13. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
13. 4. 2005

Komunisté a antikomunisté

Jednota v různosti

Komunistická strana měla být zakázána již v roce 1990. Tato organizace má na svědomí mnoho životů, rozsáhlou morální devastaci českého národa a šířila zločineckou ideologii založenou na kultu osobnosti a právu jedné strany vládnout všem občanům, bez ohledu na jejich vlastní přání a názory. Za tímto svým hanebným účelem zneužila tisícileté sny prostých lidí o spravedlivé společnosti bez bídy a útlaku, o životě ve svobodě a vzájemné pomoci, když jim slíbila uskutečnění tohoto ideálu pod podmínkou, že se jí bezvýhradně podřídí.

Avšak místo uskutečnění tohoto demokratického a humanitního ve skutečnosti tedy levicového ideálu nastolila hierarchickou vládu nomenklaturních kádrů, kteří sami sebe označili za lidi jiné, všem ostatním nadřazené kategorie. Komunistickou stranu je proto nutné považovat ve skutečnosti za stranu pravicovou. Ve své podstatě byla definována již Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu jako pravicově socialistická. Což je mimochodem i geniální předpověď fašismu. Fašisté (nezaměňovat s nacisty) a komunisté mají tedy hodně společného, i když ne vše. Jedná se spíše o průnik ne zcela totožných množin. Bylo tedy více než dost důvodů zakázat KSČ. Avšak nestalo se tak!

Ta stejná věc je již něčím jiným, změní-li se kontext. Požadovat dnes zákaz KSČ-M či její ideologie není proto opožděným bojem za demokracii, ale snahou o potlačení svobody slova, tedy něčím antidemokratickým. Třídní boj, který tak vadí některým jedincům, že podávají trestní oznámení na každého, kdo se o něm zmíní, popisovalo mnoho filosofů před Marxem, mimochodem i mnoha pravičáky oblíbený Platón. Budeme tedy zakazovat filosofy a zamlčovat existenci třídního boje v dějinách, abychom se nedostali před soud? Je toto cesta k demokratičtější společnosti, nebo spíše k pravicové diktatuře? Odpověď je jasná.

Tito zuřiví antikomunisté nejsou schopni nabídnout veřejnosti žádná pozitivní řešení dnešních problémů. Nemají žádnou demokratičtější alternativu k dnešní selhávající zastupitelské demokracii, ani ke kapitalistickému systému se všemi jeho absurditami, jakými je např. pálení obilí v hladovějícím světě a enormní vojenské výdaje tamtéž. Nabízejí jen "morální kredit" svých "bezúhonných" osobností stvrzovaný nekompromisním bojem proti stínům včerejška. Nabízejí tedy nenávist a kult osobnosti, své vlastní při zachování stávajícího systému, spíše však při zdůraznění jeho nedemokratických prvků.

Avšak vše má ještě hlubší motivy, než jaké představuje snaha několika pokrytců o zviditelnění prostřednictvím boje proti snadnému komunistickému nepříteli, když si netroufají či přímo nechtějí bojovat proti nepříteli silnějšímu, vládě USA a proti jejímu porušování lidských práv. Tyto hlubší příčiny lze nalézt při pozornějším zkoumání vývoje za posledních 15 let. Tehdy jsme si mysleli, že jsme konečně získali svobodu. Jenže tomu tak není. Proč?

Václav Havel se nechal zvolit za prezidenta hlasy právě poslanců komunistického parlamentu, což mělo pro něj mnohé výhody. Získal tím mandát jako někdo, kdo stojí nad parlamentem a potlačil revoluční význam událostí. Mandát totiž nezískal od občanů, ale právě od těchto poslanců, poslušně hrajících tak, jak jim režisér Havel diktoval. Obecně se pak zdůraznil význam mocenských elit oproti revoltujícím zástupům na ulicích a náměstích.

