cíle budou v budoucnu podpořeny i potřebnými legislativními či exekutivními rozhodnutími. I přesto však je, podle mého názoru, k daným cílům přistupovat s určitou zdrženlivostí.

Podle toho jak je tato koncepce formulována, zdá se být jejím výchozím principem dosáhnout maximální diverzifikace zdrojů a dopravních cest zemního plynu. Byla přitom nepochybně využita i zkušenost z minulých let, kdy tranzitní plynovody mezi Ruskem a střední a západní Evropou byly pod hrozbou uzavření. Přitom byla zformulována ještě před blokádou tranzitních plynovodů, která se odehrála na počátku roku 2009. Je proto celkem logické, že snaha dosáhnout toho, aby se taková situace již nemohla opakovat, byla prioritní.

Na druhé straně je otázkou, zda byly příčiny této plynové krize dostatečně analyzovány. Zda nepřevážily argumenty bezpečnosti a diversifikace nad ekonomickými úvahami a nad tím, zda v budoucích koncepcích není úloha zemního plynu jako energetického zdroje zbytečně podceňována. Zemní plyn je palivem, které má oproti pevným palivům své nesporné přednosti a jak jsme ukázali výše, nelze si dost dobře představit, že by bylo možné využívat obnovitelné zdroje bez současného nasazení zemního plynu.

Také proto se domnívám, že i nadále bude pokračovat úsilí jak těžebních firem, tak i distributorů na vyšší využití zemního plynu a to i ve větší míře než se předpokládá v koncepci EU. Nakonec o tom, zda se jí podaří plnit rozhodne jen to, zda je v souladu s podnikatelskými plány hlavních plynárenských firem v Evropě.

Tyto firmy – a neměli bychom ztrácet ze zřetele, že jde o koncerny, které často nabízejí celý energetický mix tj. zemní plyn, stejně jako ropné produkty, elektřinu či teplo a také osvojují obnovitelné zdroje – i nadále počítají s tím, že spotřeba zemního plynu v Evropě poroste. I nadále mnohé z těchto úvah počítají s tím, že EU bude dovážet možná až 450 miliard m3 v roce 2020 oproti současným 300 miliard m3. Jsou si dobře vědomy i toho, že ve vlastním zájmu musejí usilovat o diverzifikaci jak zdrojů, tak zejména přepravních cest.

Spolehlivost přepravních cest a jejich problémy ve východní Evropě

Jak vyplývá z předchozího textu je v současnosti největší část zemního plynu pro EU dovážena prostřednictvím tranzitních plynovodů z ruských těžebních polí v západní Sibiři. Největší část tohoto tranzitu prochází územím Ukrajiny a pak již vstupuje do soustavy plynovodů na území EU. Menší část pak prochází přes Bělorusko. V souhrnu jde zhruba o 120 miliard m3 ročně.

Tím, že tyto soustavy procházejí územím cizích států – nečlenů EU – je pak spolehlivost celého tohoto obchodu dána především tím, nakolik jsou tyto státy spolehlivými partnery a zda jsou připraveny plnit veškeré své závazky vyplývající z tohoto obchodu. Přitom hned na počátku této úvahy bychom si měli být vědomi možností vymahatelnosti jejich závazků, která je obecně velmi nízká. To je dáno především tím, že vynutit si plnění těchto závazků silou je bezpředmětné a ekonomické sankce sice přicházejí z úvahu, ale těžko mohou být účinné tam, kde tyto státy jsou chudé a obrazně řečeno „není odkud brát“.

Proto se zde lze setkat stále s případy, k jakému došlo v červenci 2009. Tehdy byl uzavřen tranzitní produktovod z Ruska přes území Běloruska do Lotyšska. Byl uzavřen proto, že běloruská strana dospěla k názoru, že je ve špatném technickém stavu a mohlo by dojít k havárii. Nikdo z účastníků však nebyl předem a dokonce ani následně upozorněn, že produktovod musí být uzavřen. Prostě najednou přestala nafta proudit. Podle vyjádření ruského operátora technický stav nebyl tak špatný, aby vyžadoval okamžité uzavření.

K uzavření produktovodu došlo v období, kdy mezi Ruskem a Běloruskem probíhala tzv. mléčná válka. Vznikla po té, co ruský hlavní hygienik označil běloruské mléko za závadné, neboť nevyhovuje ruským hygienickým předpisům. Jiný názor pak uváděl, že vývoz běloruského mléka na ruský trh začal prudce narůstat, neboť je státem dotován a ruští výrobce nebyli schopni dumpingovým cenám konkurovat.

Běloruská strana sice oznámila, že uzavření produktovodu není odpovědí na ruskou „mléčnou válku“, ale tomu bylo velmi nesnadné uvěřit.

Šlo v podstatě o banální záležitost, která ani nevzbudila žádnou velkou mediální pozornost. Ovšem to, co se stalo, velice dobře zobrazuje, co se v tomto regionu děje.

To, co se stalo, platí v určité míře totiž pro každý tranzitní systém v této oblasti a je lhostejné, zda jde o ropovod, produktovod či tranzitní plynovod. Především zde neexistuje žádná přesně vymezená odpovědnost. Nikdo nepovažuje za nutné informovat partnera na druhém konci trouby o technických problémech. Stejně jako nikdo necítí zodpovědnost za bezporuchový chod tranzitního systému.

Na vině je především minulost. Tehdy všechny tyto systémy byly v jednom státu a možná i pod jedním hospodářským vedením. Dnes je to rozděleno do několika států, řady firem. Kdo z provozovatelů tranzitních systémů má zájem investovat do jejich technického stavu, když zcela jednoznačně převažuje zájem na co nejvyšších poplatcích za tranzit, které mizí buď ve státní kase, nebo jinde – v soukromých rukách?

