Popravdě řečeno, není snaha o změnu volebního systému neobvyklá. Ze všech teoretických otázek voleb vždy největší pozornost politiků přitahovala právě problematika volebního systému. Je tomu tak proto, že volební systém ovlivňuje volební chování a tudíž částečně i výsledky voleb. Zároveň je to ta část volebních norem, která je z mocenského centra nejsnáze měnitelná. A jak napsal francouzský sociolog politiky Maurice Duverger, »každá politická strana zpravidla upřednostňuje ten volební systém, který je pro ni výhodný".

LEGENDA PRAVÍ, že většinový volební systém znamená stabilitu vlády. Tuto stabilitu by měla zaručit zmíněná skutečnost, že se do parlamentu dostanou jen dvě strany. Pak by bylo téměř jisté, že jedna bude mít většinu. Naopak systém poměrného zastoupení prý přivádí do Sněmovny příliš mnoho stran, což si vynucuje vytváření koalic. Výsledkem jsou kompromisy, tahanice a nestabilita. Byl to pravděpodobně německý teoretik Ferdinand Hermens, kdo v roce 1941 v knize Demokracie nebo anarchie jako první dokonce zformuloval tezi, že použití systému poměrného zastoupení ve Výmarské republice přivedlo k moci Hitlera.

Americký politolog Seymour Lipset tvrdil, že pro demokracii je většinový systém výhodnější než systém poměrného zastoupení -- právě tak jako je prý lepší systém dvou politických stran než více stran a federalismus než unitarismus. Jako nesporně zajímavý důvod uvádí, že při užití většinového systému musejí dvě hlavní politické strany brát ohled i na zájmy těch společenských skupin, které nereprezentují. Naopak v proporcionálním systému je prý patrná snaha politických stran získat maximální podporu v uzavřené skupině, což vede ke zdůrazňování rozdílů mezi sociálními skupinami a vytváření bariér mezi nimi. Proporcionální systém tedy podle Lipseta omezuje možnosti kompromisu a konsenzu -- a jako by mu dnešní vládní krize v Česku dávala za pravdu. Jenže k Lipsetově chvále spojení většinového systému s dvoustranictvím je nutné dodat, že ve Spojených státech tato kombinace posiluje frakční boje uvnitř stran a ústí v pozoruhodné a ostré konflikty v rámci primárních voleb prezidenta.

Teze, že se většinový volební systém rovná systému dvou stran, bývá někdy nazývána »Duvergerův zákon", v měkčím provedení pak »Duvergerova hypotéza". Je tomu tak proto, že právě Duverger se na počátku 50. let těmito otázkami zabýval, a to v knize Politické strany. Snadno lze též nalézt příklady: volby ve Velké Británii a ve Spojených státech. Tam se hlasuje ve většinovém systému a o moc se přetahují pouze dvě hlavní strany. I matematické příklady lze snadno uvézt -- jak to ukazuje tabulka číslo 1. Otázkou je, zda příklad je totéž co důkaz.

Tabulka č. 1: ROZDÍL VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ

Pramen: The International IDEA Handbook of Electoral System Design. Ed. A. Reynolds, B. Reilly. Stockholm: IDEA, 2002, s. 158.

SKUTEČNÍ ČTENÁŘI Duvergerovy knihy však vědí, že tento francouzský sociolog byl ve svých soudech mnohem opatrnější. Ve skutečnosti charakterizoval vliv volebního systému na počet stran trochu jinak: 1. systém poměrného zastoupení podněcuje vznik systému mnoha strnulých, nezávislých a stabilních stran (s výjimkou emotivních vln); 2. dvoukolový většinový systém podněcuje vznik systému pružných, závislých a poměrně stabilních stran; 3. jednokolový většinový systém podněcuje vznik systému dvou hlavních nezávislých stran, mezi nimiž dochází k výměně moci. Z dikce je patrné, že Duverger hovořil o tendenci, nikoliv o nutnosti.

Netřeba ale zabíhat do výšin abstraktní teorie. Jak pravil Cicero, »historie je svědectvím času, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, zvěstovatelka dávných dob". A tak je možné hledat poučení v naší vlastní minulosti. Na území dnešní České republiky sbírali a sbírají občané zkušenosti s většinovým systémem třikrát: v dobách Rakouska-Uherska byl užíván při volbách do vídeňské říšské rady, při hlasování bez výběru za doby byrokratického socialismu a nyní se používá při volbách do Senátu.

