Lidská společnost je od nepaměti chápána jako kladnou odpověď na tuto otázku, jako společenství dějin, které jdou odněkud někam a v nichž má přítomnost teprve svůj smysl. Z hlediska unikátní individuality každého z nás je ovšem i tak smrt poslední slovo. Na druhou stranu už Hérodotos ukázal velice výmluvně, že partikulární dějiny jednotlivých národů a sebepojetí lidi v jejich kulturách je něco, co je časově a prostorově omezeno, co je pouze jakousi představou, kterou produkuje daná společnost tím, že existuje pospolu a definuje svou identitu. Smrt se týká ovšem i společností, idejí a kultur. Vládne všemu pozemskému.

Má-li být něco, co je vskutku a ne jen přeneseně silnější než smrt, musí to být něco nepochopitelného, zcela nadlidského, absolutního. Křesťanství v tomto duchu mluví o smrti Boha na kříži, o záchraně každého jednotlivce pro nepředstavitelné mystérium života věčného. A právě o tom jsou "Dušičky", ne jen o našich blízkých zemřelých, ale o tom, že nad smrtí zvítězila absolutní láska. Možná je to naivní a absurdní, ale možná tento svět není ve své hloubi tak cynický a plochý, jak se nám lidem z naší omezené zkušenosti zdá. "Kéž by nebyl!" Tak si možná někdo povzdychne. A já se stále častěji ptám: jak lze poznat, že takový není, nebo naopak je? A stále více se kloním k tomu, že jde o to, jak se člověk dívá a jak prožívá, nikoli o to, že někdy někdo něco dokáže či ukáže. Bůh se nedobývá, ale vchází pouze do otevřených dveří.