Naskýtá se celkem pochopitelná otázka, proč nebyly mezitím – za uplynulých bezmála dvacet let – uzavřeny nové smlouvy. Hned na počátku rozdělení tranzitního systému to nikdo nechtěl – všichni žili představě, že vše bude jako dosud a všichni si budou rozumět. Později to také nešlo, protože nové smlouvy znamenají nové podmínky a to jsou vždycky další náklady. A nejde to doposud, protože každá ze stran má v určité etapě nějaké důvody, proč na nové smlouvy nepřistoupit.

Nakonec jde ještě o jeden problém. Jistě by bylo možné uzavřít celý obchod tak, že předávacím místem ve smlouvě jsou hranice dodavatele. Pak by ovšem přepravovaný produkt prodávala tranzitní země a to je ten problém.

Právě v těchto případech totiž existuje vždycky zájem dodavatele mít přístup ke koncovému zákazníkovi – v některých případech až na úroveň malospotřebitele. Je to celkem prosté – velké zisky se realizují právě na konci řetězce od dobývání, přes rafinaci, dopravu až ke konečné spotřebě. A systém předání a placení na hranici státu dodavatele právě tohle neumožňuje.

Je tam přirozeně i další moment – okamžikem, kdy se např. zemní plyn prodá na hranici dodavatele, může se z tranzitního státu stát také obchodník s plynem. To vše se sice dá vyřešit smluvně, ale ve vztazích mezi těmito státy zatím ochrana smluv a hlavně jejich vymahatelnost moc nefunguje.

Z tohoto dílčího problému lze pak vyvodit ještě jeden základní závěr. Mezi dodavatelem a konečným odběratelem je v současnosti vždycky nějaký tranzitér a právě on může ovládat celý obchod, který v minulosti uzavřel dodavatel s odběratelem a přitom sám není jeho účastníkem. Ukazuje se proto, jak vážná a možná klíčová je úloha tranzitní země a její spolehlivost.

Když tato fakta promítneme do velké politiky a velkého byznysu, pak se celkem jasně rýsují také příčiny, proč ve východní Evropě dochází trvale ke konfliktům na tranzitních soustavách se zemním plynem a ropou. A je také jasné, proč se v současnosti takové úsilí věnuje tomu, najít nové trasy pro dopravu.

Pokud se proto na stav obchodu se zemním plynem podíváme očima ruských těžařů, pak je koncepce jejich dalšího postupu celkem jednoznačná. Musí se vyhnout tomu, aby nějaká tranzitní země mohla využívat svého postavení k tomu, že si bude klást další podmínky a požadavky. Přitom samotný ruský dodavatel zemního plynu – tím, že není účasten na tranzitní soustavě mimo své území – nemůže ani ovlivnit technický stav této soustavy. Sice řádně platí poplatky za tranzit, ale jak jsou použity tyto poplatky, zda k technické obnově či jinak ovlivnit nemůže.

Východisko z této situace ovšem není tak snadné. Dovolí jiná země, aby tranzitní soustava byla spravována společně s dodavatelem, či také s odběrateli plynu a tedy byla zde mezinárodní kontrola této soustavy? Udělá někdo takový krok, aby si nechal kontrolovat soustavu resp. v přeneseném smyslu slepici, která snáší zlatá vejce a pak se o tyto zisky dělil s někým jiným?

To vše – a ještě další – jsou otázky, nad kterými je nutné přemýšlet, když se začne hovořit o spolehlivosti dodavatelů zemního plynu a ropy do Evropy a začnou se vynášet soudy o tom, kdo koho vydírá či se snaží vydírat a kdo koho se snaží ovlivnit, nebo kdo vlastně se snaží „hrát tu s plynovou či ropnou kartou“.

Tento banální případ tak myslím ukazuje, že problematika spolehlivosti tranzitérů a jejich jisté odpovědnosti za přepravu přes jejich území je nevyhnutelně základem strategických úvah o tom, jak dál rozvíjet obchod mezi Ruskem – jako zdrojem jak zemního plynu, tak i ropy – a „ostatní“ (rozuměj střední a západní) Evropou.

Obě strany tohoto obchodu tak hledají, jak nejlépe vytyčit nové trasy zejména pro budoucí tranzitní plynovody. Ruské subjekty tak přicházejí s návrhem na vybudování dvou nových tras, kterými se chtějí vyhnout „nespolehlivým“ tranzitním zemím – Ukrajině, Bělorusku a Polsku. Proto navrhují vybudovat jak Nord stream a tak South stream. Obě trasy se snaží vést pokud možno co nejdéle na „neutrálním“ území – po dnu jak Baltského, tak Černého moře. Tyto trasy také mohou efektivně kontrolovat svým námořnictvem.

Z druhé strany také Evropa resp. EU navrhuje zbavit se vysoké závislosti na dodávkách zemního plynu z Ruska a napojit se na bohatá naleziště zemního plynu v regionu Kaspického moře a přivést tento plyn do Evropy mimo území Ruska – tedy jižní cestou – či jak se někdy říká v linii Hedvábné stezky. EU zde sleduje fakticky dva cíle – zaměřuje se na nového dodavatele a také otevírá novou zásobovací trasu.

K tomu je ještě nutné dodat, že v dosud nikdo z těch, co navrhují nové trasy, nezpochybnil ani trasy dosavadních plynovodů, které vedou jak severní větví – přes Bělorusko a Polsko tak, i jižní větví přes Ukrajinu a Slovensko dále do Evropy. Ve všech těchto úvahách o budoucích trasách se hovoří o tom, že tyto nové trasy by měly být těmi, které zajistí případný budoucí přírůstek spotřeby zemního plynu v Evropě. Není tedy řečeno, že by tyto nové trasy měly být náhradou již dříve postavených a fungujících plynovodů. Právě tento argument – že by mělo jí to náhradu stávajících linií – zaznívá od tranzitních zemích, které se tím snaží uchovat si svoje dosavadní postavení. Přirozeně, že právě tyto země chápou, že jejich dosud výsadní postavení při tranzitu by novými liniemi bylo ohroženo.

