10. 11. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 11. 2006

SIROMACHA

Kometa

Když zpívají labutě, měly by krávy mlčet.
Arabské přísloví

1.

Nejen generálové pořád očekávají, že se vrátí minulost.

Nejprve to opravdu vypadalo, jako když padá hvězda. Obrovská rudá hvězda, která se hnala s rachotem soumrakem lidem nad hlavami a zanechávala po sobě hluk a divný sirný zápach.

Kometa, pomyslela si hospodyně, která myla nádobí po večeři, konec světa, konec světa, no to jsem si mohla myslet. Vždyť jsem to čekala a všichni to říkali, už když končila válka. A přišlo to tedy až tři roky po válce...

Hospodyně se pokřižovala. Původně se jmenovala Hilda Schönauer.

"Um Gotteswillen! Eine Komet," zašeptala.

Nebyla to však kometa, bylo to letadlo. Tento stroj letěl velmi, velmi nízko a řev jeho kouřícího, poškytávajícího motoru byl v tichých lázeňských ulicích tak překvapivý, že se několik žen na kolonádě rozplakalo. Zatímco jim přikládali k očím kapesníky, namočené v minerálce, za ohbím řeky kleslo letadlo ještě níž, pohladilo břichem vrcholky některých stromů v parku a pak s křachnutím ohromného vejce nebo melounu narazilo na komín krematoria, kovově zanaříkalo a zřítilo se na hřbitov za krematoriem. Ozval se výbuch, hořící benzin se rozstříkl kolem a vzplanulo nejenom letadlo, ale také hroby a staré stromy okolo něj.

Laškovi, který vyběhl z kavárny Grandhotelu, se na chvilku zdálo, že mu hluk rozkládá krev, ochromuje ho a dusí ho. Doklopýtal na nábřeží. Lidé tam stáli u zábradlí nad teplou řekou s červenými rybami a dívali se na požár. Na ryby se nedíval nikdo. Ozvalo se houkání prvního hasičského auta.

"Co se stalo?" křikl prvnímu muži do ucha.

"Na lázeňský hřbitov spadlo letadlo," zahulákal člověk.

"Letadlo? Na lázeňský hřbitov?" užasl doktor Laška. "To musím vidět."

"Pilot prý vyskočil," říkal někdo na kolonádě, když Laška procházel kolem. Tři muži debatovali s cigaretami v rukou. Nemohli se shodnout, zda pilot měl padák, nebo neměl. Zřejmě ho nikdo z nich neviděl.

"Sestřelili je, protože chtěli uletět do Německa..."

Laška se ohlédl a rozšlápl porcelánový ozdobný kalíšek na minerálku z cibulového porcelánu, který tam někomu upadl.

Když došel do parku a zamířil kolem litinové kolonády k lázeňskému hřbitovu, trosky letadla už dohořívaly. Hrobky blízko dopadu už byly jen začouzené, zlacená písmena vesměs zmizela, túje shořely jako pochodně, jen hned za kamennou hradbou, kde byl oddíl vojenských hrobů, ještě doutnal jeden dřevěný kříž. Letadlo spadlo na oddělení hrobů anglických pacientů, zemřelých v lázních na tuberkulózu.

Kolem hřbitova se hemžili hasiči a vojáci a v parku na každé cestičce postával někdo od policie. Laška se pokusil projít ke hřbitovu, ale zastavili ho strážníci.

"Tam nemůžete, pane doktore," řekl policista, ve kterém poznal strážmistra Brejchu z vedlejšího domu. "Ani my tam nesmíme."

Laška zahlédl ve směru, kterým policista ukazoval, že u secesní brány hřbitova postává skupinka civilistů v kloboucích, dva z nich měli kožené pláště. Raději se obrátil a vracel se. Rozčilení diváci si na parkových cestách vyměňovali názory.

Nějaká žena za Laškovými zády říkala jiné ženě:

"Pilota našli, je prý úplně na kaši..."

"Vždyť prý byli v tom aeroplánu dva," řekla ta druhá. "Jeden letec měl vyskočit ještě nad kopcema."