Volby za panování císaře pána nikterak nehovoří o tom, že by se u nás vytvářel systém dvou stran -- což ukazuje tabulka číslo 2. Lze samozřejmě namítnout, že se tehdy teprve formoval stranický systém a s volbami nebyly zkušenosti. Je to do značné míry pravda. Jenže vícekolový většinový systém byl znám z tradic římskokatolické církve a počátky parlamentních voleb spojených s požadavkem absolutní většiny je znám z voleb generálních stavů ve Francii roku 1789. A jednokolový systém prosté většiny byl uzákoněn v Anglii už roku 1429.

Tabulka č. 2: VOLBY DO ŘÍŠSKÉ RADY V ČESKÝCH ZEMÍCH

(počet stran, které získaly alespoň jeden mandát)

Pramen: Československé dějiny v datech, Praha, 198.

Ještě lepší ukázkou toho, jak sporná je představa o většinovém volebním systému coby cesty ke dvoustranickému systému, jsou současné volby do Senátu. Tabulka číslo 3 ukazuje počty stran, za které od roku 1996 kandidovali úspěšní uchazeči o senátorské křeslo. Tento počet se pohybuje od čtyř do jedenácti. Z tabulky je zřejmé, že se zatím nedá hovořit ani o tendenci přechodu k systému dvou stran. Navíc je vidět, že porovnání úspěšných stran ve volbách do Poslanecké sněmovny podle systému poměrného zastoupení a ve volbách do Senátu podle většinového systému nikterak nehovoří ve prospěch »Duvergerova zákona": například v roce 2002 při volbách do Poslanecké sněmovny uspěla v systému poměrného zastoupení čtyři uskupení (tři strany a jedna koalice), zatímco v témže roce při volbách do Senátu získalo křesla deset uskupení plus jeden nezávislý kandidát.

Tabulka č. 3: VOLBY DO SENÁTU ČR

(počet stran, které získaly alespoň jeden mandát)

Dokonce i historie britské labouristické strany může být důkazem, že ani Velká Británie není ideálním příkladem spojení většinového systému s dvoustranictvím: labouristická strana vznikla z podnětu odborů a do voleb se zapojila na počátku dvacátého století. Do tehdejšího systému dvou hlavních politických stran -- konzervativců a liberálů -- se výrazně vklínila teprve v roce 1922. Tehdy labouristé poprvé předstihli liberály, aby je postupně jako hlavní protivník konzervativců vytlačili. Británie je ale příkladem i zmíněné funkčnosti.

ČESKÁ ZKUŠENOST s většinovým systémem neznamená, že by byl tento systém špatný. Pouze naznačuje, že obecně přijímané představy o jeho funkci ve volbách jsou nepřesné. Také v politické teorii se v poslední době používají pestřejší vymezení typů volebních systémů, než je výše zmíněné bipolární dělení pouze na většinový a poměrný. Příkladem může být analýza volebních systémů, kterou koncem 90. let minulého století prováděl Mezinárodní institut pro demokracii a volební podporu (IDEA) a jež byl zveřejněn v knize Podoba volebního systému. Tento výzkum zahrnoval 211 svobodných zemí a závislých teritorií. V něm byly volební systémy rozdělil na většinový, poměrný a systém částečně proporcionální, tedy smíšený -- přičemž ale autoři výzkumu každý z těchto hlavních typů pak dále členili. Získaná data nakonec třídili do devíti skupin. Zároveň upozornili, že praxe zná stovky kombinací uvedených devíti podob volebních systémů.

Z výzkumů IDEA vyplývá, že ve světě je nejčastěji využíván většinový systém. Jestliže se jako kritérium použije počet obyvatel států, pak většinový systém užívalo na konci minulého století 2,44 miliardy obyvatel (tedy 59 % z celkového obyvatelstva světa). Systém poměrného zastoupení užívalo 1,2 miliardy obyvatel a smíšený méně než půl miliardy obyvatel světa. Nejtypičtější tzv. relativní většinový systém, který je znám z Velké Británie a z USA, je nejpopulárnější a užívá jej 68 zemí, což je podle tohoto výzkumu 32 % států. Ovšem systém poměrného zastoupení, známý jako volby stran, který se užívá i u nás ve volbách do Poslanecké sněmovny, svou popularitou hned následuje: užívá se v 66 zemích, což je 31 % států. V tomto přehledu 1,2 miliarda lidí volila parlament nepřímo, ovšem 99 % z tohoto údaje tvořila jedna země -- Čína. Graf číslo 1 ukazuje, jak vypadalo využití uvedených volebních systémů při volbách parlamentů koncem 90. let minulého století podle počtu zemí.