Přitom nikoli zanedbatelný je ovšem také fakt, že životnost těchto nových linií má také svůj význam. Magistrální plynovody z Ruska do Evropy se začaly stavět v polovině sedmdesátých let a další pak koncem osmdesátých let a tedy i jejich životnost není neomezená, zvláště pokud by se potvrdily obavy některých expertů z nedostatečné údržby.

Současný stav s výstavbou nových linií

V současnosti existují tři základní projekty na výstavbu nových linií plynovodů z Východu do EU. Jde o Nabucco jako projekt podporovaný EU a Nord Stream spolu se South stream, které prosazuje ruský Gazprom se svými západoevropskými partnery. Tyto linie jsou vzájemně konkurenční, i když se často v rozhovorech pro media od zúčastněných osob dozvídáme, že nikoli.

Skutečnost, že jde o konkurenční projekty, však vyplývá z mnoha vyjádření politiků i expertů, kteří se danou problematikou zabývají. Pokud jde o Nabucco nejednou bylo řečeno, že jde o projekt, který primárně sleduje záměr vytyčit novou trasu pro dopravu středoasijského plynu do Evropy mimo území Ruska a tak dosáhnout toho, aby Rusko nemohlo ovlivňovat touto cestou energetickou bezpečnost Evropy.

Tak tento projekt vnímá ruská strana a tedy podniká – jak si dále ukážeme – i mnohé kroky, aby svým projektem South Stream bylo schopno konkurovat. Jde však nejen o geopolitické pozice a možnosti vlivu. Jde tu i „prostou“ ekonomiku. Bude-li projekt EU realizován, pak část trhu bude obsazena jinými dodavateli a tedy pro dosavadní dodavatele to může znamenat menší růst tržeb a v souhrnu i menší rentabilitu. Ani tento pohled podnikatele, kterému se na jeho dosavadním prostoru může objevit konkurent, jistě neztrácí svoji racionalitu.

Projekt Nabucco

Zdá se, že projekt Nabucco se v roce 2009 dostal ze stadia úvah do stadia již konkrétní realizace. V květnu 2009 – za českého předsednictví EU – bylo podepsáno memorandum o jeho výstavbě. Deklaraci podepsali představitelé maďarského MOL, rakouského OMV, rumunského Transgazu, bulharského Bulgarian Energy Holding, tureckého BOTAS a také německého RWE.

Jak je patrné, jde o projekt, který se liší od jeho konkurentů – v jedné podstatné věci – nezúčastňuje se ho těžařská firma resp. ten, kdo reálně má ložiska zemního plynu. Jestliže Nord stream má jako jednoho z partnerů Gazprom a tedy toho, kdo má plyn, pak Nabucco nikoho takového nemá – jen spotřebitele a tranzitéry plynu.

Kromě toho – je to projekt malých zemí, které jakoby navzdory své pozici v EU se pokusily sjednotit a přijít s projektem na Rusku nezávislého plynovodu. Účastníkem projektu je sice i německá RWE a tedy firma z velké evropské země. Jde tu však o něco jiného. RWE dosud žádné významné kontrakty na Východě neměla. Všechny smlouvy o plynu s Ruskem měl v Německu Ruhrgas resp. E. ON. Pro RWE je účast v Nabucco cestou, jak se dostat do tohoto regionu.

Nelze také nevidět, že plánovaná trasa plynovodu ani nedosahuje území Německa. Trasa má být ukončena v terminálu Baumgarten nedaleko Vídně, kde se má napojit na další plynovody. Není to tedy trasa srovnatelná s Nord streamem, který bude doveden přímo na území Německa a teprve odtud bude směřovat do dalších zemí. Jde možná o detail, ale nesporně důležitý.

Nabucco má ovšem jednoho velmi silného partnera a tím jsou USA. Představitelé americké administrativy ve středoasijském regionu se nikdy netajili tím, že považují Nabucco za základní nástroj, kterým by se mohly středoasijské republiky zbavit vlivu Moskvy při exportu jejich energetických surovin. Považovali jeho stavbu také za cestu, jak celkově zmírnit ruský vliv na energetické dodávky do Evropy. Američtí představitelé proto byli těmi, kdo silně lobboval za podepsání dohod o Nabucco. Právě neskrývaná účast amerických představitelů byla nejednou velmi nelibě přijímána ruskými oficiálními představiteli, kteří naznačovali, že tuto přítomnost považují za zasahování do dosud výhradní domény ruských zájmů.

Pravděpodobně právě tyto skutečnosti – projekt malých zemí a neskrývaná účast americké administrativy, která sleduje záměr vklínit se do této tradiční sféry ruských zájmů – budou těmi skutečnostmi, které budou určovat budoucí vývoj Nabucco.

Je sice pravdou, že EU souhlasila vyčlenit na projekt Nabucco určité finanční zdroje na vypracování technicko ekonomických studií. Ovšem takový projekt bude vyžadovat trvalou pozornost. Je otázkou, zda bez účasti velkých zemí EU, které nakonec vždycky určují agendu EU a tedy i její priority, bude i nadále Nabucco mít dostatek podporovatelů. To bude důležité především s přihlédnutím k současné hospodářské krizi, která zcela jinak zformuje hospodářskou politiku EU v příštích letech.

Další podstatnou skutečností je i to, že podpisu smluv o Nabucco se zúčastnili i představitelé středoasijských republik – Turkmenistánu, Kazachstánu a Uzbekistánu. Své podpisy však ke smlouvě o plynovodu nepřipojili. A neučinili tak ani později. Následně totiž byla podepsána základní dohoda o Nabucco – tentokrát v Ankaře – kde již byla oficiálně potvrzena i účast Turecka.

Celkový stav na přípravě plynovodu Nabucco lze tedy shrnout asi takto. Je podepsána smlouva o vytvoření konsorcia na jeho výstavbu. Probíhají přípravné práce, připravuje se podrobnější projekt a posuzují se možnosti vedení trasy plynovodu. K tomu jsou vyčleněny i určité finanční zdroje z fondů EU.