"Jak se jen něco takového může stát?"

Podíval se na náhrobek jakési Lady Patricie Lowsmith, ozdobený soškou uhynulého holuba, a přišlo mu té Angličanky, která se v lázních nevyléčila, nesmyslně líto. Mrtvý porcelánový ptáček měl ulomenou špičku jednoho křidélka.

Když se vracel lázeňským parkem, na napodobeném japonském můstku přes teplý potok stál opálený člověk. Měl na sobě plášť do deště s vyhrnutým límcem, už zdálky britský montgomerák. Mohl to být jedině Laškův přítel, psychiatr MUDr. Leopold Fialka, primář psychiatrického sanatoria Lázně III, dříve Waldruhe. Vypadal jako vypadal vždycky, totiž jako detektiv z anglického filmu.

Psychiatr za války sloužil u Royal Air Force, nelétal ale, pracoval ve vojenské nemocnici, kde v otřesených tělech dával dohromady duše pilotů, kteří přežili sestřelení, bombardování, požár motoru nebo smrt kamaráda.

Fialka byl opálený vždycky, celý rok, v zimě vysedával před horským sluncem a pak využíval každou příležitost, ležel na slunci už v březnu; dokázal ve sluneční lázni ležet nehnutě, se zavřenýma očima v kteroukoliv roční dobu a snad nikdy se nespálil. Když se ho někdy ptali, zda ho to nenudí, odpovídal s úžasem: Vy nemáte myšlenky? Zdálo se, že má oči i vzadu, protože Lašku pozdravil, ale neohlédl se.

"Co to bylo?" zeptal se Laška.

Fialka se neohlédl a jen mu odpověděl přes rameno, rameno v neuvěřitelně britském montgomeráku.

"Sundali ho, kurvy."

"To myslíš vážně?" zeptal se nevěřícně Laška.

"Jak by se sem jinak dostal?" pokrčil Fialka rameny. "Sem nad město, ke hranici, do zákazu přeletů? Teklo mu do bot. A asi ještě někam jinam."

"To je šílené," řekl Laška.

"Chudák," povzdechl Fialka. "Ty nevíš, jaký to je..."

"Ty taky ne," namítl Laška.

"Ale mám zkušenost, která mi umožňuje si to představit," řekl Fialka. "Když se v letadle někdo posere, a někdy se posrali i ti největší frajeři, strašně to smrdí -- a nedá se s tím nic dělat, dokud nepřistanou..."

2.

(Laška si vzpomněl, jak ještě jako chlapec kdysi zastřelil špačka. Někdo, snad ten strýček, kterého potom popravili Němci, mu přinesl jako dárek vzduchovku. Dospělí mluvili o tom, že špačci, nalétávající v celém hejnu, zničí nejspíš celou letošní úrodu třešní, a chlapec chtěl zachránit rodinné třešně, vzal vzduchovku a schoval se pod jedním stromem. Pamatoval si to docela přesně: špaček se posadil na větev, naklonil hlavičku a jedním okem si prohlížel příhodnou třešničku, Laška zamířil a vystřelil. Pták - najednou byl velmi malý a to slovo už bylo hrubé, byl to jenom ptáček - se zatřásl a vydal zvláštní, překvapený, ale také jaksi smutný zvuk, vzneslo se jedno odtržené pírko a špaček bezvládně spadl z větve do trávy. Malý Laška šel zmateně k mrtvolce. V černém tělíčku bytosti, která byla stvořena k létání, zela těsně pod hrdlem červená dírka, ani nekrvácela. Zvedl ho a uvědomil si se zděšením, jak je ještě teplý a jak je lehoučký, a najednou vnímal, jak křehká to byla bytost, jak snadné bylo ji zabít a jak to bylo hloupé a sprosté, myšlenka ho přemohla, byl sám také slabý a křehký a ubohý a strašně se styděl. Posadil se pod stromem a plakal. Nikomu toho mrtvého špačka neukázal a pod stromem ho zahrabal. Vzduchovku už pak neměl rád.)

