Jeho texty nejsou ideologicky vyhraněné. Nepochybuji, že je demokrat, a dokonce mám pocit, že se slušně vyvinutým sociálním cítěním. Nemám tušení, komu by v brazilských volbách dal svůj hlas, ale dovedu si představit, že by podpořil současného prezidenta levého středu.

Co tedy přimělo Martina Hekrdlu, aby použil výrazu "golgovsko-sociologicko-politologické idiotismy"? Mimochodem, kde jsem jen už podobný slovník slyšel...? Hekrdla je redaktorem deníku Právo a nutno říci, že redaktorem nejvíce ideologicky vyhraněným. Jeho texty nikoli pravidelně, ale poměrně často čtu. Zabývá se převážně dvěma tématy -- poněkud jednostranně a podivně vysvětlovanou otázkou globalizace a především výprodejem tradičních sociálních jistot a zradou původních levicových ideálů. Z některých článků mám dojem, že každým dnem očekává nový výstřel z Aurory. Hekrdlovi bohužel nikdo dosud nevysvětlil, že voliče současné západoevropské levice tvoří dobře ve výrazné míře dobře živená část střední třídy, takže politické strany se jen přizpůsobují potřebám svých voličů. Západní Evropa nám v posledních padesáti letech zbohatla a vytvořila tzv. stát blahobytu. Ta střední a část východní Evropy na ni sice hladově kouká, ale zároveň ji taky slušným tempem dohání. Ani naštvaný občan v západní Evropě nebude demolovat při pouličních demonstracích auta, protože by pravděpodobně ohrožoval i to svoje, ani stavět barikády. Svoji energii věnuje splácení hypotéky a pokojnému konzumu. Za této situace je život příslušníka radikální levice vážně k vzteku. Upírá se tedy k obhajobě nemnohých mýtů, které radikální levici ještě zbývají.

Fabiano Golgo svou kritikou porušování občanských práv na Kubě nevědomky jeden takový mýtus narušil. Nepolemizuje totiž o realitě, ale o zidealizovaném mýtu ostrova svobody a hráze imperialismu, který si vytvořila západní intelektuální levice a který byl navíc bohatě živen státní propagandou střední a východní Evropy. Všechno tady už jednou bylo. Ve 20. a 30. letech byla víra v Sovětský svaz jako ideál beztřídní společnosti ve výrazné části intelektuální levice neotřesitelná a Golgo by si tehdy vysloužil nejen drtivou a nenávistnou kritiku, ale přímo vyobcování.

A teď k věci. Golgo se pochopitelně nevyjádřil přesně. Fidel nerozhoduje o všem a také není jediným představitelem režimu. Opírá se o početnou vojensko-byrokratickou nomenklaturu, která z fungování systému těží. Tak jako v Československu nebyl jediným představitelem totality Husák. Ale co to mění na faktu, že je to režim reakční, k uzoufání nevýkonný a masově porušující lidská práva?

Hekrdla pochopitelně ví, že všechno, co Golgo napsal o Kubě, tedy politická a náboženská nesvoboda, omezování pohybu, zastrašování politických protivníků a mučení, se zakládá na pravdě. Dokonce mu to, přinejmenším částečně, vadí. Vysoce ovšem dokáže ocenit, že Castro vytvořil nehybnou, sociálně jen minimálně diferencovanou společnost. Ideálem radikální levice v protikladu k liberální nebo umírněné levici je právě myšlenka do důsledků dotažené rovnosti všech lidí, tedy i majetkové rovnosti. Tím, že Castro zničil ekonomicky aktivní střední třídu, z menší části postřílel, z větší vyhnal do exilu, a v každém případě ji pak ožebračil, podařilo se mu skutečně vytvořit společnost s minimem sociálních rozdílů, ale zároveň společnost extrémně chudou. Nedávno byl v Britských listech publikován článek Pavla Urbana "Jánošíkové nebývají dobrými prezidenty", který podle mého názoru velmi dobře tento mechanismus popsal. Vina Fidela Castra tedy nespočívá jen v tom, že je autoritář, koneckonců demokracie nebyla na Kubě ani předtím, ale také a především v tom, že svoji zemi ekonomicky zruinoval.

Martin Hekrdla se hluboce mýlí, pokud uvádí, že sociální situaci na Kubě do značné míry udává ekonomická blokáda ze strany USA. S Kubou přece udržují rozsáhlé ekonomické styky takové země jako Kanada nebo, a to především, Španělsko. Z jejich investic (které by mimochodem mohly být i větší, ale naráží na ideologickou bariéru, neboť na Kubě přece nebudeme zavádět kapitalismus) nemá obyčejný Kubánec téměř nic. Zisky ze zahraničních hotelů v plné míře kontroluje stát a z něj těžící nomenklatura. Hospodářská blokáda je v dnešní globalizované ekonomice vysoce neúčinná záležitost a Spojené státy to dobře vědí. Jejím praktikováním si řeší výhradně vnitropolitické problémy, jako je např. existence početné kubánské diaspory na Floridě, kde zejména starší a střední generace kubánských uprchlíků disponuje volebním právem a stává se jazýčkem na vahách, takže si ji při volbách předcházejí jak republikáni, tak demokraté. Zatímco v případě praktikování hospodářské blokády není kubánský exil zcela jednotný a zejména mladší generace poukazuje na fakt, že pouze posiluje protiamerické cítění, pak v odporu proti Castrovu režimu se shodují prakticky všichni.

