Ani ji neříká jako takovou tu vyčpělou útěšnou frázi typu: Však na pány taky jednou dojde! Či: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě!

To znamená: není to návod k trpnému snášení těžkého osudu, ani k poněkud škodolibému očekávání jakési satisfakce shůry. Ježíšovi je tato moudrost něčím jiným. Je to návod k aktivnímu, smysluplnému, plnému životu. Aktivnímu, pamatujme si to slovo, ještě se k němu budeme vracet. Ježíšovi je tato moudrost přímo axiomem jeho evangelia.

Text Pavlova dopisu Filipským velmi přesně vystihuje, oč Ježíši jde. Pokusme se Pavlův text sledovat slovo od slova. A než se do poněkud náročné exegese tohoto textu pustíme, odfoukněme si na chvilku popisem několika dobových reálií, aby nám ten rozbor nezněl tak odtažitě teoreticky.

Kolem roku 50, tedy asi dvacet let po Ježíšově smrti, zakládá Pavel v makedonském městě Filippy první křesťanský sbor na evropské půdě. Sbor se skládal většinou z křesťanů, kteří neměli za sebou židovskou tradici. K tomuto společenství Pavla poutalo zvlášť vřelé pouto -- však také dopis, který píše pravděpodobně z římského kriminálu kolem roku 63 je nazýván "zamilovaným dopisem".

Slavná je dramatická příhoda, kterou tam spolu se svými spolupracovníky zažil: když chodili po městě, neustále je den za dnem pronásledovala jakási otrokyně, věštkyně, která volala: Toto jsou služebníci nejvyššího Boha, zvěstují vám cestu ke spáse".

Pavel nestál o reklamu tohoto druhu, poněkud bláznivou a hysterickou, a tak tuto ženu její bláznivosti zbavil. To ale nazlobilo majitele této otrokyně, protože přišel o dobrý kšeft z jejího předpovídání budoucnosti, a tak Pavla nařkl z buřičství a vyvolal kvůli němu pouliční nepokoje. Městští soudci se moc nepárali s právními souvislostmi, Pavla spolu s jeho spolupracovníky nechali zbičovat a dali zavřít do vězení. Přišlo však zemětřesení, narušily se zdi kriminálu, a Pavel s ostatními měli příležitost uprchnout. Neudělali to ale, odmítli toto nedůstojné řešení a veliteli věznice, který ručil za vězně svým krkem, tím zachránili život.

Všimněme si: Pavel s ostatními nevolí pasivní, ale aktivní řešení své zdánlivě beznadějné situace. Aktivitou by nebyl útěk, to by bylo pasivní přijetí vnucených mu okolností. Svobodnou aktivitou je naopak setrvání v místě. Pavel se nechá klidně ošetřovat a hostit v domě konsternovaného bachaře, ze kterého udělala absurdnost (v jeho vidění světa) Pavlova chování křesťana.

Ráno vzkázali soudci do kriminálu, že Pavel se svými lidmi jsou volní a mohou odejít. A zase -- Pavel nereaguje pasivně, nenechává si vnucovat pravidla hry, ale donutí soudce poukazem na svá práva římského občana, že se přišli pokorně omluvit. Opět aktivita -- kéž bychom dokázali být vždy takto důslední ve vymáhání si svých občanských práv!

Po tomto epickém intermezzu, které bylo důležité pro ilustraci toho, jak ve svém vlastním životě jednal apoštol Pavel se pusťme do slíbené exegeze jeho textu.

Pavel z kriminálu -- nyní již toho římského, ze kterého se už nedostal, neboť byl zřejmě sťat (jako římský občan nesměl být ukřižován) - přesvědčuje své přátele ve Filippách, aby byli svorní, aby se nedali ovládat ctižádostí ani ješitností ale aby se v pokoře pokládali navzájem za důstojnější sebe. Aby, a to už přichází náš text, měli mezi sebou kristovské smýšlení. A hned začne vysvětlovat, co tím míní:

Nejprve: Ježíš byl způsobem svého bytí roven Bohu. Byl en morfh Qeou. Čeština je trochu nemotorná pro vyjádření toho, oč jde. Musíme si vypomoct opisem: morfh, způsob, forma, je to, co vyjadřuje danou bytost, je to osobní identita, v tomto případě jakýsi nebeský občanský průkaz, pečetní prsten, průkaz VIP. Kristus byl tedy, říká Pavel, stejného charakteru, stejné přirozenosti jako Bůh.

