Právní stránce věci nerozumím. Ohlédneme-li se však do historie, výsledky potírání komunistů a dalších levých radikálů, kteří na rozdíl od ultrapravice nelikvidují fyzicky po nocích cizince apod., nepřináší očekávaný efekt. Doba mccarthismu v USA si vyžádala 2 popravy - justiční vraždy a 5 dalších mrtvých, a šlo navíc o křeč a ránu do prázdna, tam, kde žádní skuteční protivníci USA už tou dobou většinou nebyli. Zasáhl hlavně komunisty bývalé, stalinismem znechucené, levé liberály a umělce.

Je mimochodem zvláštní, že zamířil i proti lidem židovského původu s levicovým smýšlením zaangažovaným v interbrigádách ve Španělsku, což byla tatáž skupina, pronásledovaná na druhé straně barikády stalinismem. Prosovětští komunisté zůstali v USA, tak jako předtím, bezvýznamnou silou zásluhou jiných faktorů, ať už by mccarthismus existoval či nikoliv.

Jinou, mnohem mírnější a s mccarthismem nesrovnatelnou míru perzekuce zažívali od roku 1956 zakázaní západoněmečtí komunisté. V SRN k tomu přibyl v 70. letech z iniciativy sociálního demokrata Willyho Brandta zákon, zakazující radikálům pracovat třeba ve škole či na poště. Zasáhl mj. i některé studentské radikály z roku 1968, kteří pomáhali tou dobou opozici ve Východní Evropě. Zakázaní či všelijak omezovaní byli např. ve Francii členové Revoluční komunistické ligy a Organizace komunistů internacionalistů, z níž se rekrutovaly např. i posádky mikrobusů převážejících do Československa zakázanou literaturu apod. Aktivistům krajní, přitom protimoskevské levice, která slovně deklarovala svržení režimů na Západě i Východě, a dalším to možná trochu ztrpčilo osobní život, ale také dodalo motivaci do dalšího boje. Vždyť v podmínkách parlamentní demokracie má ilegálistika pro mladé revolucionáře kouzlo přitažlivost.

Tipnul bych si proto, že pokud se KSM skutečně ocitne od nového roku mimo zákon, poteče v jeho centrále do skleniček rozradostněných komsomolců vodka proudem.