Sem patří různé atrapy afrického a asijského přírodního umění, stříbrné šperky s obdobnými motivy, tradiční oděvy a taky různé sezónní hity, které se periodicky vracejí na scénu, když už se na ně dostatečně zapomnělo. Tedy to, co ve stejnou dobu naleznete minimálně na všech ostatních evropských turisticky oblíbených místech. A právě do této kategorie spadají i trika osvobozená portrétem revolucionáře par excellence, Ernesta Che Guevary. Che v baretu s rudou hvězdičkou juká na turisty z výlohy obklopen matrjoškami, v očích budoucnost revoluce a revoluci budoucnosti, aniž by nebožtík tušil, že trh slaví své další vítězství, neboť dokáže bez nejmenších obtíží konzumovat ikonu zosobňující zapřísáhlé ideologické nepřátelství. Che se tak jako symbol ocitá již ve druhé etapě své posmrtné, leč stále pozemské existence.

Revoluce vítězí, invaze v Zátoce sviní je odražena a Kuba se stává důkazem správnosti dialektického přístupu k dějinám jako Ostrov svobody. Jak to v podobných případech bývá, situace se stabilizuje totalitní formou vlády, kterou však Kubánci většinově s velkým nadšením přijímají, což mnohým vydrželo dodnes. V té době málokdo, včetně Castra samotného tuší, že El Comandante bude u moci ještě čtyřicet let poté. Revoluce se účastní také argentinský lékař Ernesto Guevara, řečený Che. Po několikaletém působení ve vrcholných funkcích se rozchází s kubánským revolučním vedením a "vrací se na pěšinu se svým emblémem na paži". Nejprve do rovníkové Afriky a pak do Bolívie. Chce být věrozvěstem revoluce a rozšiřovat ji mečem i slovem po jihoamerickém kontinentu, což ve stavu revoluční euforie jistě vypadá jako maličkost. Jenže záhy dochází k zjištění, že sociální revoluce, byť je impozantně teoreticky vystavěna a podepřena kubánským vítězstvím, nešíří se stejně dobře jako svého času křesťanství. Mít takhle více toho meče...Jenže to je pouhé kdyby. Smrt popravou našla Guevaru v bolívijském pralese, aniž by dosáhl něčeho pro revoluci podstatného.

Revoluce tak zůstala na Kubě, kde se časem úplně zakonzervovala, aby po pádu sovětského bloku započala proces rozkladu a totéž se týká jejího vůdce. A v tom právě tkví zásadní rozdíl mezi někdejším symbolem odporu proti establishmentu - dnešní sice charismatickou, ale v podstatě prázdnou postmoderní ikonou -- a Fidelem Castrem, který byl sice v revoluci první, ale zůstal jím také v dobách, kdy revoluční nasazení dřelo už jen a pouze pro diktaturu. Guevara se sice také podílel na upevňování krutého "revolučního" režimu na Kubě, jenže na rozdíl od Castra odchází ze země, která se stala jeho soudruhům dočasně zaslíbenou a nese prapor s nápisem "Cuba libre", aby jej doplnil o názvy dalších zemí. Guevara začíná svou cestu přes africkou a jihoamerickou džungli do obchodu se suvenýry v centru Prahy.

První etapa: Symbol boje proti sociálně nespravedlivému systému a všemu ostatnímu

Ani ne tak Guevarův život, ale hlavně jeho smrt způsobila, že se stal symbolem boje proti stávajícímu společenskému systému (nejen kapitalistickému: herečka Eva Holubová v jednom televizním pořadu líčila, jak na chmelové brigádě na konci šedesátých let skandovala společně s ostatními "Che! Che! Che!", aniž by dost dobře tušila, proč to dělá). Celý historický okamžik byl nakloněn tomu, aby povstal snad poslední romantický hrdina všech dob. Přestože svět měl za sebou už dvě světové války a znal Švejka, stejně se našel vhodný kandidát, který by se neztratil ani v literatuře devatenáctého století. Co je Castrovi platné, že stále ještě dokáže dlouhé hodiny řečnit před tisícihlavými davy. Už jen čeští komunisté jezdí obdivovat revoluci a ani mrknutím nedají najevo, že už docela hodně páchne. Nečiní tak ovšem ze slušnosti, ale kvůli vlastnímu svědomí.