3.

"Nepůjdeš na panáka?" zeptal se Fialka. "Mám dojem, že jednoho moc, ale moc potřebuju."

"Nemůžu," odpověděl Laška. "Musím se podívat k Erazimovi."

"Ještě to nemá za sebou?" řekl Fialka ponuře. "Bože můj, vždyť má v hlavě míchaný vajíčka už pár let... Má železný srdce."

Pak dodal: "Někdy je kvalitní srdce na škodu."

Laška se nikdy nedozvěděl, kdo v letadle opravdu zahynul. Ale za rok se - takřka přesně na místě pádu letadla, ne ale na hřbitově, vedle křížů, to by se nehodilo, nedaleko umělé skály v parku - objevil pomník, na kamenném balvanu se skvěla plastika zlomeného bronzového křídla a vedle stála každému neznámá, možná vymyšlená jména dvou pilotů, kteří prý takto padli při obraně vlasti. Nic neobvyklého.

4.

Vilka Erazimových byla postavená těsně před válkou; secesní fasáda, plná květin a křivek, však přitom napodobovala hrázděné zdivo jako většina německých staveb ve městě. Vila stála na svahu nad Lázněmi II, v té části města, kde ani před válkou nežili jenom Němci. Erazimovi v lázních zůstali, a právě proto jim stát nechtěl dát zpět rodinný podnik Minerální vody Erazimka. Až začátkem února roku 1948 vrátil Nejvyšší soud Erazimku akcionářům - a to byli většinou Erazimové sami. Zejména komunisté zuřili a Buddy Budil na Lašku křičel, jako kdyby byl Laška členem Nejvyššího soudu.

Před vilkou na chodníku postávalo několik starších lidí se smutkem a úzkostí zšedlými tvářemi, někteří kouřili a přecházeli sem a tam, ale nikdo nemluvil. Nejspíš to byli bývalí zaměstnanci Erazimky.

"Jak - jak je mu?" zeptal se Laška.

"Jak by mu mohlo být," odpověděla paní Erazimová. "Pracuje ke konci."

Pracuje? Umírající pracuje? Dá se na vlastní smrti pracovat? Paní Erazimové bylo nedávno šedesát pět let, byla malá a blondýnka, vypadala zdánlivě křehká, byla však velmi energická a razantní. Věkem dostaly její světlé vlasy jen jakýsi ocelový nádech. V té barvě bylo něco symbolického, napadlo vždycky Lašku, kdykoli manželku majitele stáčírny minerální vody potkal. Teď byla paní Erazimová oblečená v šedém, byla vážná, ale stisk ruky měla pevný.

5.

(Vzpomněl si, jak se Erazimová naučila v létě pětačtyřicátého roku řídit auto, když měl její muž první záchvat mrtvice a sám už jezdit nemohl. Požádala Lašku, aby spolu s ní absolvoval první delší cestu a upozorňoval ji na řidičské chyby; když jí řekl, že v obcích je rychlost omezená, odpověděla, že když svítí slunce zleva, ona na tachometr špatně vidí. V době, kdy všichni jezdili po osamělých horských silnicích s pistolí připravenou u volantu v přihrádce, vracela se s manželem tmavou letní nocí z Abertam do lázní, silnice tam vedla stále z kopce lesním údolím. Vyprávěla pak, že najednou stály proti ní na silnici jakési postavy, musela zastavit. Auto obklopili sovětští vojáci. Starý Erazim myslel, že jsou to Němci, stáhl okénko a drmolil cosi německy, ale vojáci ho neposlouchali.

