Osoba, která bydlí v brlohu v Riu, neboli v tamější favele, jak se jim říká, má právo volně odcestovat ze země, nemusí žádat stát ani žádný úřad o jakékoliv povolení.

Osoba z brlohu v Riu má právo na spravedlivý soud, jemuž předsedá nezávislý soudce bez politické příslušnosti.

Taková osoba nebude podrobována mučení se souhlasem státu, nebude zatčena, aniž by proti ní do 48 hodin bylo vzneseno obvinění, dostane k dispozici zadarmo právníka, pokud o to požádá, nebude uvězněna za vyjadřování nějakého názoru, ani i kdyby tvrdila, že jednal bin Ladin správně, anebo že Hitler měl zabít více židů, protože od pádu vojenského režimu (1964 - 1985) Brazílie neuznává absolutně žádnou cenzuru verbálních projevů či názorů.

Osoba ze slumů v Rio de Janeiro má právo na svobodné spolčování. Na Kubě jsou více než dvě osoby na jednom místě davem. Z hlediska tamějšího diktátora podvratným davem.

Možná, že pan Wagner chce říct, že Kuba nemá žádné favely, žádné chudinské čtvrti, možná si myslí, že Fidel zaopatřil občany své země natolik, že je Kuba jedinou zemí v Latinské Americe, kde nejsou žádné brlohy a chudinská města.

Kdokoliv však navštívil Kubu a byl i jinde než jen na pláži, ví velmi dobře, že Kubánci žijí za politováníhodných poměrů, že jim doslova padá na hlavu střecha. Většina Kubánců nemá doma teplou sprchu, mnozí z nich se navzájem dělí o koupelny (když se něco rozbije, trvá to léta, než to stát spraví, Češi si pamatují velmi dobře, jak se stát stará o takové věci).

Nádherné koloniální architektuře na Kubě se dostalo naposledy nové omítky před mnoha desetiletími. Kubánci si nemohou koupit nový automobil ani nový televizor. Musejí své prádlo prát ručně a po velké straně si musejí mýt zadek, protože toaletní papír je jen pro státní úředníky, kteří si ho mohou dovolit.

Rozdíl mezi favelados z Ria a občany na Kubě spočívá v tom, že obyvatelé chudnských čtvrtí v Riu mají možnost změnit svůj život prostřednictvím studia a práce. Mohu jmenovat desítky bohatých Brazilců, včetně současného prezidenta a mnoho jeho kolegů ve vládě, kterou tvoří Dělnická strana, kteří pocházejí z favel. Nejslavnější brazilský autor knížek pro děti pochází z favely, z brlohů pochází mnoho známých spisovatelů, zpěváků, herců, politiků. Evropský fotbal by nebyl ničím bez Ronaldinha, Romaria, Rivalda, Roberta Carlose. A ti pocházejí z favel.

Na Kubě lidé nemohou změnit svůj život k lepšímu, protože tam o všem rozhoduje Fidel.

První favely založili v devadesátých letech devatenáctého století propuštění otroci, kteří byli nuceni sloužit v armádě a pak jim bylo odepřeno místo, kde by se mohli usadi, když se vrátili do tehdejšího brazilského hlavního města Ria de Janeiro. V šedesátých letech přicházeli do Ria lidé z venkova, většinou neúspěšně, takže bylo tisíce lidí donuceno žít v brlozích. Tak se počet favel ztrojnásobil.

Nejznámější favelou na světě je Rocinha. Je to největší chudinské město (shanty town) v Latinské Americe. Je vystavěno na příkrém svahu nad městem Rio de Janeiro, jeden kilometr od slavné pláže Ipanema. Bydlí tam asi 150 000 osob.

Avšak, i když je Rocinha stále ještě favelou, proměnila se v urbanizovanou chudinskou čtvrť. Dnes je většina domů v Rocinze postavena z betonu a z cihel. Více než 65 procent tamějších domů má tři podlaží! Všechny domy mají základní hygienické zařízení, vodovod a elektřinu.

V Rocinze jsou stovky podniků a je tam i infrastruktura, včetně bank, obchodů, autobusových linek, dokonce má i vlastní kabelovou televizi TV ROC! Jsou tu dokonce i dva McDonaldy!

To jenom dokazuje, že i když skutečně existence favel je důsledkem neschopnosti latinskoamerických vlád poradit si s neustálým proudem nových chudých do společnosti, v těchto zemích existují základní svobody, které dovolují, aby se nejlidnatější a nejznámější favely staly oblastmi, kde jsou k dispozici všechny základní služby moderního života. To je luxus, jaký si Kubánci nemohou svobodně dovolit.

Obyvatelé Rocinhy jsou důkazem, že je možné, aby byla v Latinské Americe překonána chudoba stejně, jak to objevilo od roku 1994 do roku 2002 dvacet dva milionů Brazilců. Jediné, čeho bylo zapotřebí, byla vláda, která zvládla inflaci, vytvářela pracovní příležitosti a poskytovala tradiční brazilské sociální služby a veřejné služby zadarmo.

Fidel nepotřebuje být diktátorem, aby mohl svým občanům poskytovat vzdělání a zdravotnictví zdarma. V Brazílii chodí zadarmo do státních škol absolutně všechny děti. 91 procent Brazilců je gramotných (a je nás obrovských 180 milionů!)

Takže proč tohle všechno Kuba nemůže svým obyvatelům poskytnout bez despocie?

Přijdete-li v Brazílii o zaměstnání, budete od státu dostávat dál plat po dobu tří až pěti měsíců. Nezaměstnanost v Brazílii je méně než 10 procent.

Problémem ve všech jihoamerických zemích je koncentrace bohatství: 10 procent nejbohatších lidí vlastní více majetku než ostatních 90 procent. Na Kubě je 99,99 procent lidí v chudobě, zatímco veškerý majetek vlastní sám Fidel. Norman Mailer svědčil o tom, že když byl před několika lety pozván k Fidelovi domů na večeři, Castro měl šaty od firmy Adidas a boty od firmy Nike. Fidel požaduje jen od svých občanů, a by byli komunisty, sám se toho nepřidržuje.

Brazilský systém nemá nic, co by bránilo chudým, aby zbohatli, anebo co by jim znemožňovalo vyjadřovat své názory.

Svoboda bojovat proti nepříjemné realitě, do které jste se narodil, pane Wagnere, v tom spočívá ten rozdíl.