22. 11. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 11. 2004

Deníky Josefa Mengeleho

Brazilská federální policie právě poskytla k dispozici listu Folha de Sao Paulo 85 dokumentů, které napsal nacistický "lékař" Josef Mengele, který strávil posledních 19 let svého života v Brazílii. V době, kdyby byly tyto dokumenty nalezeny, vyslala americká vláda odborníky a vzorky Mengelova rukopisu, získané po ukončení druhé světové války.

Tyto dokumenty nejsou novým objevem. Avšak Američané žádali brazilskou vládu, aby je držela v tajnosti. Toto rozhodnutí bylo nyní změněno.

Mengele se utopil v roce 1979 v plážovém městě Bertioga, ve státu Sao Paolo.

K zásadní události v této věci došlo v roce 1985, kdy policie provedla razii do domu rakouského přistěhovalce Wolframa Bosserta, na něhož ji upozornila rakouská výzvědná služba, protože uzavřel dohodu s jistým Wolfgangem Gerhardem, jehož dokumenty se staly Mengeleho. Gerhard zemřel ve Štýrském Hradci 16. prosince 1978.

Policie také obvinila Liselotte Bossertovou, Gezu J. Stammera a Gitu Stamerrovou, že se podíleli na utajení nacistického zločince.

S Mengelovým synem Rolfem byla provedena zkouška DNA, aby se zjistilo, zda kosti, exhumované na hřbitově v Embau, jsou skutečně kosti Josefa Mengeleho. Mengele měl syna Rolfa s Irenou, ještě v Německu. Ale rozvedl se a vzal si svou švagrovou Marthu, kterou opustil, když odešel z Argentiny.

Rolf zjistil teprve, když mu bylo 16 let, že jeho "strýček Fritz" (Mengele používal jména Fritz Hollman, když se v letech 1945 - 1949 skrýval v Bavorsku) byl ve skutečnosti jeho otcem a k tomu ještě, že to byl nacistický vrah.

V roce 1977 se Rolf rozhodl cestovat za oceán a tajně se setkat se svým otcem. Použil falešných dokumentů, aby ho nesledovala izraelská tajná služba (ta, jak je známo, o řadu let předtím unesla z Argentiny Adolfa Eichmanna), a strávil v Sao Paolo čtrnáct dní. Rolf sdělil dvěma autorům, kteří vytvořili z jeho svědectví knihu, že kdykoliv se zeptal svého otce na jeho experimenty v Osvětimi, odpovědí vždycky byly dlouhé pseudovědecké a filozofické projevy.

Brazilská policie se rozhodla přestat utajovat Mengeleho dokumenty a osobní věci a z historických důvodů jich většinu uvolní pro veřejnost. Texty, které Mengele napsal, stejně jako jeho osobní věcii, budou vystaveny v Muzeu vojenské policie v městě Brasilia.

Poté, co si novináři z deníku Folha přečetli všechny Mengeleho dopisy, oznámili, že Mengele zemřel bez výčitek za to, co se dělo na jeho rozkaz v koncentračním táboře v Polsku, i za to, k čemu došlo za druhé světové války obecně. Naopak, z dokumentů vyplývá, že dále "rozvíjel" své teorie o rasách, genetice a společnosti.

Tento Anděl smrti, jak byl znám v důsledku zvěrstev, které páchal v Osvětimi, se nejprve skrýval v Bavorsku do roku 1949, kde podle svých vlastních textů pracoval na malé farmě, kterou vlastnili Fischerovi. Pak odjel do Argentiny, poté, co jeho cestu zorganizovala záchranná nacistická síť. Je to k nevíře, ale v Argentině nemusel ani používat falešného jména. Užíval svých normálních dokumentů.

V roce 1959 se přestěhoval do Paraguaye poté, co se v Buenos Aires změnilo politické klima a Německo požádalo o jeho vydání. V roce 1960 dorazil do Brazílie, skrýval se pod novou totožností.

Z rukopisů vyplývá, že Mengele zemřel ve strachu, zdeprimován a chudý. Síť, utvořená po válce na ochranu a podporu nechvalně známých jmen z nacistického Německa, se postupně rozpadala, jak její členové umírali a jak se šířil v sedmdesátých letech hospodářský útlum. Mengele si stěžuje, že nemá ani peníze na benzín na cestu do Rio de Janeiro.

Od r. 1976 většinou píše o své frustraci a o pocitech zrady, protože všichni, kdo se podíleli na utajování jeho totožnosti, ho vydírali a chtěli za to, že ho neprozradí, majetek a peníze.

Knihy, nalezené v Mengelově domě také leccos osvětlují. Měl 94 knih. Autorem pěti z nich byl rakouský zoolog Konrad Lorenz. Mengele si také uschoval ústřižek z deníku Folha z 12. října 1973 o tom, že Lorenz získal Nobelovu cenu za lékařství.