Castro se musí cítit jako pacient, jehož lékaři pozorují s podivným soucitem, který nevěstí nic dobrého. Dlouhá desetiletí plná zlomových historických momentů dokázal vydávat revoluci za stále se uskutečňující proces i navzdory do očí bijící statice společnosti, která se pomalu změnila v občansky nehybnou a neschopnou pohybu. A Guevarův portrét mu k tomu sloužil jako cenná revoluční relikvie. Jenže to je asi pocit dávného vítězství zapadaného všelijakým harampádím a udušeného v pytli minulosti, když se život i říše drolí pod rukama a uniforma už tak nepadne. A Guevaru mezitím nosí na Západě děti na tričkách.

Zemřel sice jako mladý, ale zadělal si tím na společenskou a historickou nesmrtelnost. Castro bude jen ten, kdo vedl do smrti infantilní boj o životaschopnost svého hodně vylhaného díla, o němž věděl, že už je dávno prohrán. Guevara jako romantický hrdina a Castro jako starý blázen.

Pro Guevarovu adoraci není důležité, kolik lidských životů má na svědomí, ale fakt, že nezemřel v posteli vystlané prachem dávného převratu, že zemřel při šíření revoluce. Mesiáš a jeho kult - boj proti nespravedlnosti společenského systému za cenu vlastního života jako vstupenka do síně jistou dobu věčné slávy, což je doprovázeno uctíváním značného množství žáků a obdivovatelů.

To je otázka zejména druhé poloviny šedesátých let, období studentských nebo spíše mezigeneračních bouří. V rozbouřené společenské době umírá v boji slavný revolucionář, což je krásná historická náhodička a revoluce má okamžitě svou tvář. A nejen pro politiku srdce západní Evropy a USA. Že byl Che univerzálně použitelný dokazuje i historka české herečky z dob, kdy se zdejší společnost snažila o socialismus s lidskou tváří. Ačkoli Castrovi na Kubě, mladé generaci na Západě i té v Československu šlo vždy o něco úplně jiného, portrét charismatického revolucionáře byl všeobecně použitelný. Che byl zřejmě tím jediným, co měly soudobé společenské situace a konflikty společného. Mohl být symbolem mladého levicového intelektuála stejně jako adolescenta bojujícího za prodloužení večerky, a to bez ohledu na politickou mapu. Guevara byl člověkem, jehož život bylo možno bez velkých korektur vydávat v románové podobě a bylo tak okamžitě učiněno.

K tomu jistě patří odjakživa důležité osobnostní charisma, jímž byl vhodně obdařen. Ty měkké oči v jinak nelítostném vzezření, u nějž nelze hledat osobní soucit, protože nesoucítí s lidmi, ale pouze s lidstvem. Velmi podobný rys jako u jiného kontroverzního , i když ne tolik globálně populárního svatořečeného bojovníka, Ahmada Šáha Masúda. Charisma je ten atribut, který vynáší jedince nad masu a podporuje chápání jeho vyvolenosti -- výraz osobnosti, který masám odhaluje její nadpozemskost nebo alespoň nadlidskost (v tomto kontextu se tedy nedá pochopit novinářský úzus o charismatu Miloše Zemana, jehož osobnost jakoby stála přímo ve středu masy, kterou reprezentuje).

