A jen aby bylo jasno: Bohem myslím onen Logos z prologu Janova evangelia, ten Logos, který překládáme v češtině jako Slovo, který však znamená Smysl všeho, Řád, Logičnost, Lásku, Spravedlnost atd. atd. Nemyslím tedy onoho Pánbíčka pseudokřesťanských fantazií a fackovacího panáka pseudoatheistů.

Poslouchat, co si přeje Bůh. Naše lidská partikulární přání bývají totiž velmi často plna tvrdohlavých iluzí, úmyslů arci dobrých, avšak dláždících cesty do pekel, a také všelijakých pyšných utopií a plánů na babylónské věže. Jsme stále ještě plni odhodlaného inženýrství sociálního, ekologického, politického, plni představ, jak naplánovat vše od osobního života přes život našich dětí (které tím neskonale trpí) až po dokonalou společnost.

Jenže alespoň k částečnému porozumění našeho vnitřního řádu, ale i řádu dějinného a kosmického, a k souznění s ním je třeba, abychom se nesnažili hned všechno zmanipulovat podle svých představ, ale abychom smysl světa i jeho dějů nechávali spíše k sobě přicházet. Abychom mu naslouchali. Abychom se snažili do života světa, života svého i druhých spíše vcítit a porozumět mu, než se trucovitě snažit jej buď korigovat, či se vztekali, když se nám to nedaří. Abychom pokorně naslouchali jeden druhému a všichni společně naslouchali řádu světa a dávali se mu do služby.

V Evropě a Americe se většině lidí dnes žije tak, jak se ještě našim pradědečkům ani nezdálo. Nemáme hlad, žijeme v přepychu, užíváme všech dober moderní techniky v dopravě, medicíně, komunikaci, umíme fantastické věci - a přeci nám stále více něco chybí: to Slovo z Janova evangelia, ten Logos, ten Smysl života, ten Bůh. A opět pro jistotu předesílám: Toto konstatování nechce být onou typickou pánbíčkářsko-náboženskou či psychoterapeutickou fintou jak dostat člověka do úzkých, aby mu bylo možno snáze vnucovat své teze a manipulovat jím. Toto konstatování chce být skutečně právě jen a jen konstatováním, jak na tom jsme.

Samuel Beckett toto vakuum Smyslu života moderního člověka geniálně vyjádřil ve své dnes již klasické absurdní hře "Čekání na Godota". Ti dva vagabundi Vladimír a Estragon, kteří čekají ve hře na Godota, to jsme přece my! My všichni čekáme na Godota, na něco, co by nám vrátilo smysl života, na něco, co by ukojilo náš duchovní hlad, splnilo naši naději, co by nás zachránilo, spasilo! Nikdo neví, kdo Godot vlastně je, v anglickém originále jde pouze o zjevnou narážku na Boha -- Bůh = God. Když se Vladimír vyptává, jakže to Godot vypadá, má-li plnovous, světlý, či tmavý, jaký že Godot vůbec je, opakuje tak vlastně Mojžíšovu otázku v starozákonním vyprávění, ve kterém se Mojžíš Boha ptá: jak vypadáš, a jaké máš jméno? Ale Mojžíšovi se dostane pouze mnohoznačné odpovědi: jsem Jahve, tj.: jsem, který jsem. Jsem, který se stávám. Prostě jsem. A to ti musí stačit. Ani Beckettův Vladimír nic nezjistí.

Nalézt smysl života, zaplnit to bolestné vakuum v duši moderního evropského a amerického příslušníka bohaté sekularizované společnosti není v tom, že si člověk začne myslit, že existuje nějaký Bůh, Nejvyšší bytost, Prozřetelnost či Transcedence, či Národ, či Třída či cokoli jiného, co se mu stane nejvyšší autoritou. Bylo by to snadné -- prostě si to začít myslet. Smysl života, to není jen názor, či teorie, výklad světa, emocionální či intelektuální přesvědčení. To může platit tak nejvýše pro ideologie a fundamentalismy všeho druhu.

Nalézt skutečný smysl života je něco úplně jiného, vlastně prostšího a jednoduššího. Nalézt smysl, to znamená nalézt pokorný, naslouchající, hledající způsob existence. Existence vděčné, takové, která se dokáže radovat z daru života, z toho, že vlastně všechny ty nejdůležitější věci v našem životě si nemůže sami zajistit, koupit, že je dostáváme darem. A také existenci trpělivě očekávající. Oba vandráci v Beckettově hře se chtějí zabít, nic bez Godota nemá smysl, Godot je pryč, odešel a nevrací se -- ale co kdyby se přeci jen vrátil? Nelze se zničit, vždyť co když přijde spasení? Je napětí mezi Estragonem zosobňujícím pasivní lidskou existenci a aktivnějším Vladimírem, avšak oba dva očekávají, mají naději. Beckett ve hře vlastně ad absurdum dotahuje myšlenku epištoly Židům, že víra v Boha má svůj základ pouze v naději a spoléhá pouze na věci, které nikdy neviděla.

V "Hledání na Godota" jsou vedle zmíněných ještě další dvě postavy: Pozzo a Lucky. Bloudí stejně světem jako Vladimír a Estragon, na nikoho a na nic však nečekají, nepřipouští žádnou změnu, ztrácejí pojem o čase, týrají se a vzájemně nenávidí, a přece jsou k sobě připoutáni -- nemají totiž nic jiného, než jeden druhého. Nemají žádnou naději, žádné očekávání. Jsou hotoví, stačí si sami. Nepotřebují na nic očekávat.

Očekávání -- byť neviděného a nepoznaného -- člověku umožňuje, aby zůstal dětsky vnímavý pro Smysl života. Aby zůstával neustále připravený vydat se na cestu a nacházet nové světy. Nadějí takového člověka je otevřenost přicházejícím novým příležitostem, vědomí, že již jsou za dveřmi a že to nesmí propást. Očekávání činí naše oči pozornými, naše ruce pohotovými, naše duše připravenými.

Stařecky nic neočekávající existence, pouze a jen konzumní - byť sofistikovaně, nafoukaně hotové recepty na spravování společnosti, a výkon správy věcí veřejných jen jako technologie moci -- to je cesta do pozemského pekla.

Tož tedy čekejme. Není to třeba, ten kdo přijde, zrovna Bůh, jak jsme zvyklí si ho představovat, či jak ho popisují katechizmy těch, či oněch církví. Možná to není God našich představ, ale Godot. To že o něm nic nevíme je důležité: apoštol Pavel napíše v dopise do Říma (Ř 8,24): Naděje, která je evidovatelná, popsatelná, není již nadějí. Naše vždy jen omezené poznání netvoří ještě žádnou naději. Ale nové situace a nová setkání, nové příležitosti ke komunikaci a nové nepředvídanosti, které nás čekají třeba i v tomto roce, otevřeme-li se jim vždy nově a s plným nasazením a očekáváním, s novou nadějí, to vše nám nabízí i nové výhledy do smyslu života osobního i politického, nové světlo někdy třeba i v temných tunelech našich existencí.

Amen