V Ankaře se k dohodě připojily také Egypt, Ázerbájdžán a Gruzie. Jejich zdroje zemního plynu však nestačí k tomu, aby mohly naplnit uvažovanou kapacitu plynovodu.

Gruzie se dohody účastní jako předpokládaný tranzitér. Ovšem ani to není jisté. Pro dokreslení situace, která panuje mezi kavkazskými republikami, je možné uvést, že se také objevily návrhy – těžko říci, zda míněné vážně – aby tranzit z Ázerbájdžánu šel přes území Arménie, což by byla kratší trasa. To okamžitě vyvolalo bouřlivou reakci ostatních zemí – Gruzie, která měla pocit, že ji chtějí opustit a Ázerbájdžánu, který má s Arménií nevyřešené územní spory o Náhorní Karabach.

Proto i vzájemné vztahy mezi jednotlivými státy v této oblasti jsou jedním z vážných rizik tohoto projektu. K tomu je možno ještě dodat, že v letošním roce se naopak začaly zlepšovat po desetiletí napjaté vztahy mezi Arménií a Tureckem. Byly podepsány dohody znovu navázání diplomatických styků, o určitém otevření hranic a mělo by následně dojít k rozvoji vzájemného obchodu. To může v budoucnu vést k dalšímu vývoji i pokud jde o Nabucco.

K dokreslení situace je nutno uvést, že i přesto, že byly podepsány tyto dohody, což bylo všeobecně považováno za novou etapu ve vzájemných vztazích těchto států a které by mohly znamenat uvolnění napjaté situace, narazila jejich realizace na staré problémy. V parlamentech dotčených zemí, podle pozorovatelů, není šance, že by tyto dohody mohly být ratifikovány. Každá se stran prohlašuje, že je ratifikuje po té, co tak učiní druhá strana. Kromě toho, Ázerbájdžán dodává Turecku zemní plyn za výhodné – nižší – ceny a ten se těmito dohodami cítí poškozen. Znovu se obnovuje napětí také kolem Náhorního Karabachu. Hovořit o nějakém smíru či uklidnění, které by mělo trvalejší charakter, je zjevně předčasné.

Základní problém Nabucco – zdroje zemního plynu

Vyřešit zajištění dostatku zemního plynu pro Nabucco se dosud nepodařilo. Objevují se návrhy, že by určitou část kapacity mohl zaplnit Egypt, i když by to patrně představovalo určité technické problémy. Hovoří se také o možnostech iráckého plynu. Také Írán navrhuje využít své zdroje.

Pro naplnění kapacity Nabucco jsou rozhodující zdroje Turkmenistánu. K tomu, aby získali Turkmenistán pro účast na výstavbě Nabucco, vyvíjeli jeho účastníci velmi rozsáhlou diplomatickou aktivitu. Přesto se jim zatím nepodařilo získat jednoznačný souhlas Turkmenistánu s účastí v Nabucco. Ze strany turkmenského prezidenta Berdymuchamedova zaznívá řada prohlášení, která jednou vypadají jako jednoznačná podpora, aby vzápětí zase svoji účast zpochybnil.

Pozice Turkmenistánu je bezpochyby velmi složitá. Jak uvedl americký diplomat Matthew Bryza, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá a je jedním z hlavních podporovatelů projektu Nabucco, Turkmenistán je připraven se zapojit do projektu Nabucco, ale není ochoten to udělat, protože si současně chce zachovat dobré vztahy s Ruskem.

O jeho zdroje zemního plynu je zájem jak na východě – v Číně, tak i na západě (Nabucco), ale i na dalších stranách – o projektu dopravy turkmenského zemního plynu na jih – do Indie a Pákistánu – se hovoří stále a nakonec je tu i Gazprom, který dosud nakupoval nejvíce zemního plynu.

Právě s Gazpromem se v letošním roce výrazně zhoršily vzájemné vztahy, což nahrává jeho konkurentům. Příčinou zhoršení těchto vztahů jsou dohody, které Gazprom uzavřel s Turkmenistánem v předcházejících letech. V nich přistoupil na to, že za zemní plyn bude platit evropské ceny.

Není sice známa konkrétní cenová formule, ale podle expertních odhadů byla dohodnuta cena 300 dolarů za 1000 m3 a tato cena byla zafixována na rok dopředu. To bylo možné jen v euforii trvale rostoucích cen v první polovině roku 2008, kdy se odhadovalo, že nejpozději v roce 2009 dosáhne cena 1000 m3 zemního plynu již 500 dolarů. Ovšem již v tomto období byla cenová vyjednávání ovlivněna i licitacemi Turkmenistánu, s kým má uzavřít dohody o dodávkách plynu.

Pád cen zemního plynu pak vedl k vážným dopadům do ekonomiky Gazpromu. Nejenže výrazně poklesl jeho celkový vývoz plynu – odhaduje se, že v prvním pololetí 2009 klesl export do Evropy o třetinu, ale ještě více poklesly jeho ceny. Přitom musel nakupovat za zafixované ceny zemní plyn z Turkmenistánu.

Proto byla zahájena jednání s Turkmenistánem o nových cenách a také o zmenšení dodávek. Na to však Turkmenistán nechtěl přistoupit a tedy došlo k tomu, že Gazprom začal snižovat své odběry zemního plynu s poukazem na technické problémy. Tento stav pak vyústil do havárie na tranzitním plynovodu na začátku dubna 2009. Havárie sice byla v krátké době odstraněna, ale Gazprom odběr zemního plynu po této linii zastavil, pokud nebude dohodnuta jiná cena a jiné podmínky dodávek. Odhaduje se, že Turkmenistán v období duben – srpen 2009 nerealizoval vývoz plynu nejméně za 3 miliard dolarů.

