"Lidé s názorem" si platí billboardy, podobně jako nedávno Stanislav Gross, aby svět viděl, že oni se také stydí za svého premiéra.

Jak dlouho mají tento pocit? Jak moc je tento jejich pocit autentický? Co dělali zhruba před rokem?

Ještě na jaře minulého roku byl Stanislav Gross nejoblíbenějším politikem, na něhož kývalo nahoru - dolů osmdesát procent respondentů výzkumu veřejného mínění. I při akceptování statistické odchylky lze konstatovat, že pro tři čtvrtiny obyvatelstva představovala ta "svině", "lump" a "primitiv" vzor českého politika. Potřebovali tito lidé Mladou frontu a její sugestivní líčení obludnosti Stanislava Grosse, aby jim došlo, že je to nekompetentní premiér?

Pokud ano, tak pánbůh s námi.

Nevypovídá už fakt, že se člověk jako Stanislav Gross stal premiérem více o společnosti, které má vládnout, než o něm samém? Jak to, že byl Stanislav Gross i přes jeho sklony ke klientelismu a pochyby o jeho způsobilosti, což se všeobecně vědělo, vysoce oblíbeným politikem a teď je na hranici politické existence? I když těch osmnáct procent obliby, které zůstaly, se jeví při daných okolnostech jako úctyhodné číslo.

Jakoby všechna ta marnost, nic nechápající permanentní naštvanost a touha někoho potrestat za to, že ničemu nerozumím, nalezla v postavě současného antihrdiny svůj hromosvod. Prodělává snad společnost nějakou davovou terapii? Bude to k něčemu užitečné?

Kéž by, ale je to nepravděpodobné. Schopnost společnosti je pravděpodobně nějak omezena na chápání osobní viny a nedokáže od ní abstrahovat k požadavku obecných změn na politické scéně. Pokud by Gross odstoupil, měli by zřejmě pocit satisfakce z vlastní politické aktivity, sešli by se ještě jednou, teď už bez píšťalek, a zazpívali by si Karavanu mraků "od" Daniela Landy. Národ by přece byl zachráněn.