Význam tohoto gesta i následných, shora diktovaných rozhodnutí, byl: Dáme vám svobodu, ale zase ne tak moc, abyste nám mohli mluvit do vládnutí a rozdělování majetku. Pro dosažení tohoto cíle bylo ale nutno překonat rezidua výše zmíněného levicového ideálu, což se dařilo díky kultu Havlovy a později i Klausovy osobnosti, pilně budovanému přičinlivými publicisty/kami a spisovateli/kami. Avšak k plnému úspěchu přispěl až geniální podvod s kupónovou privatizací, jejímž skutečným cílem bylo převést rozsáhlý, mnohamiliardový majetek do soukromých rukou, a to vše pod příslibem, že každý občan bude akcionář. Lid chce být klamán, praví klasik, a tak také klamán je. Stále znovu a znovu. Aby všechny tyto operace ustavení nových mocenských a vlastnických elit proběhly úspěšně, bylo nutné udržet veřejnost v apatickém klidu a nejitřit revoluční nálady radikálním opatřením, jakým by jistě byl zákaz KSČ. Jakmile se pánové a dámy dostali k moci, již jim revoluční nálady veřejnosti překážely a představovaly pro ně hrozbu. Zachování KSČ mělo pro ně mimo to neodolatelný půvab. Nebezpečné levicové tendence, zvláště silné v českém národě konstitujícím se zdola v míře jinde nebývalé, v národě majícím neúctu k autoritě jako svůj charakterový rys, dokázala existence KSČ, později tedy KSČ-M účinně blokovat vznik autentické levice a dávala těmto staro-novým elitářům do rukou účinný prostředek k diskreditaci levicových ideálů.

Zákaz KSČ by jistě vyvolal i vášnivé diskuse o jeho spravedlnosti či nespravedlnosti, které by vedly či mohly vést nebezpečně blízko k analýze podstaty komunistické moci a komunismu samotného. Nový režim, v němž nyní žijeme, a jeho strůjci se totiž zase až tak moc nechtěli rozejít s vládou nad občany, s vyšachováním lidu ze skutečného podílu na moci. Neboli, i komunismus a kapitalismus jsou do jisté míry se překrývající množiny, kde vedle rozdílů jsou i shody.

Charakter vztahu zaměstnance a zaměstnavatele má podle R. Dahla stále feudální podobu. Na trhu se nesetkávají rovnoprávní partneři se stejnou vyjednávací silou, ale kapitálově silný zaměstnavatel stojí proti mase navzájem si konkurujících a kapitálově nevybavených, tedy hrozbě materiální nouze vystavených uchazečů o práci. Tento opět hierarchický model mezilidských vztahů však již nemá onu, alespoň zdánlivě, monolitní povahu komunistické vlády.

Zaměstnavatelé, shodní ve své snaze zachovat tuto společenskou nerovnost, jsou rozdílní v celé řadě svých dalších cílů. Tato rozdílnost ve shodě si vyžaduje pluralitní politickou reprezentaci, jejímž prostřednictvím mohou tyto kapitálově silné skupiny vyjednávat o věcech pro sebe důležitých z hlediska řízení států. Avšak není v jejich zájmu připustit k tomuto vyjednávání občany samotné. Proto také měla demokracie při svém vzniku formu demokracie jen pro bohaté, a to díky majetkovému censu, který vylučoval z práva volit nemajetné, tj. obrovskou většinu společnosti. Všeobecné volební právo bylo prosazeno přes jejich odpor a představuje určitou, ale ve skutečnosti, jak nyní dobře vidíme nejen u nás, ale i ve Velké Británii a jinde, jen malou systémovou výzvu. Dnes již jen pomáhá udržet iluzi demokracie. Tato iluze byla užitečná zvláště v době, kdy se zdálo, že ke kapitalismu existují alternativy, a kdy ještě nedošlo k tak rozsáhlému otevření trhů a zdrojů na východě, tj. v bývalém Sovětském svazu a Číně. Hrozba socialistické alternativy nutila k větší míře předstírání demokracie a rozdělování společenského bohatství, než jak je tomu dnes, kdy se zdá, že se všechny alternativy zdiskreditovaly a kdy se otevřely nové možnosti pro maximalizaci zisku.

V cestě této "modré šanci" mohla u nás teoreticky stát jen ČSSD. Avšak tato strana nebyla vybudována jako reprezentantka zájmu zaměstnanců a neprivilegované většiny občanů.

