Bohumil Kartous nás přehlédnutím, či špatným výkladem s touto ideologií také trochu spojil. Opět se po téměř dvou letech v Britských listech objevil v celém znění článek 5 Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO.

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Od Bohumila Kartouse jsme se dozvěděli, že „samozřejmě je nutné dodat, že tento článek zakládá také efektivní obranyschopnost České republiky účastí armád ostatních aliančních partnerů, při jejím napadení“. Není tomu tak.

Bohužel tento základ a efektivnost se v citovaném článku 5 nenachází. To nám prezentovali v minulosti jen naši laciní propagandisté, politikáři a generalita před vstupem do NATO a nyní v tom pokračují dál. V Gruzii a dokonce i na Ukrajině. Skutečnost je ale jiná. Odvolávám se na komplexní rozbor otištěný v Britských listech dne 21.7.2007 „NATO – spojenectví bez závazků“ . Článkem 5 totiž není založena jednoznačná povinnost členské země vstoupit do vojenské akce. Smluvní straně Washingtonské smlouvy se dává na uváženou taková odpověď, jakou bude považovat za nutnou. Třeba i žádnou odpověď.

Po otištění mého rozboru Washingtonské smlouvy na se "argument článku 5" z českých medií a mediální mašinérie vládních propagandistů kompletně vytratil. Až nyní bohužel Vondrův propagandistický mýtus opakuje Bohumil Kartous. A bohužel v Britských listech. Efektivní obranyschopnost České republiky účastí armád ostatních aliančních partnerů NATO negarantuje, pokud to nebude v zájmu partnerů. A už Mnichov v minulosti ukázal, že zájem partnerů může být jiný, než zájem náš.

Konvenční války ohrožující naši bezpečnost v našem prostoru nejsou a nejspíš dlouho nebudou. K čemu tedy armádu? Může plnit a být připravena na posílení vnitřní bezpečnosti (katastrofy, mimořádné události a pod). Zde je ale riziko, že oněmi "mimořádnými událostmi" může být i politická změna nebo požadavek na výraznou redukci armády... Může plnit případně své závazky vyplývající z Charty OSN. NATO nás totiž k ničemu nezavazuje.

Samozřejmě, je-li to vůle parlamentu, může česká armáda bojovat s Američany nebo za ně. S Číňany nebo za ně. Kdekoliv. To je a zůstane politický zájem a vůle české vlády, jak nás dobře upozornil lékař Petr Wagner. Dokonce bývalý ministr vnitra Bublan (dnes poslanec opoziční ČSSD a stínový ministr vnitra) bojechtivým mladým hochům v televizi vysvětlil v souvislosti se žoldáky firmy Blackwater, že i oni mohou jít bojovat v soukromých námezdních jednotkách, chtějí li. Třeba do Iráku, Afghánistánu a český právní řád hodnotí takovou práci, jak uvedl, jako práci kuchaře v Rakousku. Nu, není právník, ale vyučený farář, ale i tak by měl vědět něco o životě. Měl by vědět, že vařit a zabíjet je rozdíl.

Takže jaká je naše vojenská doktrína, dle náčelníka generálního štábu v „naší stoprocentní účasti v misích“? Na jakém základě má být stoprocentní a z jaké povinnosti? NATO do toho, prosím, nepleťme. I agresivní úrok proti Jugoslávii neprovedlo NATO, ale jednotlivé členské země NATO. Organizaci NATO jako subjektu mezinárodního práva to článek 1 citované smlouvy neumožňuje. Stačí jenom číst, myslet a rozumět. Snění nepomůže.