V lednu 1976 si napsal Mengele do deníku, že čte vzpomínky Alberta Speera, Hitlerova architekta. Pak kritizuje, že Speer vyjádřil lítost nad tím, co se dělo v nacistickém Německu.

Některé jeho texty byly napsány na psacím stroji Koch Adlernahmaschi, typ ABC. Jiné na stroji Zephir-SCM Smith Corona.

V roce 1969 odsoudil nedostatek kritiky izraelského týrání Palestinců. Také píše, že je německá mládež "zdegenerovaná" a nezosobňuje už německé tradice. Vadilo mu, že nová generace Němců nestaví na nacistické éře a nevyužívá jejích "úspěchů".

Mengele také napsat některé eseje na svá oblíbená témata. V roce 1973 například napsal osmistránkový text o původu a intelektuálních schopnostech židovského národa. Píše, že židé pocházejí ze směsice ras v Malé Asii a na Dálném Východě, le že během své migrace po dobu tisíců let přijali prvky od evropských ras a také negroidní rysy.

Mengele přiznává, že "bezpochyby mají lidé židovského původu velké intelektuální schopnosti", ale uzavírá, že je to proto, že všichni žili v národech s "vysokou kulturní úrovní". Zcivilizovala je země, do které přišli. Především Německo.

V jiném, třináctistránkovém eseji z r. 1976 Mengele argumentuje, že Einstein a Freud vytvořili "pouhé spekulativní teorie" a nikoliv velké vědecké dílo.

Od dopisů, které rozesílal, existuje mnoho průklepů. V jednom z těchto dopisů se posmívá malým zemědělcům, u nichž v letech 1945 - 1948 pracoval. Dopis má titul "Fiat Lux" (Budiž světlo), je adresován nějaké dámě a líčí Mengeleho marné úsilí poskytnout osvětu příslušníkům zemědělské rodiny.

V jiném, nedatovaném rukopise zdůrazňuje Mengele, že některé rasy jsou prý nadřazené jiným. Teoretizuje o rozdílech mezi různými primáty a lidmi. Zejména se mu líbí nordická rasa, ta je podle něho na nejvyšší úrovni.

V roce 1973 vytvořil složitou strukturu teorií, používajících velké množství technických dat a vědeckých referencí, jimiž se snažil dokázat svůj argument o rasových hierarchiích. Zmiňuje se o rasových teoriích hraběte Gonieaua (Josepha Arthura) a kritizuje "míšení ras ve Spojených státech". Zdůrazňuje, že to povede k tomu, že Spojené státy přijdou o svou vůdčí roli. Považoval apartheid za jedinou možnou formu soužití, měla-li být zachována rasa s vyššími intelektuálními schopnostmi.

Namísto toho, aby nás překvapil, zachoval si obraz Anděla smrti až do své vlastní smrti. Z právě uvolněných dopisů, esejů a deníků vyplývá, že se přidržoval celý život nacistických ideálů a nikdy neměl žádné pochybnosti.

Nacisté v Jižní Americe

Únos Adolfa Eichmanna v Argentině, který byl v roce 1960 odvezen do Izraele, odsouzen a v roce 1962 za své zločiny pověšen, je známý a vedl k tomu, že si svět uvědomil, že se v Jižní Americe skrývá mnoho nacistů.

V Brazílii se začali usazovat němečtí osadníci dávno před Hitlerem, v roce 1824, během první přistěhovalecké vlny, která trvala až do roku 1878 a v jejímž rámci se do jižních částí Brazílie přistěhovalo více než 240 000 Němců. Dnes má Brazilie největší německé obyvatelstvi mimo Německo, 15 milionů. Otto von Bismarck dokonce měl ve svém rozpočtu položku pro posílání rodin do jižních částí Jižní Ameriky, která byla ještě neobydlená a nebyla ještě částí Brazílie. Koncem devatenáctého století se příliv německých přistěhovalců zastavil.

Avšak v nacistické éře se o této přistěhovalecké vlně zmiňovalo mnoho učebnic historie. Po druhé světové válce nebylo pro potentáty Třetí říše v Evropě bezpečí. Mnoho z nich si pamatovalo na Brazílii a na Argentinu a počítalo, že potomci německých přistěhovalců jim pomohou se tam usadit.

V případě Argentiny bylo dobře známo už za druhé světové války, že to byla země, který s Hitlerem sympatizovala. Argentina se rozhodla přidat se ke Spojencům teprve v roce 1945, až několik dní před ukončením války, a to z praktických důvodů: bylo zjevné, že Německo bude poraženo a Argentina byla varována, že bude postižena hospodářskými sankcemi a nebude přijatelná pro OSN. Proto přešla rychle a oportunisticky na stranu Spojenců, ale jen formálně.