Názorově se jedná o konglomerát, strukturálně pak o piedestal pod sochu M. Zemana, který po odchodu svého tvůrce nemá koho podpírat. Nejen, že M. Zeman nereformoval za své vlády stranickou strukturu tak, aby dokázala sama produkovat kvalitní vedení na základě efektivních mechanismů výběru, ale nedošlo ani k vážnějším diskusím o koncepci, o tom, co to vlastně znamená být sociální demokrat.

M. Zeman si na vše stačil sám a toto jeho elitářství přináší nyní ovoce v podobě naprostého rozkladu a zesměšnění sociální demokracie jako takové. Čím jiným než totálním zesměšněním je volba S. Grosse za předsedu vlády a strany, volba člověka, který má jedinou vizi, a to vizi vlastní moci. Poslední tah, spočívající ve volbě prakticky neznámého a z hlediska postavení ve straně bezvýznamného člověka za kandidáta na předsedu vlády, je jen poslední tečkou za celkovým ztrapněním této strany.

Jestliže KSČM není pravicí považována za vážného soupeře, mohla by jím být za jiných okolností ČSSD. Proto bylo a je nutné ji naprosto znemožnit, KSČ-M již znemožněná je. Proto také ona soustředěná palba sdělovacích prostředků na aféru S. Grosse, při mizivé či často také žádné pozornosti věnované aféře Kalouskově, Tlustého, a vůbec mnohamiliardovému rozkrádání probíhajícímu v našem státě v míře větší než malé od r. 1990.

Nemělo by nám uniknout, že sdělovací prostředky jsou jednak výrazně monopolizované, Lidové noviny a "Mladá fronta dnes" jsou vlastnicky úzce propojeny, jednak vůbec neplní svou funkci. Tzv. veřejnoprávní televize není ve skutečnosti veřejnoprávní, neboť veřejnost nemá na její práci žádný vliv. ČT se oddává masivnímu vymývání mozků veřejnosti nejen v souvislosti s válkou proti Iráku, ale i v souvislosti s úmrtím papeže a v řadě dalších případů.

V poslední době se více informací a přece jen trochu vyváženější zpravodajství dá nalézt spíše ve zpravodajském pořadu TV Nova než na ČT1.

Soustředěný útok pravice je celosvětový a naše události jsou jen částí tohoto procesu, umožněného i současnou ideovou bezradností levice. Avšak pravice není jednotná. Vedle volnotržní pravice, zdráhám se užít slova liberální, vystupuje do popředí i pravice konzervativní, snící sen o obnovení starých, před- modernizačních poměrů s vládou rodové šlechty a požehnáním církve.

Právě tato pravice má blízko k používaní moralistních klišé a ke zneužívání vznešených slov k naprosto nevznešeným účelům. Proti pravici volnotržní (u nás reprezentovanou ODS) staví do popředí morální a rodinné hodnoty a nesmiřitelný boj proti KSČ. Tato pravice měla vždy blízko k různým autoritativním a často také přímo fašistickým režimům, což dokazují příklady předválečného Španělska, Portugalska, Itálie, Rakouska, Maďarska, Slovenska, v novější době pak Chile, nejnověji je v tomto směru velmi varující vývoj v USA.

Ať již si to protagonisté různých protikomunistických kampaní uvědomují či ne, právě tímto směrem nás posunují. Mám na mysli jak studentskou petici -- ovšem samo označení je zavádějící, neboť se jedná o akci hrstky studentů, nikoliv většiny či studentů vůbec, stejně jako iniciativu senátorů Štětiny a Mejstříka, kteří společně s předsedou Strany zelených p. Beránkem podali trestní oznámení na neznámého pachatele za hlásání třídní zášti a používání symbolů totalitního režimu (viz zde: http://www.stranazelenych.cz/page-type1b.php?x=1717).

Je skutečně pozoruhodné, že se tito bojovníci za "demokracii a lidská práva", bojující ovšem jen někde a jen vůči někomu, hlouběji nezamýšleli nad podstatou komunistického systému spočívající v nekontrolovatelné moci nad společností. Pokud by to učinili, místo toho, aby byli proti něčemu, byli by pro něco. Volali by po rozšíření možnosti občanů zasahovat do politického dění. Již je nám všem přece jasné, že tuto moc nám nedává ani soutěž politických stran, ani možnost jednou za čtyři roky zvolit, která z nich se dostane k moci. Občané totiž zůstávají bezmocní, ať zvolí kteroukoliv z nich.