Tyto atributy božství však Ježíš nevyužil, nevnímal je jako své přirozené právo, ale dobrovolně a aktivně se své identity vzdal. A co je důležité, právě proto, že byl en morfh Qeou že byl stejné přirozenosti jako Bůh se této přirozenosti vzdal. Být jako Bůh znamená nelpět na svém, neubírat druhým, nebýt na jejich účet, ale dávat. Je to otevřená, nabízející dlaň dávající sebe sama bez hranic.

Dále: Sám sebe zmařil, doslova: vyprázdnil sám sebe. Připravil se o úspěch, o slávu, o postavení. Být jako Bůh znamená vyprázdnit se, dát všecko, vydat se, dát se. Trochu to připomíná psychologický termín burn out syndrom, vyhoření, dání se, až je z toho člověk prázdný jako po požáru. Je tu poeticky řečeno, že šlo o pokoření se až na dno, neboť:...přijal způsob otroka. Zde je opět slovo morfh , způsob. Způsob boží si Ježíš nechtěl přivlastnit, uzurpovat, nezakládal si na něm, ale vydal se. Postavil se aktivně do otrocké služby. Janovo evangelium to vyjádří příběhem o tom, jak Ježíš omýval svým učedníkům nohy. Říká to hodně o souvislosti služby Bohu a službou lidem -- službou lidem se slouží Bohu.

Dále: Stal se člověkem, a jako takový se pokořil, jsa poslušný až do smrti, a to smrti kříže. Až do krajnosti. Jde o vydání se až do konce, do dna. Smrt na kříži je ještě umocněním smrti jako takové. Je nejen velmi bolestivá, ale je ponižující. Tak umírali otroci a zločinci. A ještě hůře pro Židy -- pro ně je smrt "na dřevě" znakem zavržení od Boha, zatracení. Je to znak nejnižšího možného sestupu, největšího možného protikladu k původní rovnosti Bohu.

Nyní vstupujeme do druhé poloviny textu, související s první a přece radikálně odlišné. Jsou to verše o vyvýšení. Mění se i subjekt akce: v první části byl subjektem Ježíš, pokořující se a vydávající se, nyní je subjektem Bůh, který Ježíše vyvyšuje.

Tedy: A proto jej Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno. Jde o to, čemu jsme si zvykli říkat vzkříšení. Kristus, který sám svůj život dal, je vzkříšen. Smrt nemá poslední slovo, je poražena. A jméno, které dostal, to není nějaké nezávazné označení, ale vyjadřuje identitu člověka. A to jméno je kurios, Pán, označení pro Boha. Ten ponížený opět nabývá charakteru Boha, stává se Bohem. Dobrovolně se pokořující má identitu Boha. Boží identita je pokora.

Obecná, možná podvědomá představa o Bohu je o Bohu mocném, o tom, který zůstává "na nebesích". Ježíš tuto představu prolamuje. Zatímco člověk touží jít stále výš, touží být rovný Bohu -- viz mýtus o Adamovi -- Ježíš, ačkoliv byl jako Bůh, si božství nejen nenárokoval, ale vyšel pokorně lidem vstříc -- sestoupil až a dno. K pokoře jsou vyzýváni i adresáti dopisu, Filippenští, a tedy i my dnes. Jsme vyzýváni k postoji pokory, nelpění, vydávání se, vyprázdnění, jako opaku seberealizace, kariérismu, držení postů za každou cenu.

Ale pamatujme na to slovo aktivní. Pisatel našeho textu, Pavel, byl svobodný, vzdělaný, z domova zámožný muž, římský občan. Vzpomeňme na jeho chování v kriminále a před soudem. Jeho postoje byly svobodné, aktivní, věděl do čeho jde a proč. Vědomě přijal identitu pokorného Ježíše, ač nemusel. Bylo to jeho svobodné, aktivní rozhodnutí.

Zkusme tu Ježíšovu větu říct tak, jak ji slyšeli a vnímali jeho aramejští posluchači, totiž s menším důrazem na minulost a budoucnost, než na jaký je vázán náš jazyk: Kdo se povyšuje je nízký, a kdo se ponižuje je vysoký.

Pravá ježíšovská pokora je vlastnictvím, identitou duchovních velikánů, zatímco vytahování se, drápání se vzhůru, povyšování se bývá identické, vlastní malým a nízkým duším. Ještě jednou opakujme: Být jako Ježíš, jako Bůh znamená nelpět na svém, neubírat druhým, nebýt na jejich účet, ale aktivně dávat. Je to otevřená, nabízející dlaň dávající sebe sama bez hranic. To je ježíšovská identita. Jak je pro koho z nás tato identita přijatelná, to už je otázka víry a smyslu života, který zvolíme.

Amen.