S kubánským exilem je to vůbec zvláštní. Z Ostrova svobody uprchly za 45 let trvání režimu statisíce a údajně až dva miliony Kubánců. Pokud by byl pravdivý výklad obhájců dnešního kubánského režimu, pak tito lidé museli hromadně zešílet. Ze země, která poskytuje kvalitní vzdělání, bezplatnou zdravotní péči a právo na práci, utekli za mimořádně riskantních podmínek téměř bez výjimky do USA, tedy přímo do chřtánu zlotřilých imperialistů. Do země, která se vůbec ke svým imigrantům nechová vstřícně, kde musí neuvěřitelně houževnatě pracovat, hradit zdravotní úkony a šetřit na vzdělání svých dětí. Skutečně se Martin Hekrdla domnívá, že všichni tito emigranti jsou bývalí latifundisté, majitelé barů a nevěstinců?

Když jsem pracoval v první polovině 90. let ve Žďárských strojírnách, setkal jsem se tam s Kubáncem, kterého vláda vyslala do Československa studovat. Po listopadu 89 zde zůstal jako vazač na těžké obrobně. Dostával nevelký plat pomocného dělníka a o návratu na ostrov svobody nechtěl ani slyšet.

Martinu Hekrdlovi ovšem nevadí všudypřítomná chudoba na Kubě, jako spíš měnící se společenská struktura ovlivněná plíživou "dolarizací" a stínovou ekonomikou. Ta je logicky zapříčiněna nefungujícím hospodářstvím a byla doprovodným jevem ve všech zemích reálného socialismu. Radikální levice všeobecně nemá v oblibě trh, protože nevyhnutelně vede k vytváření majetkových rozdílů. Patrně nejdál se při pokusu o likvidaci tržní ekonomiky dostali rudí Khmerové v Kambodži za cenu přeměny státu v jeden obludný koncentrační tábor, kde byla za čtyři roky zlikvidována bezmála třetina populace. V porovnání s tím je činnost Fidela Castra a jeho soudruhů selankou.

Pokud jde o perspektivy režimu, může být, myslím, Hekrdla klidný. Castro má tuhý kořínek a u politika pronášejícího šestihodinové vášnivé projevy to na brzký odchod opravdu nevypadá. Jeho následovníci mají dostatek pádných důvodů ponechat systém, který z jejich pohledu tak hezky funguje, co nejdéle beze změny. Svoboda pod patronátem USA, potažmo Bushovy administrativy, pochopitelně nepřijde, protože Spojené státy nemají jediný důvod na Kubu zaútočit. Od skončení studené války má ostrov prakticky nulovou strategickou hodnotu, nejsou na něm ložiska strategických surovin a díky všeobecné chudobě není ani odbytištěm pro vývoz. Dokonce i obraz Kuby jako praporu revoluce v latinské Americe za posledních 20 let silně vybledl, i když bezpochyby v omezené míře stále funguje.

Kuba dlouhá léta přežívala jako předsunutá základna Sovětského svazu nedaleko amerických břehů. Sovětský svaz a vlastně i celá skupina jeho satelitů financovaly Kubu jak přímo prostřednictvím dotací, tak nepřímo odebíráním jejích výrobků za nikoli tržní ceny. Posílaly na Kubu své odborníky a nechávaly ve svých zemích studovat kubánské studenty. Dnes systém přežívá jako jedinečná ukázka toho, kam vede do reálného života zasazená utopie.

Sestřenice mé ženy navštívila Kubu před rokem v rámci studijního programu na vysoké škole a byla tím, co na Kubě viděla, nadšena. Unikátně zakonzervovaná společnost z poloviny 20. století. Všechno pěkně omšelé, ospalé, idylické. Reagovala stejně jako můj kolega, který počátkem 90. let s brněnskou cestovní kanceláří navštívil vesnice českých krajanů v rumunských horách. Naskytl se mu tehdy pohled jak z Ladových obrazů. Prostě konec 19. století po 45 letech budování komunismu v Rumunsku...

Pokud jde o latinskou Ameriku jako celek, vyskytují se na tomto teritoriu státy s velmi rozdílnou hospodářskou a politickou situací. Stále tam existují extrémně chudé společnosti se zlodějskými vládami, ale také země s pozoruhodně se rozvíjející ekonomikou a stoupající životní úrovní. Nerozumím dost dobře tomu, proč je obraz Kuby stereotypně dáván do kontrastu s těmi nejproblematičtějšími. Proč jí nejsou dávány za příklad ekonomicky vyspělé země s demokratickou kulturou? Ve skutečnosti je Kuba jednou z posledních diktatur svého druhu. Golgo, myslím, neobhajuje ostré sociální rozdíly v Brazílii, ostatně je sám přiznává. Pouze protestuje proti řešení formou levičáckého caudillismu, jak ho předvádí Castro a jak s ním koketuje Chávéz. Brazílie má velmi slušný potenciál ekonomického rozvoje a tím i možnosti k postupnému zmírňování sociálních rozdílů, tak jak se to před mnoha desítkami let podařilo v Evropě. Nejen v Brazílii, ale i v dalších latinskoamerických zemích nastupují legálně zvolené vlády levého středu, které se snaží o reformu společnosti.

Na druhé straně ovšem rozumím obavám Martina Hekrdly a dokonce se obávám, že ze svého pohledu je pravdě blíž. Jakákoli demokratická vláda může svými reformami pouze ředit stávající chudobu. Může jednat jen do výše svého volebního mandátu a s ohledem na reálnou ekonomickou situaci země, takže se logicky sníží k nevyhnutelným kompromisům. Současný brazilský prezident nikdy nemůže dosáhnout výsledků, které vykázal Castro. Ten během pouhých dvou let odstranil majetkovou nerovnost tím, že ze všech udělal stejně chudé. Zredukoval vykořisťovatele tak účinným způsobem, že zůstal jen jeden. Stejně tak zůstala na Kubě pouze jedna favela...