Jinou otázkou ale je kvalitativní realizace svobody slova ve veřejném prostoru. Zde je určitě možné silně polemizovat o tom, zda se česká společnost naučila se svobodou slova žít, nebo zda pouze imituje ztvárnění tohoto demokratického institutu nemaje vnitřní zkušenost po několikagenerační odvykací kůře. O roli médií v souvislosti s neblahým vlivem na veřejné mínění se toho napíše poměrně hodně a Britské listy se často snaží upozorňovat na to, jak je možné kvůli určitému chování médií ovlivňovat, ochuzovat nebo jinak zkreslovat skutečnost (naposledy v otázce protiraketové základny). O tom, že nedílnou část spoluzodpovědnosti za to, jakým způsobem je vnímán obraz přenášený médii, nese také veřejnost, se nikde příliš nemluví. Alespoň ne v souvislosti s produktem mediálně veřejné interakce -- s veřejným míněním.

O této otázce se nejčastěji mluví v souvislosti s bulvárem a nebo bulvarizujícími tendencemi. Pokud chce vedení nějakého tzv. seriózního deníku nějak obhájit to, že protkává seriózní témata bulvárními a že seriózní témata zpracovává bulvárním způsobem, nejčastěji řekne tolik, že jedná na zakázku, čili že si to čtenáři/diváci/posluchači přejí. Pokud ale místo přání dosadíme do této rovnice odpovědnost, dostaneme se k tomu, o čem už byla řeč. Čtenáři, diváci a posluchači jsou na základě své svobodné volby odpovědni za to, co čtou, na co se dívají a co poslouchají.

Skutečně záleží hodně na tom, jak lidé přijímají informace o světě a jak je zpracovávají. Zdroj těchto informací je přitom jedním z nejdůležitějších determinantů. Pokud se někdo spokojí s tím, že si denně přelouská Mladou frontu s dojmem, že se udržuje ve skvělém všeobecném přehledu, nemůže se pak zlobit na zrcadlo, že má křivou hubu. Je jistě na místě kritizovat Mladou frontu za to, jakým způsobem mate veřejné mínění, ale osobní zodpovědnost každého člověka, který se chová tak nezodpovědně, že čte pouze Mladou frontu, nelze úplně ignorovat.

Je určitě nezbytné, aby bylo za normální považováno, ž člověk zdroje informací kombinuje a snaží se v nich hledat určitou rovnováhu. Je určitě nezbytné, aby člověk přijímané informace chápal vždy jako určitou variantu, která obsahuje více nebo méně identifikačních bodů pro ověřitelnost a pravděpodobnost, nikoliv jako přenos celého a soběstačného faktu. Je nezbytné, aby čtenář/divák/posluchač měl v době mediálně řízeného vytváření veřejného mínění v sobě skeptický princip.

Skeptický princip je v podstatě zásadním principem filosofie a v dnešní době má právě tento princip velmi praktické opodstatnění. Je také nezbytné, aby tyto principy byly uplatňovány jako společenská norma a je to jedno z dalších důležitých témat, které by mohlo ze školních hodin základů společenských věd s klidným svědomím vytlačit kus zatuchlých cvičení na memorování zbytečností.

Problémy s deformací reality se nemohou vyhnout ani Britským listům. Vzhledem k jejich přípravě a omezeným možnostem redakce je velmi náročné prověřit všechny přispěvatele, zejména ty, kteří se rekrutují z řad nepravidelných přispěvatelů a čtenářů. Je proto možné v některých případech narazit na různě motivované snahy o falešné ovlivňování veřejného mínění. V této souvislosti se někdy setkávám s kritikou vydávaných textů. Taková kritik je ale ze strany čtenářů poněkud alibistická.

Britské listy přinášejí převážně překlady ze zahraničních periodik a vážně myšlené příspěvky stálých autorů. Mimoto ale, a je to určitě ke cti, jsou často zařazovány reakce čtenářů nebo příspěvky nepravidelných autorů. To podle mě k moderním médiích (v době jejich faktické kontaktní dostupnosti pro každého) v pořádku. Média nemají být nedostupnými tvrzemi, uvnitř kterých se "vaří" realita, postřehy čtenářů jsou často velmi zajímavé a podnětné. Britské listy je často vydávají a nečiní tak proto, aby tím podpořily "redakční názor", jak je tomu často u českých deníků. Na druhou stranu zejména mezi těmito texty by bylo možné najít některé, u nichž by z různých důvodů bylo možné pochybovat o identitě autora a jeho úmyslech a nemusí to být vůbec primitivní blábol na způsob "Masarykovskýho ksindla".

Takovým situacím se nedá úplně vyhnout a proto také považuju jako neodůvodněnou představu těch, kteří požadují jakýsi stoprocentní servis v tom, jak informace přijímat. Spoluzodpovědnost za to, jaké informace vnímáme a jak s nimi nakládáme je na každém člověku, stejně jako na každém médiu. To, že na obou stranách dochází k chybám, považuju při množství informací a při nejrůznějších způsobech nakládání s nimi přímo za jeden z základních zákonů vytváření veřejného mínění. V poslední instanci je to právě jednotlivec, který s tím musí počítat a podle toho se také zařídit.