Vyslovuji proto vážnou pochybnost o upřímnosti jejich úmyslů a cítím se oprávněn považovat jejich aktivity za součást politické kampaně, jejímž cílem je vyvolat antikomunistickou hysterii, stejně jako odvrátit pozornost občanů od krize a rozkladu stávajícího politického systému.

Morální úpadek ČSSD také nemusí být tak jednoznačně výhodný pro pravicové politiky. Kdyby ČSSD zcela zmizela ze scény, zůstala by zde KSČM jako údajně jediný reprezentant zájmů zaměstnanecké veřejnosti, nebo, ještě hůře, začalo by volání po vzniku autentické levicové strany. Je tedy nutné zničit ČSSD, ale zase ne tak zcela, a udržovat povědomí o odpornosti KSČM a její odpovědnosti za minulý totalitní režim.

Druhým motivem těchto aktivit je boj uvnitř pravice samotné. Konzervativní pravice se nedokáže v našem prostředí účinně prosadit, i když pro to dělá, co může. Její snahy o integraci (viz např. zde: http://www.liberalnistrana.cz/show.php) často selhávají, i když je zaštiťuje sám V. Havel. Také proto ony křečovité antikomunistické kampaně.

V jejich prospěch působí ovšem mnoho faktorů. Výše zmíněný charakter mezilidských vztahů v rámci kapitalistického podniku vytváří u zaměstnanců návyk podřizovat se nedemokratické autoritě a vyvolává u nich pocity odcizení. Konzumní společnost, vlastní produkt kapitalistického systému, je morálně vyprázdněná a není schopna nabídnout lidem pocit sounáležitosti, který vnitřně silně potřebují. Kombinace kapitalismem rozeného autoritářství s pocitem vnitřní prázdnoty vyvolává touhu po zaplnění tohoto vakua silnou a "laskavou" autoritou, která poskytne pocit jistoty a dává možnost překonat osamělost v sounáležitosti s touto autoritou. Tuto roli dokáží dobře hrát vůdci různých sekt i etablovaných náboženství, jak jsme toho byli svědky právě při papežově pohřbu.

Takto silnou a autoritářskou církev ale potřebují i kapitalisté sami, neboť jim vždy dodávala náboženské posvěcení a legitimizovala nerovnost mezi lidmi jako přirozenou, danou přímo bohem. Mnozí kritici katolické církve se soustřeďují na pedofilní skandály kněží, na její, v podstatě bezohledný postoj vůči antikoncepci, ale to vše jsou jen symptomy hlubší a podstatnější vady. Celibát byl zaveden nejen kvůli ochraně nedělitelnosti majetku církve, na nějž by si jinak dělali nárok dědicové ženatých kněží, ale především kvůli větší míře ovládání kněží, jejich většímu podrobení církevní hierarchii.

Obdobně zákaz antikoncepce není výrazem starosti církevních hodnostářů o prospěch jejich oveček, ale mimo jiné i snahy o totalitní kontrolu i nejintimnějších částí lidského života. Že se církevní hodnostáři neobtěžují ptát se svých věřících na jejich názor nejen v této otázce, ale prakticky v žádné, že jim nedovolí, aby formulovali stanoviska své církve ve svobodné diskusi a zjišťovali je na základě hlasováním vyjádřeného většinového názoru, je známá skutečnost.

My vás přivedeme do ráje, když se nám bezvýhradně podřídíte, slibuje svým věřícím církevní hierarchie. Je zřejmé, že katolická církev je především církví autoritářskou, vychovávající své věřící v duchu kultu osobnosti a poslušnosti vůči nadřízeným. Sama její podstata je protidemokratická. Především proto měla tolik společného s fašistickými a klerofašistickými režimy (z blízkého okolí připomeňme Rakousko a Slovensko). Barokně nechutné představení papežova pohřbu mělo posílit právě tyto charakteristické rysy katolické církve a vyvolat hysterii nekritizovatelnosti posvátné či co nejrychleji za svatou vyhlášené osoby. Nejedná se o nic jiného než o projev mocichtivosti Vatikánu, jak jej již před delším časem charakterizoval teolog H. Küng.