"Davaj benzin," křikl jeden. Erazimová řekla, že benzina nět, ale vojáci vytáhli starého Erazima z auta a umolousaný lejtěnant s velkými kníry mu vrazil do ruky gumovou hadičku a se slovy: "Vot sosaj!" ho hrubě postrčil k nádrži. Starý Erazim se zapotácel a nechápavě rozhlížel. Chování toho lejtěnanta Erazimovou rozčililo, vyskočila z auta a vychrlila mu do tváře všechny ruské nadávky, které znala z literatury, od Máť tvoju job po Na pogibel, výraz pochycený ze Sienkiewicze. Lejtěnant chvíli zíral na maličkou rozzuřenou ženu a pak prý zařval: "Vot babuška maladěc, porusky rugať znájet!" Objal ji, políbil, strčil Erazima zpátky do auta a zvolal: "Pojechali, pojechali!")

6.

"On si myslel, že je to hvězda," řekla paní Erazimová. "Ten hluk ho na chvilku probudil..."

"To já nejdřív taky," kývl Laška.

"Vy jste také myslel, že padá hvězda?" zvedla Erazimová obočí.

"Možná, nebo meteor," řekl Laška. Nechtělo se mu o letadle mluvit.

"Děkuju vám za to, co jste udělal pro mého syna," řekla paní Erazimová a dotkla se lehce Laškovy ruky. "Chybí mi, moc mi chybí, zvlášť teď, ale jsem ráda, že tu není."

"Nic jsem neudělal," řekl rychle Laška. "Ozval se vám?"

"Přišla pohlednice z Norimberku, musela být od něho," odpověděla paní Erazimová. "Já to zvládnu."

Pak ukázala směrem k ložnici.

"Chcete ho patrně vidět, doktore, že? Neodpoví vám asi, ale... někdy se probírá."

Laška kývl a tiše vešel do pokoje umírajícího.

Umírající si ho nevšímal. Měl na práci zajímavější věci. Starému Erazimovi se právě zdálo, že se nachází ve velké, jako z blány stažené z hovězího masa stvořené bublině. Vědomí se mu kalilo a neuměl a ani nechtěl rozpoznávat, co je skutečnost a co je sen - a připadalo mu, že na tom nejen nezáleží, ale že to ani není odlišitelné. Bublina byla vlahá a měkká, blížila se k němu a obklopovala ho, zalévala a objímala, cítil, že až vnikne dovnitř, bude mrtvý, ale nebylo na tom nic nepříjemného. Naopak, věděl, že uvnitř bude šťastný.

Pak uviděl, že uvnitř bubliny už někdo je. Uvnitř bubliny spočívalo embryo. Bylo průsvitné jako z rosolu. Zvětšovalo se plynule, jak se k němu přibližoval, rostlo a vyvíjelo se, vytvářely se ledviny, plíce, srdce začínalo tepat, síť cév se rozrůstala, všechno to bylo zároveň veselé jako zábavné tajemství, půvabná zábava. Jak může být strach veselý, zeptal se sám sebe, zkusil se tomu usmát, a náhle jako kdyby se mu dýchalo lépe. Ale odkud to přicházel vzduch k jeho zanikajícím plicím? Možná mu to dítě nabízelo trochu svého dechu. Bylo to od něho moc hezké...

Pak uviděl na rámu okna sedět půvabného chlapečka v tenisovém oblečku. Chlapeček byl malý, plavovlasý, seděl způsobně se zkříženýma nožkama a usmíval se jako malý lord.

"Co chceš?" zašeptal Erazim, aniž otevřel ústa, ale chlapeček se jen usmál - možná to bylo jeho dvojče, které nějak souviselo s tou padající hvězdou, a ta zase nějak souvisela s ním, který se jmenoval... Jak se jmenoval, jak se jenom jmenoval? A padala ta hvězda, možná to byla jen jeho hvězda, jestli to byla jen jeho hvězda a padala, potom...

Malý lord půvabně seskočil z okenního rámu, urovnal si bílou košilku a šáteček na krku, odměnil umírajícího ještě jedním nevinným úsměvem, pokrčil rameny jako na znamení, že se už nedá nic dělat, a odešel. Kam odešel, nebylo jasné a také to nebylo podstatné.

Laška zůstal stát v nohou postele a pozoroval voskovou, průhlednou tvář umírajícího se špičatým, dramaticky zahnutým nosem. Starý Erazim otevřel ústa a Laška si všiml jeho popraskaných rtů. Paní Erazimová se však sklonila k tomu pergamenovému obličeji a pohladila ho.

"Chtěl bys napít - trochu?" zeptala se paní Erazimová.

Umírající otevřel oči a zdálo se, že se na chvilku probírá z obluzení.

"...neříkej mi hochu," zašeptal a zavřel oči.

Byl mrtvý. Nic neobvyklého.

Laška se málem zasmál, ale v poslední sekundě se ovládl. Takže starý pan Erazim zemřel v omylu. Ve svém posledním okamžiku se přeslechl. Něco na tom možná bylo také symbolického, jako na barvě vlasů paní Erazimové. Kolikrát se ten muž zmýlil zaživa!

"Nehněvejte se, pane doktore," řekla paní Erazimová, "ale teď bych s ním chtěla být sama. Jen chvíli."

7.

Laška vyšel z domu a na otázku jednoho z šedivých chlapů odpověděl, že je po všem. Dva, kteří měli ještě klobouk, smekli. Po několika krocích na ulici ucítil, že mu po tváři stéká slza, a setřel ji kapesníkem.

Domů nějak nemohl. Erazim si asi zasloužil, aby jeho odchod z tohoto světa byl nějak mužně oslaven, zapit jako koupě dobrého koně. Laška hledal doktora Fialku v lokálech, aby se s ním napil, protože k tomu byl Fialka neobyčejně vhodný, ale nikde ho nenašel. Psychiatr šel možná domů, anebo se prostě jen míjeli.

Laška se potom opil až do mátožnosti s náhodnými hosty baru Embassy, většinou prostitutkami a dvěma třemi lázeňskými hosty, z nichž jeden dva byli nejspíše agenti bezpečnosti; k ránu pak stál v ranním lokále u nádraží mezi mlíkaři, uhlíři a notoriky a pil s nimi pivo s rumem a jedl blátivý bramborový guláš z koflíku, než se odhodlal vrátit v ranním šeru do vily Mon Repos.

Před brankou zjistil, že někde nechal klíče, možná dokonce, že vyšel z domu bez nich. Plot přelezl, ale zamčené domovní dveře byly dubové a s mosazným kováním, pevné a velmi německé. Nechtěl probudit ani paní Šanovskou, a zejména ne svou ženu, a rozhodl se, že to zkusí oknem do pracovny.

Laška se vyhoupl na římsu, svět měl barvu koňaku - nevhodnou, když pil většinou rum - a hlava se mu točila pořád víc, ale zatlačil na okno, cítil, jak povoluje, zvedl nohu a chtěl se přehoupnou, jenže něco nefungovalo - cítil, že se už o nic neopírá a ničeho se nedrží, že klidně a vznešeně padá, velmi pomalu a noblesně, načež se dotkl země, lehce jako přistávající čáp, ale zaslechl zvláštní křapnutí a pak zjistil, že pravá noha, ta, která opustila fasádu jako poslední, ta nevinná, vysílá do jeho koňakového mozku pronikavou bolest. No ovšem, kreténe, řekl si, a teď máš ještě ke všemu zlomenou nohu.

Seděl na špinavém trávníku pod oknem a tiše vzdychl. V okně nad ním se objevila hlava kočky. Kocour zamňoukal. Znělo to, jako když zafňuká dítě.

"Zavolej někoho," řekl Laška kocourovi.

Kocour znovu zamňoukal a Laška viděl, jak se jako zázrakem okno samo pootevřelo. Zkusil vstát, zjistil, že přece jen asi nemá zlomenou nohu, jelikož se na ni může postavit, byť s bolestí, a s námahou se znovu vydrápal na římsu a vsoukal do okna.

"Um Gotteswillen, kde jste byl," sepjala ruce paní Šanovská, na kterou narazil, když neholený a zapáchající kouřem vešel do haly, posadil se na schodiště a zouval si boty.

"Truchlil jsem," odpověděl Laška a škytl.

Byl velmi šťastný, že se nepozvracel.

"Bůh mě měl rád," řekl.

"To byl tedy der einzige, Herr Doktor" řekla paní Šanovská-Schönauer. "Dostanete obklad s octanem hlinitým."

Hlinitý. Takový byl svět.

"Neříkejte to manželce. Tedy, dokud to Irene neřeknu sám."

MINULÁ KAPITOLA: Ďáblova krása ZDE

PŘÍŠTÍ KAPITOLA: Útěk

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL

                 
Obsah vydání       10. 11. 2006
11. 11. 2006 Polsko ostře kritizováno delegací Evropského parlamentu
11. 11. 2006 Co na to V. J. Rott?
11. 11. 2006 USA vetovaly rezoluci, odsuzující izraelský útok v Gaze
11. 11. 2006 Povýšená nízkost a ponížená lidskost Zdeněk  Bárta
10. 11. 2006 Demokraté získali i Senát
10. 11. 2006 Michael  Marčák
10. 11. 2006 I mezi kameny Jiří  Pištora
10. 11. 2006 Porota: Šéf extremistické BNP "nevyvolával rasovou nenávist"
10. 11. 2006 Tony Blair a rozvědka MI5: "hrozba terorismu potrvá léta"
11. 11. 2006 Předvolební tah Nicolase Sarkozyho Lubomír  Molnár
10. 11. 2006 Turecko do Evropy nebo Evropa do Turecka...?!? Ladislav  Žák
10. 11. 2006 ČSSD kritizuje, že Topolánkova vláda "porušuje zákon"
10. 11. 2006 Slovensko: Údajně zbitá Maďarka obviněna za křivou výpověď Štěpán  Kotrba
10. 11. 2006 Povolební chronické nemoci Věra  Říhová
10. 11. 2006 Němci vymřou, aneb jak žurnalisté blbnou Uwe  Ladwig
10. 11. 2006 50 významných evropských ekonomů varuje před klimatickými švindly à la MŽP ČR Miroslav  Šuta
10. 11. 2006 Michael  Marčák
9. 11. 2006 Kurvy jsou všude aneb o chvályhodné německé iniciativě Štěpán  Kotrba
10. 11. 2006 Citát dne - včerejšího
10. 11. 2006 Lesk a bída privatizace Robert  Bartoš
10. 11. 2006 Soud uložil tresty za křivé obvinění Milana Venclíka
10. 11. 2006 Dvě ze tří frekvencí BBC na Slovensku skončí v rukou privátů Štěpán  Kotrba
9. 11. 2006 I my jsme se velice zasmály(i) Jiří  Drašnar
9. 11. 2006 Dva premiéři, jeden Topolánek Jiří  Pehe
10. 11. 2006 Kometa Alex  Koenigsmark
9. 11. 2006 Když Mlynáře mele mlýn justice Zdeněk  Jemelík
10. 11. 2006 Michael  Marčák
9. 11. 2006 Kauza Doležel: Je po volbách, zapomeňte Michael  Kroh
9. 11. 2006 Byt k pronajmutí Meike  Snijder
9. 11. 2006 Flat to let Meike  Snijder
8. 11. 2006 Reakce návštěvníků stránek BBC na odsouzení Saddáma Husajna Jiří  Jírovec
8. 11. 2006 Policie si plete socialismus a komunismus Radek  Mikula
8. 11. 2006 Volby 2006: tolik procent, kolik si zaplatíš Michal  Brož
8. 11. 2006 Británie je rozhodnuta hájit své právo zabíjet náhodně civilisty
8. 11. 2006 Zbytečná Sekaninová ve zbytečném Senátu Jan "Matt" Hájek
8. 11. 2006 Od babičky z Ratibořic ke gravidní hopsandě Věra  Říhová
6. 10. 2006 Hospodaření OSBL za září 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování RSS 2.0      Historie >
10. 11. 2006 Kometa Alex  Koenigsmark
7. 11. 2006 Ďáblova krása Alex  Koenigsmark