Graf č. 1: UŽITÍ VOLEBNÍCH SYSTÉMŮ VE SVĚTĚ

(počet zemí a jejich podíl)

Pramen: The International IDEA Handbook of Electoral System Design. Ed. A. Reynolds, B. Reilly. Stockholm: IDEA, 2002, s. 19-21.

JE ZŘEJMÉ, že bez volebního systému nelze přeměnit relativní různorodost politických sil v národě v relativní jednotu politických sil v parlamentu a ve vládě. Je příznačné, že po vzniku Československa v roce 1918 a po »sametové revoluci" byl zaveden systém poměrného zastoupení. Totéž platilo prakticky o všech postsocialistických zemích. Předpokládá se totiž, že tento systém umožňuje lepe vyjádřit v parlamentu zájmy menšin -- a tak stabilizovat politickou situaci. Někdy se s působením systému poměrného zastoupení spojuje teze, že mění parlament na zmenšenou fotografii názorů veřejnosti. Není bez zajímavosti, že na systém poměrného zastoupení při volbách do Evropského parlamentu přistoupily i země s tradicí většinového systému, a to včetně Velké Británie.

Systém poměrného zastoupení však nebývá aplikován v čisté podobě. Ve snaze zjednodušit složení parlamentu jsou používány dvě základní metody. Ta nejslavnější pochází ze Švýcarska a je známa jako technika stanovení kvóra. Jedná se o vymezení povinného zisku množství hlasů, které je minimálním předpokladem pro obdržení mandátu. V Česku je to známých pět procent odevzdaných hlasů v rámci celé republiky. Jinou technikou je formule, která se používá při převodu zbylých hlasů, které nebyly využity při přidělování mandátů v prvním kole počítání. Těchto technik je velice mnoho, přičemž některé umožňují, aby více hlasů připadlo těm silnějším stranám, které byly nejúspěšnější v prvním skrutiniu. I v Česku užívaný systém poměrného zastoupení, který je počítán k čistým systémům, zahrnuje prvky příznačné pro většinový systém.

Zároveň »je důležité připomenout, že určitý volební systém nemusí nutně stejně působit v různých zemích," píší autoři citované knihy Podoba volebního systému. Působení volebního systému na systém stranický výrazně ovlivňuje politická tradice a aktuální situace. Mezi faktory ovlivňující působení volebního systému bývají zmiňovány otázky, zda je země stabilní demokracií, měnící se demokracií či novu demokracií; jak je společnost strukturována podle ideologie, náboženství, etnicky, rasově, regionálně, jazykově nebo sociálně; zda je v ní stabilizovaný stranický systém a kolik je zde důležitých stan; zda je určitá strana podporována na vybraném území, nebo je její vliv rozptýlen po celé zemi.

V ČESKU můžeme říci, že při změně volebního systému by velice pravděpodobně nedošlo k okamžité změně stranického systému, k jeho přetváření na systém dvou stran. Je zároveň téměř jisté, že by se ale okamžitě prudce změnila volební strategie stran. Výsledkem by tak asi bylo zastoupení více stran v Poslanecké sněmovně, než je tomu dosud.

Důvodů je celá řada. Obecně platí, že volební obvody při volbách podle většinového systému bývají menší než při systému poměrného zastoupení -- teoreticky by mělo být čtrnáct krajů nahrazeno mnohem menšími dvěma sty obvody. V takovéto situaci by se mělo dařit osobnostem na úkor stran. K tomu je ale nutné dodat, že rozhodovat lze podle »osobností«, ale kdo z mnohasettisícových volebních obvodů skutečně zná politické, mravní a odborné dispozice navrhovaného kandidáta--»osobnosti«? V masové společnosti s postmoderní kulturou jsou politické osobnosti velice často jen sdělovacími prostředky uměle vytvořenou fikcí. Ve Velké Británii, která bývá zpravidla uváděna jako vzor země s většinovým systémem umožňujícím i kandidaturu nezávislých osobností, v období po druhé světové válce se do parlamentu nedostal žádný nezávislý kandidát. Jenže my žijeme v zemi s malou prestiží politických stran. Tím se otvírá cesta k potvrzení známé pravdy, že většinový systém nahrává klanům a stranám založeným etnicky či regionálně. A třeba i televizním magnátům.