Vzhledem k dosud uvedenému dostáváme prostor přibližně tří protínajících se množin, a to množiny vyjadřující podstatu a ideologii komunistickou, množinu téhož kapitalistickou a konečně třetí množinu autoritářských církví, nejen tedy katolické. Společným prostorem všech je autoritářství, odsouzení občanů do role ovládané, vykořisťované a bezmocné většiny. Společným rysem komunistů a katolické církve je navíc kult osobnosti, bez něhož nejsou tyto struktury schopny vytvořit dostatečně silný emocionální náboj potřebný k ovládání citů a myslí svých poddaných. Komunistické strany představovaly v dějinách v podstatě hierarchickou církev, redukovanou na svůj pozemský základ. Proto také tolik podobnosti v míře a motivaci krutostí, jichž se tyto mocenské církevní a komunistické struktury a je tvořící a jim oddaní funkcionáři v dějinách dopouštěli.

Pokud se naše diskuse o současné krizi budou pohybovat jen v rovině, kdo s kým a proti komu a nezačneme hledat systémové příčiny nynějšího rozkladu, budeme se stále jen potácet v prostoru, vymezeném těmito třemi množinami. Jedna osoba bude střídána druhou, jedna strana vládu získá, druhá ji ztratí. A co se změní pro nás občany? Obávám se, že nic! Podvádět nás budou stejně všichni.

Pokud budeme stále přemýšlet jen v tomto starém stranickém paradigmatu, dotud se nám bude situace jevit jako bezvýchodná. Je na čase stát se občany a myslet na vlastní obhajobu našich zájmů.

                 
Obsah vydání       13. 4. 2005
13. 4. 2005 Komunisté a antikomunisté Milan  Valach
12. 4. 2005 Proč v Česku neumíme pořádat polemické diskuse? Petr  Šafařík
13. 4. 2005 Sněmovna: Vášnivé diskuse o Státním fondu kinematografie Štěpán  Kotrba
13. 4. 2005 Michael  Marčák
13. 4. 2005 V BBC se bude hlasovat o stávce
12. 4. 2005 Vysílatel veřejné služby musí společenské stereotypy zpochybňovat, nikoliv je potvrzovat Jan  Čulík
13. 4. 2005 Co přinese papežův pohřeb Bohumil  Kartous
13. 4. 2005 Ztrácejí média poslední morální zábrany? Igor  Daniš
13. 4. 2005 Kultúra (po)sväte(ne)j stupídnosti Marek  Lukáč
12. 4. 2005 Alert news iDnes: rychlejší než informace Irena  Ryšánková
13. 4. 2005 Michael  Marčák
13. 4. 2005 SRN: 12 % nezaměstnaost
13. 4. 2005 Česká televize musí sloužit všem, tedy i katolíkům
13. 4. 2005 Interpretace faktů Jan  Polívka
13. 4. 2005 Podstatou ideologické víry je strach
13. 4. 2005 V televizi nemají církve dostatečný prostor
13. 4. 2005 BL: Útoky hodné soudruha Grebeníčka
13. 4. 2005 Proč uveřejňujete články od jistého Borise Cveka?
13. 4. 2005 Krátce a nesouvisle o papežově pohřbu a fachidiotech Rudolf  Převrátil
13. 4. 2005 Rada Evropy směrnice vydává... Petr  Gočev
13. 4. 2005 Konzervativci volí xenofobii Jan  Čulík
12. 4. 2005 Orwellovské metody britských konzervativců
13. 4. 2005 Katolický holocaust!? Ondřej  Čapek
13. 4. 2005 Ako vytunelovať verejnoprávnosť Miloslava  Kodoňová
12. 4. 2005 Tentokrát za to komunisté skutečně mohou Oskar  Krejčí
12. 4. 2005 Budeme pracovat šedesát pět hodin týdně? Štěpán  Kotrba
12. 4. 2005 Honza Pavel Superstar Martin  Škabraha
11. 4. 2005 Církev a její právo na existenci v současném světě Karel  Sýkora
12. 4. 2005 Štětina: Měl by komunikovat, nebo se zakázat Bohumil  Kartous
11. 4. 2005 Víme ještě, kdy vznikla Grossova aféra a jaký má obsah? Zdeněk  Jemelík
11. 4. 2005 Jak se Miloš Zeman "mýlil v politice" Jan  Čulík
9. 4. 2005 Hospodaření OSBL za únor a březen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
13. 4. 2005 Co přinese papežův pohřeb Bohumil  Kartous
13. 4. 2005 Komunisté a antikomunisté Milan  Valach
12. 4. 2005 Štětina: Měl by komunikovat, nebo se zakázat Bohumil  Kartous
12. 4. 2005 Proč v Česku neumíme pořádat polemické diskuse? Petr  Šafařík
12. 4. 2005 Vysílatel veřejné služby musí společenské stereotypy zpochybňovat, nikoliv je potvrzovat Jan  Čulík
11. 4. 2005 Neptej se, komu zvoní hrana -- zvoní tobě Jindřich  Kalous
11. 4. 2005 Bůh buď této bláznivé zemi milostiv Jan  Polívka
11. 4. 2005 Snaha založit odbory se v ČR trestá Petr  Jindra
11. 4. 2005 Jak se Miloš Zeman "mýlil v politice" Jan  Čulík
11. 4. 2005 Víme ještě, kdy vznikla Grossova aféra a jaký má obsah? Zdeněk  Jemelík
11. 4. 2005 Může se ČSSD ještě vzpamatovat? Radim  Valenčík
11. 4. 2005 Strach z majetkových přiznání Štěpán  Kotrba
9. 4. 2005 Vždyť jsme se přece tak snažili... Irena  Ryšánková
8. 4. 2005 Ještě jednou o štěstí v umírání Jan  Paul
8. 4. 2005 Jsem (anarchistický) komunista a revolucionář -- zažalujte mě! Ondřej  Slačálek