Jak se může člověk odpovědný za lidské životy stát vzorem pro pacifistickou generaci? Guevarova ideologičnost nebyla upachtěna dlouhodobou vazbou na fyzickou moc přesto, že taková vazba byla možná. Zemřel ve "službě" revoluci, což mělo pro nespokojence se sociálním řádem stejný význam, jako pro společenský řád smrt policisty ve službě jemu. Tím jistě oslovil hlavně intelektuální publikum, ale jeho postava byla dostatečně zajímavá i pro masovou spotřebu. Byl to prostě Marxův génius v Tarzanově těle. Přesto přese všechno si Guevara jako člověk zachoval s Guevarou symbolem alespoň částečně ideologickou kontinuitu, což se dnes určitě tvrdit nedá

Druhá etapa: Prázdná ikona

Jak se ale mohl dostat Che z vlajek demonstrantů také do kapitalistických obchodů pro kapitalistické zákazníky? Docela prozaicky. I kdyby byl největším revolucionářem všech dob, nebylo by mu to v proměnách historie nic platné.

Guevara sice bojoval v revoluci, jenže tato revoluce nakonec nedosáhla vítězství. Změna režimu na Kubě je otázkou let a v ostatních zemích Latinské Ameriky nikdy nedosáhla obdobných úspěchů, ačkoli ještě stále probíhá (často v diskreditované podobě). O sociální rovnosti nebo alespoň o rovných podmínkách si může většina kontinentu jen zdát, zato různé formy diktatury zažili téměř všichni. Che je stále symbolem revoluce, jenže revoluce neúspěšné, ale to ještě neznamená, že by zmizel z veřejného prostoru. Ta trika s potiskem mají stejný význam, jakoby se Guevarova hlava nosila ulicemi na důkaz absolutní porážky a ponížení.

Trh dostal Guevaru do obchodů pro blahobytné turisty, kteří se při pohledu na něj neděsí strachy, ale trika hojně kupují a dávají svým dětem k Vánocům. To ale neznamená, že by trh byl sám proti sobě -- Guevarova sterilita jako symbolu za sociální rovnost je zárukou, že nebude pro společnost nebezpečný. Naopak, společnost, která kalkuluje s mezigeneračními střety může použít takový symbol jako šidítko, na kterém se mladá generace vyřádí a přitom bude pod dohledem, aby se jí něco nestalo. A ještě se na tom dá leccos vydělat, přičemž Che nemůže hnout brvou. Je to navíc symbol tržně využitelný bez omezení, předpokládám, že ochrannou známku na Guevarův obličej žádná firma doposud zaregistrovánu nemá. Castra to asi nenapadlo.

A proč je zašlá sláva jednoho z "vousáčů" světově prodejným artiklem? Svět baží po univerzálních symbolech, protože jen ty mohou zasáhnout globální trh. Kaligrafické znaky, náboženské symboly, artefakty původních kultur, tedy vše, u čeho se předpokládá původně hlubší duchovní význam a co bylo průmyslovým zpracováním tohoto obsahu zbaveno.

Devastace obsahu není nějakým sekundárním jevem, ta je nutností vzhledem k tomu, že trh nechce oslovovat jen úzce vymezenou a předem ideologicky definovanou skupinu, ale co nejširší možné spektrum zákazníků. Aby mohl symbol oslovit dostatečné množství zákazníků, musí být dokonale obsahově sterilizován na úroveň podmanivého vizuálního vjemu. Svého Guevaru si tak dnes pořizují právě ty děti nebo jejich rodiče, protože se jím stávající západní společnost už necítí absolutně ohrožena.

Výskyt a úspěch na veřejném a globálním trhu indikuje neškodnost z hlediska snahy o jeho vyvrácení. Dokonce ani praktikující trockista není odolný proti jeho erodujícímu vlivu, nebyl by toho schopen zaživa, natož po smrti. Nedá se nic dělat, tato revoluce už se prostě vyhrát nedá. Být na tričku ve výloze obchodu se suvenýry v centru Prahy znamená trpký konec pro jednoho revolucionáře.