Podle argentinského výzkumníka Ukiho Goniho se v Argentině skrývalo asi 300 nacistických pohlavárů z první nejvyšší a druhé nejvyšší příčky nacistické hierarchie . Další tisíce Němců z nižších vrstev stranické hierarchie se také skrývaly v Argentině. V Brazílii prý bylo asi 100 - 200 nacistických pohlavárů.

V srpnu 1945 připlul se svou ponorkou U-977 velitel ponorky Heinz Schaeffer do Argentiny. Domníval se, že tam najde bezpečí, ale bylo ještě příliš brzo a Spojenci ho po příchodu do Argentiny zatkli.

O argentinském prezidentu Juanu Domingo Peronovi bylo notoricky známo, že sympatizuje s nacisty. Podařilo se mu do země přivést plukovníka Waffen.SS Otto Skorzeného. Ten býval příslušníkem speciálních jednotek, kteří mj. osvobodili Benita Mussoliniho ze zajetí. Avšak Skorzeny byl u norimerského válečného tribunálu shledán nevinným. Nejprve žil ve Francově Španělsku. Pomáhal pak nejen Peronovi, ale i egyptskému politikovi Násirovi.

Kurt Tank, inženýr, který naprojektoval Focke-Wuld 190, nakonec vytvořil v Argentině první jihoamerické tryskové letadlo, Pulqui.

Do Argentiny byl dopraven také lékař dr. Carl Caernet, který prováděl v koncentračním táboře v Buchenwaldu chirurgické pokusy na homosexuálech. Kastroval je a pak jim implantoval kovové sexuální žlázy. V důsledku těchto "experimentů" mnozí jeho pacienti zemřeli nesmírně bolestivou smrtí.

Erich Priebke, kapitán SS, který se podílel na zmasakrování 335 italských civilistů odvetou za smrt 33 německých vojáků žil pohodlně v argentinském lyžařském středisku Bariloche. V roce 1994 byl konečně chycen a vydán k soudu do Itálie.

Je ovšem nutno si uvědomit, že prospěch z talentu nacistů neměla pouze Argentina. Kdyby nebylo Wernera von Brauna, Spojené státy by bývaly nepřístály na Měsíci.

Jiným nechvalně známým nacistou v Jižní Americe byl Klaus Barbie od gestapa, tzv. "řezník lyonský", který se usadil v Bolíviil. V roce 1980 pomáhal Barbie zorganizovat brutální puč proti demokraticky zvolené bolivijské vládě.

Barbieho lidé pronásledovali a vraždili vládní činitele a odborové předáky. V důsledku puče získali v Bolívii volnou ruku velcí obchodníci s narkotiky. Operace dostala název "kokainový puč". S Barbieho pomocí se Bolívie stala chráněným zdrojem koakinu pro vznikající kartel Medellin.

O dva roky později byl Barbie zatčen a vydán do Francie, kde zemřel ve vězení.

Franz Stangl, velitel koncentračního tábora Treblinka, také uprchl do Brazílie a byl tam díky Mossadu zatčen r. 1967.

Často se hovoří o údajné organizaci jménem Odessa, o níž napsal knihu Frederick Forsyth. Tato organizace prý pomáhala nacistům po válce. Dnes se odborníci domnívají, že existovalo asi dvě stě energických bývalých nacistů a spolupracovníků nacistů z několika zemí, zejména ze Švýcarska, kteří pomáhali uprchlíkům. Nejednali prý jako součást velké organizace, ale jako síť Hitlerových fanatiků, která se snažila zachránit své hrdiny.

Často je také obviňován, bez důkazů, Vatikán, že prý umožňoval emigraci nacistů do Jižní Ameriky v přestrojení za falešné kněze.

Méně se však zpochybňují styky Juana a Evity Peronové s nacisty.