Komunistická idea a její reflexe v politice i teorii RSS 2.0      Historie >
13. 4. 2005 Komunisté a antikomunisté Milan  Valach
4. 4. 2005 Rudá šance! (?) Martin  Škabraha
8. 12. 2004 O úspěchu ve volbách nerozhodují billboardy, ale realizovaný program Štěpán  Kotrba
7. 12. 2004 Proč by měli komunisté podporovat ODS Bohumil  Kartous
4. 12. 2004 Grebeníček: Nový styl práce - ofenzivnější politika, ale jaká? Štěpán  Kotrba
8. 9. 2004 Kde udělali soudruzi chybu?   
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
23. 8. 2004 Chcete snad říci, že srpen 1968 nebyl událostí?   
16. 8. 2004 Martin Schulz doporučuje českým komunistům exil Jan  Čulík
14. 7. 2004 Existence KSČ-M prospívá pravici Milan  Valach
13. 7. 2004 Má vôbec zmysel považovať KSČM a KSS za lavicové strany? Andrej  Sablič
1. 7. 2004 Zákaz KSČ/KSČM by krizi levice nevyřešil Jiří  Kratochvíl
30. 6. 2004 Komunisté proti rodině aneb výuka doma Josef  Vít
15. 6. 2004 KSČM nevolil každý pátý   
31. 5. 2004 Mýtus a realita sjednocující se levice Štěpán  Kotrba

Petice "Zrušte komunisty" a co z toho nakonec bylo RSS 2.0      Historie >
13. 4. 2005 Komunisté a antikomunisté Milan  Valach
12. 4. 2005 Štětina: Měl by komunikovat, nebo se zakázat Bohumil  Kartous
11. 4. 2005 Jaromír Štětina: Nediskutuji s nikým, kdo publikuje v zapšklých Britských listech   
7. 4. 2005 Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku Zdeněk  Hrabica
7. 4. 2005 Komunisté neprokázali, že jsou demokratická strana   
7. 4. 2005 Nepodepsal jsem petici "Zrušte komunisty", přesto jsem na ní uveden   
19. 2. 2005 Zrušme komunisty   
7. 2. 2005 Uhl Štětinovi: Vaše postoje nejsou postoji Strany zelených Petr  Uhl
16. 11. 2004 Sociální demokraté, co si myslíte o podpoře Jaromíra Štětiny od ČSSD v Praze 10 ?