Dvoustranný výbor složený z hvězd establishmentu, který vedli James A. Baker a Lee Hamilton, vydal 11. prosince 2006 zprávu vyzývající k postupnému stahování vojsk a k přímým jednáním s Íránem a Sýrií o všech neřešených problémech Středního východu.

Přes velmi širokou politikou podporu Bakerovým a Hamiltonovým doporučením se prezident Bush rozhodl odpovědět na hroutící se vojenskou situaci zcela jiným způsobem, který dostal jméno „vlna“ (surge). Základem strategie vlny bylo nikoli stahování vojsk, ale zvyšování jejich počtu, a snaha různými způsoby radikálně snížit násilí jak proti vojskům USA, tak proti Iráčanům.

Dnes, po nějakých osmnácti měsících, oslavuje Bushův režim a republikánský kandidát John McCain úspěch vlny. Je pravda, že útoky proti ozbrojeným silám USA ve srovnání se situací před osmnácti měsíci radikálně poklesly. Je také pravda, že se do určité míry a selektivně snížilo násilí proti Iráčanům. Důsledkem byla změna veřejného mínění ve Spojených státech. Průzkumy ukazují, že počet lidí domnívajících se, že válka byla „chybou“, se skoro nezměnil a že lidé pořád dávají přednost postupnému stahování. Změnil se ale stupeň úzkosti a naléhavosti pociťovaný veřejností USA. Irák už pro ni není problémem číslo jedna. Pozornost se radikálně přesunula na špatný stav světoekonomiky a zejména ekonomiky USA. Čistým důsledkem ve volební politice Spojených států je skutečnost, že McCain nepřitahuje nerozhodnuté voliče poukazem na úspěch vlny, ale ani Obama už nezískává mnoho nerozhodnutých voličů svým příslibem, že stáhne vojska.

Pořád ale zůstává otázka, jestli vlna skutečně zabrala. Domnívám se, že pokud si všímáme výlučně počtů obětí v krátkodobé perspektivě, lze s tím souhlasit. Zabrala by ještě lépe, kdyby Spojené státy poslaly do Iráku dalších 200 000 vojáků. Ovšem Spojené státy dalších 200 000 vojáků nemají. A spolupracující země další vojska neposílají, naopak je stahují. Samozřejmě, pokud uplatíte všechny sunnitské šejky, budou po nějakou dobu na straně USA. A jestliže institucionalizujete etnické vyhánění, jako v Bagdádu, bude méně prostoru pro některé typy násilí mezi Iráčany, ke kterým docházelo předtím. A jestliže si Muktada al-Sadr myslí, že je moudřejší vyčkat na vhodnou příležitost, toto násilí se opravdu dočasně sníží.

Podívejte se ale, co se děje v důsledku vlny jiných místech Středního východu. V listopadu 2006 si Spojené státy a NATO navzájem gratulovaly k úspěchu svého úsilí v Afghánistánu. Pak ale došlo ke dvěma věcem. Zvýšil se počet obětí USA, který je dnes vyšší než v Iráku. Zesílilo také násilí mezi Afghánci. Najednou se velkém stylu vracejí Tálibové. A experti začínají poprvé od roku 2001 mluvit o možnosti, že USA prohrají válku v Afghánistánu stejně jako v Iráku.

A podívejte se na Pákistán. V listopadu 2006 se v této zemi konaly relativně demokratické volby, které vynesly k moci legislativu nepřátelskou prezidentu Mušarrafovi, osobě, na níž Bushův režim stále spoléhá, že bude provádět politiku příznivou zájmům USA. Mušarraf musí proto bojovat, aby se udržel nad vodou. Jedním z jeho kroků v tomto směru byla tichá dohoda s islamistickými silami v severozápadním pohraničí, které jsou nakloněny al-Kajdá i Tálibům a poskytují jim útočiště. Tyto síly nedávno skoro obsadily největší město v oblasti. Jsou nepochybně mocné a aktivně pomáhají Tálibům v Afghánistánu.

Pak se podívejte na Írán. Ten prská a funí námahou. Stejně prská a funí Izrael ve vztahu k Íránu. Skutečností ale je, že Írán je silnější než kdykoli předtím. A všemožně posiluje své vztahy ke dvěma skupinám v Iráku, na nichž zakládají své naděje USA – k vládě al-Malikiho a Kurdům. V Afghánistánu má Írán ve skutečnosti mnoho zájmů společných s USA. Spojené státy ale nejsou schopny těžit z tohoto geopolitického spojenectví, protože pořád chtějí vidět Írán jako zlého démona Středního východu.

Teď se opět vraťme k Iráku. Spojené státy doufaly, že vzhledem k „úspěchu“ vlny dokáží přimět Irák, aby tento rok podepsal dohodu o postavení amerických sil, která by na řadu desetiletí zakotvila přítomnost vojsk a základen USA v Iráku. Al-Maliki dal místo toho jasně najevo, že Irák nejenže nechce podepsat nic víc než dohodu o krátkém dočasném pobytu, ale že neudělá ani to, pokud Spojené státy závazně nepřijmou časový rozvrh stažení vojsk, což se z duše příčí jak Bushovi, tak McCainovi.

Mohl bych pokračovat – o Libanonu, Izraeli/Palestině, státech v Zálivu. Faktem je, že Spojené státy jsou po osmnácti měsících, jež uběhly od začátku vlny, všude na Středním východě nepochybně slabší. Nedošlo k tomu zčásti, možná z velké části, právě kvůli vlně? Střední východ dnes vypadá jako velký geopolitický balón. Když ho někde zmáčknete, vzduch se prostě přemístí jinam. A balón je neustále křehčí. Už je na prasknutí.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.