Ještě před 47 lety (když zvítězila "castrovská revoluce") byla Kuba monokulturním státem, žijícím z vývozu cukru. Mnozí měli tehdy za to, že nejdřív bude muset nový režim po 1. lednu 1959 zahájit ústavní kroky k agrární reformě. V čele "revoluce" stálo "castristické" Hnutí 26. července. Nezapomeňme, že od počátku vládlo na Kubě velké nadšení z toho, že padla Batistova vláda. Kritickým pozorovatelům zvenčí se mohlo zdát být podezřelé, že velmi brzy po svém jmenování prezidentem se dr. Urrutia poděkoval (povoláním právník, který původně hájil castrovské povstalce před batistovským soudem v té první fázi jejich --- tehdy nevydařeného --- odboje z roku 1956).

V těch prvních měsících po 1. lednu 1959 lidé volali po tom, aby se Fidel Castro postavil do čela vlády; zprvu to odmítal. Nemělo by být automaticky důležité, že oba bratři Castrovi pocházeli z bohatých statkářských vrstev. Už za Castrova vedení (tehdy již v čele vlády) začala probíhat jak agrární reforma, tak také neméně významná kampaň alfabetizace (s velkou odezvou mezi mládeží, která se chopila příležitosti učit gramotnosti na zaostalém venkově). Nepřehlédnutelné bylo gesto, s nímž na Kubě byla kasárna proměněna ve školy. V té nadšením přetékající době také nájemníci v městských bytech se automaticky stali jejich majiteli; činže byly zcela zrušeny. Začala pronikavá kampaň ve zdravotnictví, zvláště v péči o dítě (včetně urychlené výchovy nového lékařského personálu). Když ale mělo dojít také k znárodnění latifundií vlastněných velkými americkými společnostmi, začaly Kubě vznikat potíže ve vztazích s USA.

Nejde mi teď o vylíčení dějin Kuby za těch málem 50 let. Je však účelné připomenout, že na počátku toho revolučního kvasu i mnozí američtí novináři nešetřili svým obdivem vůči Kubě a jejímu "commandantovi" (jakoby jen v hodnosti "majora") Fidelu Castrovi. Fidel Castro se zprvu distancoval od komunismu, i když jeho Hnutí 26. července navázalo bližší spolupráci s Komunistickou stranou Kuby jako autentickou protibatistovskou opoziční silou. Spojené státy ovšem zvyšovaly svůj ekonomický tlak vůči Castrovu režimu. Došlo dokonce k vojenské invazi na Pláži sviní, která měla svrhnout Castrovu vládu. Ta invaze byla jen nedostatečně dotovaná zbraněmi, i když byla zaštítěná Spojenými státy. Castro zvítězil nad výsadkem. Vzájemné vztahy se dále zhoršily. USA vyhlásily totální obchodní embargo na dovoz zboží na Kubu. Přerušily diplomatické styky s Kubou.

Na jaře 1962 byl stále větší nedostatek zboží všeho druhu. Na Kubě byl zaveden přídělový systém. Problém byl ovšem v tom, najít prodejnu, která by uspokojila nárok spotřebitele, nejednou deklarovaný pouze na papíře a věcně nevynutitelný. V prosinci téhož roku už došlo ke znárodnění také v obchodní a řemeslnické síti. Kuba začala být "komunistická".

Předchozími řádky chci pouze naznačit, že žádná společensky probíhající aktivita nemusí automaticky mít od samého začátku zlověstný průběh. I když mohly být varováním před přímočarým optimismem popravy odpůrců režimu. Říkalo se jim "gusanos", tedy "červi". Fidel Castro rozhodně nebyl od samého začátku své revoluční kariéry "socialistou", tím méně "komunistou".

Dnes je ten "Ostrov svobody" (jak se po léta říkalo) v řadě ukazatelů ekonomicky na tom líp než třeba za tzv. kubánské krize roku 1962. Kromě jiného začala s dovozem ropy pomáhat blízká Venezuela. Čína má eminentní zájem o kubánský nikl. Ukazuje se, že ani Evropská unie nemíní stát ve vzájemném obchodní styku stranou - Španělsko tu rozhodně nehraje pouhou roli "prostředníka". Vzájemně výhodný obchod je až na tom příslovečném "prvním místě". S přihlédnutím ke globalizační strategii světové ekonomiky lze počítat s tím, že by se teď konečně i prostí lidé na Kubě mohli poněkud "přiživit" na tom oživeném mezinárodním obchodu s Kubou - širší paletou zboží i lepší jeho kvalitou. Prozatím nespekulujme o možné změně režimu nebo o jeho žádoucí "reformě".

Zatím zde nepadlo slovo o disidentech. Jejich osud rozhodně nebude automaticky snazší, dojde-li k zvýšení obchodních styků mezi "demokratickými" státy a Kubou. Osud těch lidí rozhodně není lehký. Určitě se s nimi nezachází v rukavičkách. Chce-li někdo ve světě na jejich nezáviděníhodnou situaci upozornit, rozhodně to není zanedbatelný detail. Je jen škoda, že s rostoucími obchodními styky většinou slábne oficiální kritika problematické politiky státu, s nímž je vzájemně výhodný obchod veden. I kdyby mělo jít jen o "symbolické" akty, které by upozorňovaly na nežádoucí jevy, nebylo by to málo, pokud by si toho všimla média.

Pokud se bez zábran těšíme z úsvitů jara, stěží si asi představíme, že jiní lidé --- ne pouze za sebe --- zvedli svůj hlas, aby bylo více svobody projevu; a i to málo, co se jim podařilo vyjádřit, bylo zřejmě na vkus těch nahoře až příliš mnoho: takže se ocitli za mřížemi.

Fidel Castro je dnes určitě jiný člověk, než byl ten, který ještě jako mladík si byl možná upřímně jist, že ho "historie ospravedlní", jak psal ve své legendární řeči na obhajobu před batistovským soudem. Politická moc mění charaktery. Nezapomeňme, že nejdřív Fidel Castro vyhlašovat, že první volby budou do půl roku po vítězné "revoluci"; a pak do tří let, když za půl roku k tomu nedošlo. Ani pak žádné volby nebyly, jako by byl parlament zbytečný. V jeho budově byla usídlena Akademie věd. Vůdčí činitelé kubánské "revoluce" se nadlouho spokojili tím, že obsadili klíčové pozice ve státě. Energicky začali budovat brannou moc, které stojí od začátku v čele Fidelův bratr Raúl). Vytvořili řadu náhradních organizací, které jim umožnily kontrolu smýšlení obyvatelstva (jako osvědčené "Výbory obrany revoluce"). Atd.

V té debatě nadhozené v BL určitě nejde o to, zda může člověk mít svobodu spát pod mostem. Je určitě katastrofální, že se nesplnily původní předpoklady sociologů a politologů, že urbanizací se poměry chudých lidí rozhodně zlepší. Brazilské favely nelze stavět jako protiváhu proti celkovému postavení kubánského obyvatelstva. Na druhé straně plný žaludek by neměl diktovat do klávesnice myšlenku, že jsou symbolické akty zbytečné. Je nebezpečné mnohem spíše to, že ty trpící angažované lidi předem odepisujeme z naší humánní agendy...

Zasycenější žaludek a lepší oblečení by neměly dát zapomenout ani v ČR, ani na Kubě na ty, kteří v předstihu začali obětavě a neohroženě přemýšlet nahlas nad perspektivami obce či státu a nechtěli se smířit s daným stavem věcí. Ve společnosti takových lidí bývá vždycky jako šafránu. Mluvívá se o nich jako o "soli země".