Naposled jsem si to uvědomil nedávno, při celostátní stávce odborů. Právo na stávku je ve všech demokraciích západního typu právem ústavním, čili garantovaným tou nejvyšší právní normou ve státě. Každý občan je povinen respektovat zákony, ústavní pak tím důrazněji, protože obsahují doslova ta nejsvětější práva a povinnosti, která se v civilizačním procesu prosazovala celá tisíciletí. Právo na stávku, které si zaměstnanci a potažmo odboráři probojovávali více jak sto let, je i v našem právním řádu právem nezcizitelným, nenapadnutelným. A přece mnoho obyvatel této země při každé stávce její aktéry kritizuje, osočuje, ba chová se k nim až neurvale. Dokonce v případech, kdy důsledky stávky kolidují s něčími soukromými, momentálními zájmy, dochází k bezprostřednímu napadání stávkujících a to nejen slovnímu.

Neustále se v naší zemi nachází jen málo politiků, kteří uznávají právo na stávku natolik opravdově, že stávku nekritizují a stávkující neodsuzují, nadtož aby je obviňovali z různě pokleslé motivace. Tolik tolerance v sobě neměl prakticky nikdy ani současný prezident. Jenže ono vůbec nejde pouze o toleranci . Je-li něco ústavním právem, pak každý obyvatel a nejen občan země je osobně povinen takové právo minimálně respektovat a na dobu stávky se dokonce zařídit tak, že s jejími omezujícími důsledky svých vlastních práv a především svobod počítá. To znamená, že se zařídí obdobně, jakoby šlo o živel, který nemůže zvládnout, ale jen se mu přizpůsobit. Takové chování jsme si u nás ještě vůbec nevypěstovali, leč právě takové je ale jedním z důkazů vyspělosti naší občanské, politické kultury. Já s ironií sobě vlastní jen dodávám, že především pro naše novopečené liberály jde o jeden z testů jejich primitivního bonmotu o svobodě každého jedince, která údajně končí právě tam, kde začíná svoboda toho druhého. Málo kdo si z nich totiž připouští, že ono právo na stávku je takovou svobodou pro stávkující, která z moci zákona omezuje každodenní zvyklosti na některé osobní svobody jiných. Tolerovat právo jiného, dokonce ústavní, jen pokud se nedotýká svobody mé, je teprve jakýmsi předstupněm opravdové demokratické, politické kultury. Respektovat takové právo, což v praxi znamená přizpůsobit se změněným podmínkám, které jeho uplatnění přineslo, je pak v mých očích teprve prvním skutečným stupněm politické kultury v demokratickém politickém režimu.

Opravdu vyspělým stupněm politické kultury v případě stávek je pak teprve ctít právo jiných na stávku stejně silně, jako vlastní právo na stávku. Tím v praxi projevujeme uznání oprávněnosti zájmů stávkujících, aniž je třeba i konkrétně známe. Na základě své vlastní politické kulturnosti totiž oprávněně předpokládáme, že stávkující mají minimálně stejnou politicky-občanskou odpovědnost jako my a využívají práva na stávku až tehdy, když již nemají jinou možnost. Pokud každý z nás nedosáhne alespoň tohoto stupně politické kultury, vypovídá víc o své občanské vyspělosti, než o politické kultuře stávkujících. Konec konců v pochybnostech vždy rozhodují soudy, a jen jim patří právo soudit oprávněnost konkrétní stávky, pokud někdo vznese pochybnosti o jejich zákonnosti. Takto ctít právo jiných na stávku je již fakticky projevem pasivní podpory. V naší zemi je ale dosud i pasivní občanská podpora stávkujících natolik výjimečnou, že její aktéři jsou publicisty až na výjimky napadáni stejně vehementně, jako stávkující samotní. Což je jen dokonalým zrcadlem občanské vyspělosti a politické kulturnosti samotných novinářů.

Projevy solidarity se stávkujícími, což je jakýsi nejvyšší, pomyslný stupeň na škále politické kultury v předmětné sféře, jsou zatím u nás jevem zcela ojedinělým. Prozatím se vyčerpávají pouze veřejně pronesenou verbální podporou, čili jakousi pasivní solidaritou . Naše odbory se jen výjimečně solidarizují s jinými odboráři formou stávkové pohotovosti, nejnižší to možnou formou aktivní odborářské solidarity. Je třeba si přát, aby ani v budoucnu nebylo nutné projevovat aktivní solidaritu se stávkujícími nacházejícími se až v beznadějné sociální situaci, tak jak tomu bylo v dřevních dobách sociálních bojů o současné sociální a pracovní standardy v Evropě. I když dle mého názoru masivní eroze státu blahobytu, která postihuje především západní země, pomalu leč jistě, přibližuje dobu kvalitativně nových sociálních střetů, než jaké v té části Evropy převažovaly v posledním půlstoletí. I to je důvod, proč bychom se u nás měli rychle učit politické kultuře sociálních bojů, abychom nebyli přistiženi naprosto nepřipraveni.