V říjnu 2009 byly obnoveny rozhovory mezi Gazpromem a Turkmenistánem o obnovení dodávek plynu. Výsledkem byla dohoda o obnovení dodávek, ale tyto dodávky obnoveny nebyly, protože strany nebyly schopny se dohodnout na ceně zemního plynu.

Nakonec se však obě strany dohodly. Při návštěvě ruského prezidenta v Turkmenistánu v prosinci 2009 bylo dohodnuto, že dodávky zemního plynu budou obnoveny od ledna 2010. Gazprom by měl odebrat v roce 2010 nejméně 11 miliard m3 a v dalších letech by měly dodávky vzrůstat až na 30 miliard m3 ročně. Bylo dosaženo také dohody o ceně zemního plynu. Údajně má jít o cenu navázanou na evropskou cenu, ale bližší podrobnosti zveřejněny nebyly.

A podle všeho nejdůležitější dohodou je dohoda o společné výstavbě Přikaspického plynovodu a magistrálního plynovodu uvnitř Turkmenistánu – Východ – Západ. Obě tyto stavby se už měly stavět, ale vzhledem k nejasnostem ve vzájemných vztazích, se jejich výstavba odkládala. Zda tentokrát již bude dohoda definitivní, si nikdo z pozorovatelů netroufá odhadnout. Zdá se však, že tento balík dohod by měl dosavadní napjaté vztahy v otázkách zemního plynu mezi Ruskem a Turkmenistánem alespoň na čas odstranit.

Je jisté, že pozici Turkmenistánu v těchto rozhovorech podstatně změnilo uvedení do provozu čínského plynovodu. Do té doby Turkmenistán, pokud nechtěl přistoupit na dohodu o změně objemu a cen dodávek s Gazpromem, neměl mnoho možností, jak tuto situaci změnit. Je ovšem nutno vidět, že vývoz na čínský trh není ani zdaleka tak cenově výhodný, jak byl vývoz pro Gazprom.

V roce 2009 byl také dokončen plynovod do Íránu – také tento vývoz bude za horší ceny než do Evropy. Jeho celková kapacita by se měla zvýšit na dvojnásobek tj. na 14 miliard m3 a později pak až na 20 miliard m3 ročně. Lze zatím prakticky vyloučit, že by tato linie mohla být využita pro zásobování Nabucco, dokud budou existovat takové nesrovnalosti v politických vztazích mezi Íránem a EU.

Připojení Turkmenistánu k Nabucco proto není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Především neexistuje Transkaspický plynovod, který by umožňoval připojení k tranzitním plynovodním sítím na západním břehu Kaspiku. Jeho výstavba není zatím ani v projektech. Brání tomu především nejasný status Kaspického moře. Jednotlivé státy ležící na jeho břehu zatím nebyly schopny se dohodnout na tom, jak budou společně toto moře využívat a nebyly ani schopny přesněji vymezit svá zájmová území.

Proto také Rusko oznámilo, že výstavba tranzitního plynovodu přes Kaspické moře by musela být odsouhlasena všemi kaspickými státy. Stejně tak je známo, že mezi Ázerbájdžánem a Turkmenistánem existuje spor o rozdělení svých zájmových území na dně Kaspiku a tudíž nedá se předpokládat, že by v krátké době byly oba státy schopny dosáhnout nějaké rozumné dohody.

Podstatou jejich sporu jsou tři naleziště zemního plynu poblíž vzájemné hranice na moři. Proto se čas od času latentní napětí projeví ve slovních přestřelkách. Spoléhat na urovnání těchto nejasností a nesouladů v blízké době pravděpodobně nelze, pokud se nenalezne řešení vzájemně přijatelné. Možná, že takovým řešením by byla společná firma, která by operovala na těchto nalezištích.

Pro Turkmenistán by proto zbývala jen jedna cesta – případný plynovod by musel obejít po souši Kaspické moře – tedy přes území Íránu a odtud směřovat do Turecka. I to je z dnešního pohledu velmi rizikový projekt.

Pokud shrneme situaci kolem zdrojů zemního plynu pro Nabucco, pak v současné době jeho zdroje jsou velmi nejasné. Ovšem zdroje plynu budou pro Nabucco potřebné až někdy kolem roku 2013 – 2015, kdy by mohla být jeho výstavba dokončena. Na druhé straně je těžké zahájit jeho výstavbu, není-li jasno, odkud bude mít zdroje zemního plynu a nezavázal-li se nikdo z velkých těžařů, že potřebné zdroje zemního plynu pro tento plynovod vyčlení.

I když se perspektivy Nabucco mohou z prvního pohledu jevit jako nepříznivé, pak v delším časovém období tomu může být jinak. Energetické zdroje Turkmenistánu jsou velmi rozsáhlé – hovoří se také o zásobách ropy v rozsahu až 11 miliard tun na kaspickém šelfu a také o 5000 miliard m3 zemního plynu.

Viz např. ZDE

Existují však odhady o ještě větších zásobách. Takové zásoby lákají zahraniční těžařské firmy, které v nejbližších letech nastoupí do této oblasti. Turkmenistán vyhlašuje, že jednotlivé bloky k prospekci bude firmám přidělovat na základě dražby.

I kdyby tak došlo k tomu, že se podaří turkmenské energetické zdroje těžit v očekávaném rozsahu, bude zde stále problém, jak je dopravit evropským a světovým spotřebitelům. Na jihu je Írán a vedle něho Afghánistán, kde se stále bojuje a naděje na ukončení konfliktu jsou zatím nejasné.

Do hry o zdroje zemního plynu pro Nabucco však vstupuje ještě další daleko mocnější hráč – Čína. V polovině prosince 2009 byl po delší výstavbě spuštěn plynovod z Turkmenistánu přes Uzbekistán a Kazachstán do Číny. Jeho roční kapacita je 40 miliard m3 a měla by být dosažena v roce 2012. Čína se také netají tím, že chce postavit ještě další linie. Kromě toho kapitálově vstupuje i do kazašského plynárenského koncernu a poskytuje těmto zemím – Kazachstán a Uzbekistán jsou členy Šanghajské organizace spolupráce – rozsáhlé úvěry.