Patří k pozoruhodným rysům naší politické scény, že je to právě Poslanecká sněmovna, která je volena bipolárně. Stabilizující se volební chování již ztrácí plebiscitní charakter v podobě hlasování o minulosti a získává rysy západoevropského hlasování na pravo-levé škále. Tato škála nemůže samozřejmě vyjádřit všechny zájmy občanů. Proto si také na pravé i levé straně spektra voliči vybírají dvě strany: na liberálně-konzervativní pravici ODS a KDU-ČSL, na levici pak ČSSD a KSČM. Výběr je ovlivněn tradicí, náboženským přesvědčením, temperamentem i sociální zkušeností.

NENÍ CHYBOU VOLIČŮ, že v této fázi našeho vývoje se nedokáží vytvářet přirozené koalice na pravici a na levici. Trvající ostrakizování komunistů vede k tomu, že vznikají koalice neberoucí ohled na pravo-levé preference voličů. Výsledkem je, že strana, která vytváří tzv. nepřirozené koalice, riskuje ztrátu věrohodnosti -- což momentálně prožívá sociální demokracie a Unie svobody-DEU.

Ovšem tvrzení o nebezpečnosti KSČM, protože by mohla v případě podpory vlády či dokonce přechodu do exekutivy zajistit návrat do časů byrokratického socialismu, je nerealistické. K takovémuto návratu neexistují mezinárodní podmínky. Pro klasický režim byrokratického socialismu není v dnešní Evropě místo. Důkazem může být jediný evropský stát, ve kterém již čtyři roky vládnou komunisté -- Moldavsko. Při letošních volbách přišli právě komunisté s hesly o nutnosti bližší spolupráce se Západem. V podmínkách českých koalic by to byla právě KSČM, která by podporou vlády nerealizující radikální změny pravděpodobně tratila u svých voličů na věrohodnosti -- obdobně, jako tomu bylo v Itálii a Francii.

JE MOŽNÉ, že při dlouhodobém užívání většinového systému by se i u nás začal vytvářet systém dvou stran prostě proto, že by voliči chtěli odevzdávat svůj hlas efektivně -- tedy těm stranám, které se dostanou k moci. Pak by takový systém skutečně přispěl ke stabilitě vlády. Je zde ale otázka, za jakou cenu je ona stabilita vykoupena. Představa férovosti ve volbách je zpravidla spojena s vizí, že za 10 % hlasů by měla stran získat 10 % mandátů. Jenže při užívání většinového systému například v roce 1983 v britských volbách aliance liberálů a sociálních demokratů získala 25 % hlasů, ale pouze 3 % křesel v parlamentu. Každé narušení plurality zvyšuje počet těch, kdo hlasují ne pro stranu, kterou mají rádi, ale pro tu, která jim vadí méně -- a nebo nechodí k volbám. Je smyslem demokratických voleb stabilní vláda, nebo prosazení názoru lidu či většiny veřejnosti? A navíc: je nestabilita vlády totožná s nestabilitou režimu a společnosti?

Současná vládní krize není vyvolána pouze faktem, že bylo nutné vytvořit vládní koalici. Jsou země, kde jsou mnohem obtížnější podmínky pro sestavování vlády prostě proto, že tam nemají volební kvórum a parlament je ještě více roztříštěn než u nás. Příkladem může být Izrael. Vládní krize je tam častější také proto, že jsou tam na pořadu dne osudové otázky. Politický systém v Izraeli však i při těchto krizích zůstává stabilní. Na druhé straně je otázka, zda si máme přát stabilní vládu, jestliže vládne špatně. A nejde jen o hledisko ekonomické či sociální efektivnosti. Jde i o reprezentaci občanských ctností, bez nichž demokracie nemůže fungovat. A platí zcela jednoznačně: současnou vládní krizi v Česku nezpůsobil volební systém, ale nízká úroveň politické kultury mocenské elity.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom