14. 1. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 1. 2005

Virtuální bohoslužba nejen pro první dny nového roku

Budeme čekat na Godota?

Čtení: Jan 1,1-14 Text: Židům 11,1

První měsíc roku bývá nejen plný bilancí uplynulého roku, ale je také tradičně věnován prognózám, očekáváním a nadějím přicházejících měsíců či obavám z nich. A to jak v životě pospolitém, tak soukromém. Začátek kalendářního roku bývá plný předsevzetí a přání, která do příštích dnů artikulujeme. Pro sebe, pro svou zemi, pro svůj svět.

To nejdůležitější, co bychom si však měli přát, předsevzat si a udělat pro to něco je, aby naše přání a přání našich bližních nebyla tak urputná a naléhavá, abychom kvůli nim přeslechli, co si od nás všech nejen počátkem roku přeje Bůh. Zejména u těch, kteří jsou postaveni do odpovědnosti a kterým byla svěřena moc je to životně pro nás pro všechny důležité.

A jen aby bylo jasno: Bohem myslím onen Logos z prologu Janova evangelia, ten Logos, který překládáme v češtině jako Slovo, který však znamená Smysl všeho, Řád, Logičnost, Lásku, Spravedlnost atd. atd. Nemyslím tedy onoho Pánbíčka pseudokřesťanských fantazií a fackovacího panáka pseudoatheistů.

Poslouchat, co si přeje Bůh. Naše lidská partikulární přání bývají totiž velmi často plna tvrdohlavých iluzí, úmyslů arci dobrých, avšak dláždících cesty do pekel, a také všelijakých pyšných utopií a plánů na babylónské věže. Jsme stále ještě plni odhodlaného inženýrství sociálního, ekologického, politického, plni představ, jak naplánovat vše od osobního života přes život našich dětí (které tím neskonale trpí) až po dokonalou společnost.

Jenže alespoň k částečnému porozumění našeho vnitřního řádu, ale i řádu dějinného a kosmického, a k souznění s ním je třeba, abychom se nesnažili hned všechno zmanipulovat podle svých představ, ale abychom smysl světa i jeho dějů nechávali spíše k sobě přicházet. Abychom mu naslouchali. Abychom se snažili do života světa, života svého i druhých spíše vcítit a porozumět mu, než se trucovitě snažit jej buď korigovat, či se vztekali, když se nám to nedaří. Abychom pokorně naslouchali jeden druhému a všichni společně naslouchali řádu světa a dávali se mu do služby.

V Evropě a Americe se většině lidí dnes žije tak, jak se ještě našim pradědečkům ani nezdálo. Nemáme hlad, žijeme v přepychu, užíváme všech dober moderní techniky v dopravě, medicíně, komunikaci, umíme fantastické věci - a přeci nám stále více něco chybí: to Slovo z Janova evangelia, ten Logos, ten Smysl života, ten Bůh. A opět pro jistotu předesílám: Toto konstatování nechce být onou typickou pánbíčkářsko-náboženskou či psychoterapeutickou fintou jak dostat člověka do úzkých, aby mu bylo možno snáze vnucovat své teze a manipulovat jím. Toto konstatování chce být skutečně právě jen a jen konstatováním, jak na tom jsme.

Samuel Beckett toto vakuum Smyslu života moderního člověka geniálně vyjádřil ve své dnes již klasické absurdní hře „Čekání na Godota“. Ti dva vagabundi Vladimír a Estragon, kteří čekají ve hře na Godota, to jsme přece my! My všichni čekáme na Godota, na něco, co by nám vrátilo smysl života, na něco, co by ukojilo náš duchovní hlad, splnilo naši naději, co by nás zachránilo, spasilo! Nikdo neví, kdo Godot vlastně je, v anglickém originále jde pouze o zjevnou narážku na Boha – Bůh = God. Když se Vladimír vyptává, jakže to Godot vypadá, má-li plnovous, světlý, či tmavý, jaký že Godot vůbec je, opakuje tak vlastně Mojžíšovu otázku v starozákonním vyprávění, ve kterém se Mojžíš Boha ptá: jak vypadáš, a jaké máš jméno? Ale Mojžíšovi se dostane pouze mnohoznačné odpovědi: jsem Jahve, tj.: jsem, který jsem. Jsem, který se stávám. Prostě jsem. A to ti musí stačit. Ani Beckettův Vladimír nic nezjistí.

Nalézt smysl života, zaplnit to bolestné vakuum v duši moderního evropského a amerického příslušníka bohaté sekularizované společnosti není v tom, že si člověk začne myslit, že existuje nějaký Bůh, Nejvyšší bytost, Prozřetelnost či Transcedence, či Národ, či Třída či cokoli jiného, co se mu stane nejvyšší autoritou. Bylo by to snadné – prostě si to začít myslet. Smysl života, to není jen názor, či teorie, výklad světa, emocionální či intelektuální přesvědčení. To může platit tak nejvýše pro ideologie a fundamentalismy všeho druhu.

Nalézt skutečný smysl života je něco úplně jiného, vlastně prostšího a jednoduššího. Nalézt smysl, to znamená nalézt pokorný, naslouchající, hledající způsob existence. Existence vděčné, takové, která se dokáže radovat z daru života, z toho, že vlastně všechny ty nejdůležitější věci v našem životě si nemůže sami zajistit, koupit, že je dostáváme darem. A také existenci trpělivě očekávající. Oba vandráci v Beckettově hře se chtějí zabít, nic bez Godota nemá smysl, Godot je pryč, odešel a nevrací se – ale co kdyby se přeci jen vrátil? Nelze se zničit, vždyť co když přijde spasení? Je napětí mezi Estragonem zosobňujícím pasivní lidskou existenci a aktivnějším Vladimírem, avšak oba dva očekávají, mají naději. Beckett ve hře vlastně ad absurdum dotahuje myšlenku epištoly Židům, že víra v Boha má svůj základ pouze v naději a spoléhá pouze na věci, které nikdy neviděla.

V „Hledání na Godota“ jsou vedle zmíněných ještě další dvě postavy: Pozzo a Lucky. Bloudí stejně světem jako Vladimír a Estragon, na nikoho a na nic však nečekají, nepřipouští žádnou změnu, ztrácejí pojem o čase, týrají se a vzájemně nenávidí, a přece jsou k sobě připoutáni – nemají totiž nic jiného, než jeden druhého. Nemají žádnou naději, žádné očekávání. Jsou hotoví, stačí si sami. Nepotřebují na nic očekávat.

Očekávání – byť neviděného a nepoznaného – člověku umožňuje, aby zůstal dětsky vnímavý pro Smysl života. Aby zůstával neustále připravený vydat se na cestu a nacházet nové světy. Nadějí takového člověka je otevřenost přicházejícím novým příležitostem, vědomí, že již jsou za dveřmi a že to nesmí propást. Očekávání činí naše oči pozornými, naše ruce pohotovými, naše duše připravenými.

Stařecky nic neočekávající existence, pouze a jen konzumní - byť sofistikovaně, nafoukaně hotové recepty na spravování společnosti, a výkon správy věcí veřejných jen jako technologie moci – to je cesta do pozemského pekla.

Tož tedy čekejme. Není to třeba, ten kdo přijde, zrovna Bůh, jak jsme zvyklí si ho představovat, či jak ho popisují katechizmy těch, či oněch církví. Možná to není God našich představ, ale Godot. To že o něm nic nevíme je důležité: apoštol Pavel napíše v dopise do Říma (Ř 8,24): Naděje, která je evidovatelná, popsatelná, není již nadějí. Naše vždy jen omezené poznání netvoří ještě žádnou naději. Ale nové situace a nová setkání, nové příležitosti ke komunikaci a nové nepředvídanosti, které nás čekají třeba i v tomto roce, otevřeme-li se jim vždy nově a s plným nasazením a očekáváním, s novou nadějí, to vše nám nabízí i nové výhledy do smyslu života osobního i politického, nové světlo někdy třeba i v temných tunelech našich existencí.

Amen

                 
Obsah vydání       14. 1. 2005
14. 1. 2005 Svádět fiasko s arbitráží na podvržený dokument je alibismus Václav  Žák
14. 1. 2005 Human Rights Watch kritizuje George Bushe za porušování lidských práv
14. 1. 2005 George Bush - prezident fiktivních krizí
16. 1. 2005 Budeme čekat na Godota? Zdeněk  Bárta
14. 1. 2005 V Americe teď někteří konzervativci otevřeně hovoří o krizi v Iráku
14. 1. 2005 Děti Saboritovy v Praze Zdeněk  Jemelík
14. 1. 2005 Jára morálním vítězem? Bohumil  Kartous
13. 1. 2005 "Zdražené" léky a "spoluúčast" Ivan  David
14. 1. 2005 Vlastenci
14. 1. 2005 Demokrácení v čistém europanském prostoru Václav  Dušek
14. 1. 2005 Britský princ Harry se oblékl do nacistické uniformy
14. 1. 2005 Číselné známkování nesmírně zkresluje
14. 1. 2005 Dvojí katastrofa
13. 1. 2005 Situace Romů v České republice v posledních letech předmětem vládního výzkumu
13. 1. 2005 Nemilosrdný mlýn Zdeněk  Jemelík
13. 1. 2005 Formanovo Taking Off je typické emigrantské dílo Jan  Čulík
13. 1. 2005 Rodiče nechtějí o dětech nic vědět Bohumil  Kartous
13. 1. 2005 Cesta do minulosti s Googlem Filip  Rožánek
13. 1. 2005 Kapka v moři
13. 1. 2005 Proč se vracet až ke Spinozovi a proč se nevrátit přímo k Hegelovi a Marxovi Michael  Hauser
13. 1. 2005 Proč je pro nás dnes důležitý Spinoza Rory Olaf Fairslee
12. 1. 2005 Terry Jones: Proč se nevybírají peníze pro irácké mrtvé?
6. 12. 2004 Hospodaření OSBL za listopad 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce

Virtuální bohoslužby - kázání na víkend RSS 2.0      Historie >
16. 1. 2005 Budeme čekat na Godota? Zdeněk  Bárta
19. 12. 2004 "Blboune!" pravil Bůh Ondřej  Stehlík
13. 12. 2004 K plnému životu nechť patří i zákon i tělo Daniel  Ženatý
3. 12. 2004 Novináři jsou kurvy, ale udělejme jim Mikuláše! Zdeněk  Bárta
28. 11. 2004 Advent: Žijte, jako by Boha nebylo Zdeněk  Bárta
21. 11. 2004 Jdi dál a už nehřeš Hana  Pfannová
14. 11. 2004 Ďábelské svody manipulace nesrovnatelně větších skupin lidí Zdeněk  Bárta
8. 11. 2004 Známost vůle Boží vás neopravňuje k tomu, abyste nevěřící mlátili po hlavě Daniel  Ženatý
1. 11. 2004 Pokoj jako řeka, jako životodárná síla, jistota, když se všechno kymácí větrem doby Pavel  Klinecký
27. 10. 2004 Nasrat! Jo, nasrat! Zdeněk  Bárta
24. 10. 2004 Nárok na milost mají i darebáci. Jsme pro? Jsme proti? Daniel  Ženatý
17. 10. 2004 Pane, Pane, podívej, co jsme v tvém jménu všechno vykonali... Štěpán  Hájek
9. 10. 2004 Když je tato doba nakloněná tej blbší polovině člověka, tož ja, ale bezo mňa... Olga  Tydlitátová
3. 10. 2004 Porodní báby a státní moc Tomáš  Trusina
25. 9. 2004 Patron české země, nebo servilní kolaborant? Zdeněk  Bárta