Čína se velmi intenzívně zajímá o tyto zdroje. Očekávat, že Čína, která skupuje podobná naleziště uhlovodíků po celém světě, by si takovou příležitost – a tak blízko svých hranic – nechala ujít, asi nelze.

Podle zpráv Financial Times v současné době Čína vede rozhovory s Nigérií o nákupu ložiska ropy s celkovými zásobami 6 miliard barelů. Hodnota kontraktu se odhaduje na více než 30 miliard dolarů. Až dosud Čína nakoupila v Súdánu a Angole ložiska s necelými 5 miliard barelů. Čína, jak zdůrazňují komentáře, má dnes ohromné zásoby amerických cenných papírů – a tedy hotovosti – a může si proto dovolit nabídnout vyšší ceny než kdokoli z možných konkurentů.

Tímto krokem tak došlo k tomu, že americké hrátky – nepustit zemní plyn ze střední Asie přes území Ruska dále do EU, které část zemí EU nadšeně podporovala – tak vedly k tomu, že EU může nakonec turkmenský plyn ztratit. Protože půjde na východ do Číny.

Turkmenistán jako největší zdroj zemního plynu ve střední Asii, tak má dnes již tři základní odbytové cesty – Rusko, Čínu a také Írán a možná v budoucnu i Transafghánský plynovod (do Indie a Pákistánu). Během pár let může jeho export zemního plynu dosáhnout kolem 70 miliard m3 (přitom s Ruskem má dosud platnou dohodu o prodeji až 70 miliard m3 ročně) Potřebuje ještě Evropu?

Pro Rusko tato nově vznikající situace není nevýhodná. Do střední Asie má vybudované plynovody a čínská přítomnost povede k tomu, že cena plynu nakonec bude pro Rusko velmi příjemná. Čína totiž nikdy nenakupuje draho a dovede své dodavatele náležitě držet při zemi (to už si Rusko nakonec vyzkoušelo v jiných případech svého ropného obchodu s Čínou). Proto i pro Rusko to bude znamenat, že za nákup plynu bude moci nabídnout méně než dosud.

Hlavně však reálná čínská přítomnost v regionu – a na trvalo – znamená, že jeho zdroje půjdou v budoucnu na východ – do Číny a Rusko bude moci v klidu vybudovat svůj plynovod South Stream do Evropy. A střední Asie nebude muset čekat na sliby, že někdy ve vzdálené budoucnosti bude dodávat zemní plyn i do EU.

Takový je patrně nejpravděpodobnější scénář budoucnosti odběru zemního plynu pro střední Asii.

Turecko – hlavní tranzitní země na jižním energetickém koridoru

Z úvah otevřít jižní energetický koridor – jak to také předpokládá koncepce EU – vyplývá, že Turecko musí nevyhnutelně v těchto úvahách mít klíčovou pozici. Žádným jiným směrem než přes území Turecka nelze tento koridor otevřít. Pak ovšem geopolitická pozice Turecka oproti současnosti výrazně vzroste a bude i jiná jeho pozice, pokud jde o vztah k EU atd. Tím se pak otevírá řada dalších evropských problémů.

Složitá geopolitická hra, kterou zde lze uvést jen v náznacích, o to, kdo v tomto regionu bude mít hlavní slovo při využívání jeho energetických zdrojů, není ani zdaleka u konce. Až dosud se moc nehovořilo o tom, že by to mohla být také Čína, neboť její pozice zde je – protože přichází z velkým balíkem peněz – sotva zpochybnitelná. A to je potřeba při hodnocení perspektiv Nabucco brát také v úvahu.

Je proto možné říci, že nejasnosti kolem zdrojů zemního plynu pro Nabucco nahrávají konkurenčnímu projektu Gazpromu na výstavbu South streamu, který se zdá být více připraven. Proto také jen několik dní po podpisu dohod o výstavbě Nabucco odejel ruský premiér Putin do Ankary, kde začal vyjednávat o turecké podpoře tohoto projektu. Nebyl tam sám – spolu s ním tam přicestoval i italský premiér Berlusconi a dal jasně najevo, že Itálie podporuje právě tento projekt.

Výsledkem těchto rozhovorů je podepsaná dohoda o spolupráci v oblasti energetiky. Podle ní Turecko souhlasí s provedením projekčních a průzkumných prací na svém území v souvislosti s plynovody South stream a Blue stream. Toto ustanovení v podstatě odkrývá možnost nové trasy pro výstavbu plynovodu South stream.

Podle hodnocení pozorovatelů to znamená, že Rusko sonduje možnost vedení tohoto plynovodu přes turecké území. Jak známo, původní trasa plynovodu předpokládala, že půjde po dnu Černého moře v přímé linii mezi ruským Novorossijskem a bulharskou Varnou. Tato linie ovšem svojí nemalou částí prochází také šelfem, který je součástí ekonomické zóny Ukrajiny. Přitom ukrajinští představitelé opakovaně v minulosti prohlašovali, že s touto trasou nebudou souhlasit. A to také proto, že tím by se mohl zmenšit objem přepravovaného plynu přes jejich území a tedy i zmenšily by se i jejich příjmy. Také současné rusko – ukrajinské vztahy jsou velmi špatné (pravděpodobně nejhorší od dob osamostatnění obou států) a nedá se očekávat, že by Ukrajina změnila svůj názor.

