Pan Morales je nejnovějším levicovým demokraticky zvoleným jihoamerickým prezidentem, který přispívá ke snaze Jižní Ameriky vymanit se z vlivu Spojených států. Přátelí se s venezuelským prezidentem Hugem Chavezem i kubánským prezidentem Fidelem Castrem. Pouze kolumbijský prezident Alvaro Uribe je věrným spojencem USA, ačkoliv se i on distancoval od Velkého bratra tím, že povolal amerického vyslance v Bogotě, aby mu vytknul, že se vměšuje do vnitřních kolumbijských záležitostí.

Obklopen nadšenými novináři prohlásil bolívijský prezident Morales, že nyní bude konečně možné změnit situaci v Bolívii k lepšímu, když se na vládě budou moci podílet všichni občané. Politická strana 'Hnutí za socialismus', za kterou pan Morales kandidoval, je velice silná v chudém městě El Alto nedaleko hlavního města La Paz. Nadšení vyvolala, kromě jiného, také skutečnost, že je prezident příslušníkem původních obyvatel Bolívie.

Základním požadavkem velké části bolívijských voličů je znárodnění podniků, které těží ropu a zemní plyn. Bolívie má největší ložiska zemního plynu ze všech zemí Jižní Ameriky, ale ta jsou v rukou zahraničních společností. Pan Morales prohlásil, že sice nedojde ke konfiskaci takových společností, ale všechny dohody budou muset být znova projednány, aby se mohli občané Bolívie podílet na přírodním bohatství své vlastní země.

V americké literatuře se udává, že je vnitrozemská Bolívie tak rozlehlá jako "Texas spolu s Kalifornií". Na severu sousedí s Peru a Chile, na západě s Argentínou, na jihu s Paraguají a na východě s Brazílií. Město La Paz ležící ve výšce 3630 m nad mořem je nejvýše položeným hlavním městem na světě a jezero Titicaca je ve výšce 3812 m.n.m. nejvýše položenou splavnou vodní plochou.

Pro své nerostné bohatství je Bolívie známá od doby, kdy se jí zmocnili Španělé - až do jejich vpádu byla součástí incké říše. V 16. století nadělali Španělé z obyvatelstva otroky (nebo mrtvoly). Odlehlost And uchránila bolívijské Indiány před evropskými nakažlivými chorobami, které decimovaly indiánské obyvatelstvo v jiných zemích Jižní Ameriky. Existence většiny domorodého obyvatelstva pod nadvládou menšiny kolonizátorů vedla ke vzniku společnosti rozdělené na chudé a bohaté, která přetrvává do dneška. Americké internetové stránky poukazují na propastné rozdíly mezi příjmy chudých Indiánů, kteří tvoří 2/3 bolívijského obyvatelstva, a přistěhovalými "elitami" bílé pleti.

Koncem 17. století docházelo k vyčerpání nerostného bohatství. Země získala nezávislost v r. 1825 a přijala jméno známého osvoboditele Simóna Bolívara. Zatímco docházelo k vnitřním nesvárům, její sousedé si přivlastnili velké kusy území. Několik tisíc čtverečních km s průchodem k Tichému oceánu obsadila Chile po válce v letech 1879-1884, v r. 1903 byla odstoupena Brazílii velká část provincie Acre (pěstovaly se v ní gumovníky) a po prohře ve válce v letech 1932-1935 přišla Bolívie o téměř 100 tisíc čtverečních mil z oblasti Gran Chaco. To mělo za následek politickou nestabilitu.

V r. 1965 vzniklo ozbrojené hnutí vedené Ernestem Ché Guevarou. S pomocí amerických vojenských poradců rozdrtila bolívijská armáda toto povstání a zavraždila Guevaru 8. října 1967. Následovala řada vojenských převratů, až v r. 1982 předala armáda moc civilní správě. Prezidentem se stal Hermán Siles Zuazo, ale země byla zmítána stávkami a příjem obyvatelstva na osobu klesl na nejnižší z celé Jižní Ameriky.

V červnu 1993 byl zvolen prezidentem zastánce politiky svobodného trhu Gonzalo Sánchez de Lozada a po něm se v r. 1997 stal podruhé prezidentem dřívější diktátor a generál Hugo Bánzer, tentokrát jako přesvědčený demokrat. Silně potlačil pěstování koky a obchod s drogami, čímž se velice zavděčil Spojeným státům. Likvidace koky, kterou pěstovali Indiáni ještě za dob incké říše, ožebračila většinu bolívijských zemědělců.

V srpnu 2002 se stal prezidentem opět Gonzalo Sánchez de Lozada díky slibům, že bude pokračovat v zemědělské reformě a dá lidem práci. V únoru 2003 ale došlo k nepokojům na protest proti navrhované dani z příjmu a vláda ustoupila. V říjnu prezident odstoupil po 2 měsících dalších protestů a stávek namířených proti vývozu zemního plynu zahraničními společnostmi. Prezidentem se stal jeho dosavadní náměstek Carlos Mesa. Byl znám spíš jako novinář a historik, ale neměl mnoho zkušeností v řízení vlády. Přes pokračující nepokoje zůstal Mesa oblíbeným po dobu dalších 2 roků. V referendu, které se konalo v červenci 2004 ohledně budoucnosti velkých ložisek zemního plynu (jsou v Jižní Americe druhé největší), podporovala většina obyvatelstva návrh prezidenta Mesy na zesílení kontroly nad zahraničními společnostmi, které vyvážejí bolívijský plyn. Levicově smýšlející obyvatelé požadovali znárodnění takových společností. Prezidentu Mesovi se podařilo balancovat mezi protichůdnými požadavky.

Stoupající ceny paliva v lednu 2005 vedly k hromadným protestům desetitisíců chudých zemědělců a horníků a v březnu prezident Mesa odstoupil, protože prý byla jeho schopnost vládnout paralyzována demonstracemi. Ty byly organizovány na podporu znárodnění ropného a plynového průmyslu a za vytvoření ústavního shromáždění, které by nahradilo Národní kongres a navrhlo novou ústavu. Odstoupení prezidenta Masy bylo odmítnuto, ale ten resignoval pro pokračující nepokoje 6. června. Soudce Nejvyššího soudu Eduardo Rodriguez vykonával funkci prozatímního prezidenta až do nedávných voleb, z nichž vyšel vítězně Evo Morales.

Bolívie má téměř 9 milionů obyvatel, jichž každým rokem přibývá o 1.5%. Etnicky se skládá obyvatelstvo z 30% Kečuů, 25% Ajmarů, 30% mesticů (míšenců Amerindiánů s bělochy) a 15% bílých. Úředními jazyky jsou španělština a jazyky kečua a ajmara. Římští katolíci představují 95% všeho obyvatelstva.

Co se týká přírody a rozmanitosti obratlovců, patří Bolívie k 10 nejbohatším zemím na světě. V rozmanitosti ptactva (1300 druhů) je sedmá na celém světě. Kromě toho se v Bolívii nachází 20 druhů primátů, 20 tisíc druhů vyšších rostlin, 220 druhů plazů a téměř 100 druhů obojživelníků.