                 
Obsah vydání       22. 11. 2004
22. 11. 2004 Teroristé jako filmoví režiséři
21. 11. 2004 Levice je mrtva
22. 11. 2004 Podle posledních údajů vyhrál volby na Ukrajině s velmi těsným výsledkem dosavadní premiér
22. 11. 2004 Írán suspendoval svůj jaderný program
22. 11. 2004 The journey toward democracy continues Jan  Čulík
22. 11. 2004 Jak daleko může právník s drzostí dojít Robert  Kvacskai
22. 11. 2004 Deníky Josefa Mengeleho Fabiano  Golgo
22. 11. 2004 Michael  Marčák
22. 11. 2004 Nárazy vetra na Chopku dosiahli 173 km/h
22. 11. 2004 Slovenská katastrofa zamiešala karty aj politikom Lubomír  Sedláčik
22. 11. 2004 Klaus a Gross v Berlíně představili diametrálně různý pohled na EU Radek  Vogl
22. 11. 2004 Michael  Marčák
22. 11. 2004 Opustil tento svět pokojně, na rozdíl od tisíců obětí, které poslal do hrobu předčasně
22. 11. 2004 ÚPV organizuje fórum o právech k vynálezům Hynek  Hanke
21. 11. 2004 Volby v Iráku se budou konat 30. ledna 2005
22. 11. 2004 A až se vzpamatují z krveprolévání……..
22. 11. 2004 Špatné zboží se nestává prodejným ani v lepším obalu Radim  Valenčík
22. 11. 2004 Michael  Marčák
22. 11. 2004 Dekonstruktivismus: Veškeré citáty jsou čirou fikcí, mystifikací a satirou Petr  Svoboda
20. 11. 2004 Skrytá reklama v televizi Nova?
22. 11. 2004 Josef Lux Přemysl Mýša Pergler
22. 11. 2004 Smlouva pro hospodářskou a ekologickou spravedlnost
22. 11. 2004 V sázce je naše víra Marta  Pešková
21. 11. 2004 Jdi dál a už nehřeš Hana  Pfannová
22. 11. 2004 Ingrid Bétancourt: 1000 dní v zajetí Simone  Radačičová
22. 11. 2004 Zmírní EU sankce vůči Kubě? Simone  Radačičová
22. 11. 2004 Kuba, jiné země a lidská práva
22. 11. 2004 Václav Havel na Tchaj-wanu
22. 11. 2004 Môcť a mať možnosť Radovan  Geist
22. 11. 2004 Arafat Radovan  Geist
22. 11. 2004 Čo je to vlastne za odkaz pre budúce generácie ? Miloslava  Kodoňová
22. 11. 2004 Eurostrany a hľadanie ich miesta Stephen  Day
22. 11. 2004 Udalosti, ktoré zmenili pohľad na svet Michal  Barnovský
19. 11. 2004 USA: Televizní propagandou k šíření ultrapravicového vlivu
19. 11. 2004 Ukázka marxistické dialektiky a demagogie Jiří  Drašnar
20. 11. 2004 Gödel a minulost
20. 11. 2004 Násilí se rozšířilo po celém Iráku
1. 11. 2004 Hospodaření OSBL za říjen 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
22. 11. 2004 Ministr financí Sobotka neví, o čem mluví Štěpán  Kotrba
22. 11. 2004 Deníky Josefa Mengeleho Fabiano  Golgo
22. 11. 2004 Teroristé jako filmoví režiséři   
22. 11. 2004 Etika v České republice - pohled z Německa Josef  Hladik
22. 11. 2004 Dekonstruktivismus: Veškeré citáty jsou čirou fikcí, mystifikací a satirou Petr  Svoboda
22. 11. 2004 Josef Lux Přemysl Mýša Pergler
22. 11. 2004 Jak daleko může právník s drzostí dojít Robert  Kvacskai
21. 11. 2004 Levice je mrtva   
19. 11. 2004 USA: Televizní propagandou k šíření ultrapravicového vlivu   
19. 11. 2004 Přehlídka amatérů Václav  Dušek
19. 11. 2004 Studie o "zázračných otěhotněních" byla falešná   
18. 11. 2004 Mediální kýč podruhé ukradené revoluce Štěpán  Kotrba
18. 11. 2004 Česká televize pojala "sametovou revoluci" opravdu kýčovitě Bohumil  Kartous
17. 11. 2004 "Vojáci mají výcvik, aby zabíjeli raněné protivníky"   
17. 11. 2004 Jak se Václav Havel snažil v roce 1989 stát prezidentem Jan  Čulík

Bolívie a Evo Morales RSS 2.0      Historie >
22. 11. 2004 Deníky Josefa Mengeleho Fabiano  Golgo
14. 10. 2004 Che Guevara: revolucionář jako komerční artikl Bohumil  Kartous
14. 10. 2004 V Londýně začíná Evropské sociální fórum Štěpán  Kotrba
28. 1. 2004 Jakou zemi vyberete jako vzor pro Kubánce? Chile? Josef  Vít
12. 11. 2003 Bolí nás Bolívia?   
11. 11. 2003 Bolívie Ignacio  Ramonet
1. 10. 2003 Konec historie nebo začátek konce kapitalismu? Josef  Vít
17. 9. 2003 Bechtel a krev za vodu: válka jako omluva pro rozšiřování práva korporací Vandana  Shiva
17. 3. 2003 Privatizácia železníc v treťom svete Martin  Brendan
10. 3. 2003 Tajnosti a klamstvá Európskej komisie: oslabovanie sociálneho systému Radovan  Geist