Proto se zdá celkem logické, že Rusko hledá i jiné trasy, kudy by mohl být případný plynovod veden. Jak známo, mezi Tureckem a Ruskem již existuje linie plynovodu Blue stream (Novorossijsk – Samsun). Přitom v minulých letech se rusko – turecká jednání již zabývala možností zvýšit jeho kapacitu. Hovořilo se o projektu Blue stream 2, ale zatím se k jeho výstavbě nepřikročilo. V podstatě by proto technicky neměl být problém tuto trasu znovu použít pro daleko výkonnější plynovod, který by pak dál pokračoval k zemím uvažovaným pro South stream. Zcela nepochybně by i náklady na výstavbu takového plynovodu byly nižší než v původní trase po dnu Černého moře. Nelze konečně ani vyloučit, že by Rusko pro trasu nového plynovodu mohlo využít ještě kratší spojení mezi nově vzniklou republikou Abcházií a Tureckem.

Tato myšlenka vypadá zatím jako utopie. Nelze ovšem zapomínat, že v Turecku žije relativně početná menšina Abcházců a – po osamostatnění Abcházie – mezi oběma skupinami probíhá velmi čilý obchod. Je proto možné očekávat, že takový projekt by mohl získat velkou podporu. Navíc skupina ruských vojsk umístěná v Abcházii by umožnila i efektivní kontrolu trasy.

Tato nová dohoda mezi Tureckem a Ruskem tak podle mého názoru otevírá celou řadu možností pro výstavbu plynovodu South stream. Za nejpravděpodobnější pak považuji, že Rusko navrhne trasu procházející po území Turecka, neboť tato trasa bude nejlevnější a to v současných podmínkách hospodářské krize bude hrát významnou roli. Zatím je sice při zákresu této trasy v publikovaných náčrtech původní trasa stále zakreslena po dnu Černého moře. Jen se posouvá jižněji k břehům Turecka. Nic však patrně nebrání tomu, aby tato trasa nakonec nebyla umístěna na pevninu.

Přitom současné úvahy o kapacitě South stream hovoří o zhruba 60 miliard m3. Společně s kapacitou Blue stream – kolem 25 miliard m3 – by se Turecko stalo jednou z nejvýznamnějších tranzitních zemí a mohlo by být – svého druhu distributorem – na trase zemního plynu do Evropy. To považuji za natolik přitažlivé, že takové nabídce Turecko jen sotva může odolat. K tomu je také vhodné dodat, že mezi oběma zeměmi existují rozsáhlé hospodářské styky – Rusko je největším obchodním partnerem Turecka a Turecko je pátým největším obchodním partnerem Ruska.

V průběhu rusko – tureckých rozhovorů byly totiž podepsány ještě další dohody o rusko – turecké spolupráci v energetice. Jde jak o účast ruských firem při výstavbě první atomové elektrárny v Turecku, tak především o výstavbu ropovodu na trase Samsun – Džejchan (ke smlouvě se připojila i Itálie, což jí dává daleko větší význam, než kdy by šlo jen o dvoustrannou smlouvu), kde ruské ropné firmy již projevily zájem o část přepravní kapacity. Vedle nich také Kazachstán má zájem o tuto přepravní kapacitu při vývozu své ropy.

Význam tohoto ropovodu spočívá v tom, že podstatně rozšiřuje možnosti vývozu ropy – jak Ruska, tak v prvé řadě i Kazachstánu, neboť dosavadní cesta ropnými tankery přes turecké úžiny Bospor a Dardanely je přetížená a již neumožňuje zvyšovat objem přepraveného nákladu.

Právě jednoznačná podpora tureckých snah stát se tranzitním energetickým centrem v této části světa, kterou Rusko svými návrhy deklaruje, podle mého soudu, zcela mění situaci. Pro naplnění této své vize bezpochyby Turecko učiní vše potřebné, neboť to také zcela změní i jeho vztah vůči EU, kde se dlouhodobě uchází o členství. Bude-li kontrolovat významné energetické toky do Evropy a fakticky i určitou část energetických tepen z oblasti Kaspického moře, bude mít daleko významnější geopolitickou pozici než dosud. Za této situace je jeho podpora ruského projektu South stream jistá.

Na rozdíl od Nabucco je pak možno linii South stream postavit v kratší době. Na ruské straně je část infrastruktury již k dispozici. Nepochybně by pak také bylo možné do exportu zemního plynu zapojit i zdroje ázerbájdžánského plynu a další.

Také další země, kterými by trasa South stream měla procházet, potvrdily svůj zájem o tento zemní plyn. A to i přesto, že jsou současně i účastníky dohody o Nabucco. Tak tomu bylo v případě Bulharska, kde nová vláda po přezkoumání již uzavřených dohod dospěla k názoru, že chce pokračovat v jejich naplnění. I když podpora Bulharska se dá charakterizovat jako vlažná. Je za tím jejich licitace o další energetické trasy – je zde plánovaný ropovod Burgas – Alexandropolis v Řecku a to je přímá konkurence tureckého ropovodu.

Obdobně i Rumunsko projevilo svůj zájem o South stream. Stejně tak byly dosaženy i dohody o zapojení do South stream i se všemi dalšími zeměmi na trase do Evropy – Srbskem a Slovinskem. Některé zprávy hovoří také o tom, že zájem o připojení k tomuto projektu projevila i francouzská Gaz de France.

Posuzováno formálně, pak se ruským vyjednavačům podařilo smluvně zajistit účast všech dotčených zemí, kterými by budoucí trasa plynovodu South stream měla procházet.

Plynovod Nord stream

Poměrně dramaticky se rozvíjející situace na jihu Evropy a příprava obou linií možných plynovodů v průběhu roku 2009 poněkud zatlačila do pozadí pokračování příprav výstavby severního plynovodu Nord stream.

Jeho přípravě nebylo v průběhu roku věnováno tolik publicity. Je to nesporně i proto, že – na rozdíl od South stream – zde není žádný konkurenční projekt.

Během října 2009 však bylo dosaženo významného pokroku. Svůj souhlas k jeho výstavbě ve své ekonomické zóně Baltského moře daly tři rozhodující země. Jako první vyslovilo souhlas se stavbou Finsko a koncem října pak i Švédsko a Dánsko. Projednávání souhlasu ke stavbě bylo velmi zdlouhavé a investoři se museli vyrovnat s řadou požadavků zejména ekologických organizací. Švédsko např. podmínilo svůj souhlas se stavbou tím, že stavba nebude probíhat v období květen – září, kdy probíhá tření tresky.

Za prosazení tohoto plynovodu aktivně loboval také ruský premiér Putin. Proto také za kladné vyjádření k plynovodu slíbil, že např. Finsko bude moci minimálně další dva roky dovážet z Ruska dřevní kulatinu s nízkým clem. Její vývoz je jinak v Rusku zatížen vysokým vývozním clem s cílem omezit její vývoz a dosáhnout jejího vyššího zpracování v ruských dřevařských kombinátech.. Obdobně také bylo Dánsku přislíbeno, že jeho investice v Rusku budou probíhat ve zvýhodněném režimu a byla uzavřena dohoda o zdvojnásobení dovozu zemního plynu z Ruska.

V prosinci 2009 byl vydán souhlas ke stavbě v Rusku a také v Německu. I když souhlas jak německý, tak finský je podmíněn ještě dalšími souhlasnými stanovisky, nepředpokládají se v tomto směru žádné komplikace. Formálně vzato – zahájení výstavby již v současnosti nic nebrání.

Projekt má již od počátku i další odpůrce, kterými jsou státy Pobaltí a zejména Polsko, které se snaží jeho stavbě zabránit. Proto také se obracelo i na další baltské státy a navrhovalo jim společný postup. Podle některých zpráv např. právě Polsko zabránilo nominaci bývalého finského premiéra Lipponena na post ministra zahraničí EU kvůli jeho angažmá ve prospěch Nord stream na straně Gazpromu.

Je nesporné, že výstavba podmořského plynovodu je ve složitých podmínkách Baltu velmi náročná. Prochází územím, kde jsou potopeny zásoby munice z druhé světové války, stejně jako údajně i chemické zbraně wehrmachtu. Toho využilo Estonsko a např. na podzim 2009 vydalo prohlášení, ve kterém upozorňuje, že plánované zneškodnění (odpálení) zhruba 100 min pocházejících z doby války může vést k významnému poškození ekologie Baltského moře.

Linie plynovodu musí také protnout již existující linii podvodního energetického kabelu mezi Finskem a Estonskem (jde o výkon 350 MW). Přitom se plánuje, že zde budou položeny i další podvodní energetické kabely – jednak druhá linie mezi Finskem a Estonskem a také zcela nová mezi Švédskem a Litvou (výkon až 1000 MW). Protínají se zde tedy zájmy těchto zemí a to přirozeně celý proces posuzování Nord stream velmi zdržovalo a bude i ovlivňovat postup výstavby. Lze totiž očekávat, že ze strany těchto zemí budou i nadále vyhledávány záminky k tomu, jak této stavbě zabránit. To může jeho výstavbu zpomalovat.

Na druhé straně o vstup do projektu Nord stream projevil zájem francouzský GDF Suez, která má zájem o další plyn pro své nové elektrárny. Je jisté, že případný další významný evropský partner (vedle německého E. ON a BASF a holandské Gasunie) by mohl šance na úspěch tohoto projektu zvýšit.

Jak je patrné, podíváme-li se na oba možné směry alternativních cest pro zemní plyn do Evropy, ani v jednom případě nejde o jednoduché operace. Jsou při nich dotčeny zájmy dosavadních tranzitérů a to vyvolává a ještě bude vyvolávat jen další třenice mezi evropskými státy – členy EU. Nakolik je tento postup v souladu s jejich dlouhodobými zájmy a co z těchto plánů bude možné v praxi uskutečnit, ukáže možná již blízká budoucnost.

Závěr

Rok 2009 je nesporně velmi významný z hlediska řešením energetické bezpečnosti Evropy a EU. Hned v prvních dnech tohoto roku došlo k bezprecedentnímu uzavření tranzitních plynovodů a tím nebylo možné dodávat dva týdny zemní plyn do Evropy, což některé evropské země přivedlo na pokraj energetického kolapsu. Viníkem této situace byla Ukrajina, která se touto formou pokusila řešit své vnitropolitické problémy.

Tento konflikt, který ukázal Evropě, jak zranitelné jsou dosavadní přepravní linie zemního plynu z ruských nalezišť, pak urychlil řešení bezpečnosti dodávek zemního plynu do EU.

V roce 2009 se proto podařilo dosáhnout zásadních dohod o výstavbě tří nových zásobovacích linií zemního plynu do Evropy. Pokud se podaří všechny tyto linie uvést do provozu, pak zde kolem roku 2015 budou zásobovací linie schopné do střední a také jižní Evropy dopravit zhruba 130 – 140 miliard m3 zemního plynu ročně.

To je zhruba stejná přepravní kapacita, kterou dnes disponují tranzitní plynovody vedené přes Ukrajinu a Bělorusko. Po dokončení nových linií již tyto tranzitní plynovody nebudou potřeba, pokud by se nákupy zemního plynu na Východě nezvýšily. Zemní plyn pak bude moci proudit bez toho, že by bylo nutno řešit stálé problémy spojené s tím, zda bude za dodaný plyn zaplaceno či nikoli, jaké budou tranzitní poplatky atd. Bělorusko a především Ukrajina již nebudou těmi, kdo bude rozhodovat o zásobování zemním plynem ve střední a jižní Evropě a nebudou moci diktovat své podmínky Evropě.

Kromě toho zde bude i dostatečná kapacita v dodávkách zkapalněného zemního plynu (LNG).

Přirozeně, že vybudování nových plynovodů bude ovlivněno i probíhající hospodářskou krizí a je možné, že tempo výstavby se zpomalí a tyto plynovody budou dokončeny se zpožděním. To však nic nezmění na zásadním trendu, který byl v roce 2009 nastoupen – výstavba nových zásobovacích linií pro Evropu začala. Proto je tento rok i nadějným příslibem pro zvýšení energetické bezpečnosti EU.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 28.12. 2009