S překvapením vnímám, jak těžké je pro mnohé přijmout logické řešení, jímž je diferencovaný přístup. Nemluvit s disidenty či dokonce nevnímat porušování lidských práv, což ovšem není případ EU, je kontraproduktivní a jen povzbuzuje kubánské vládce v této nepřijatelné politice pokračovat. Na druhé straně podpora plošným sankcím a izolace Kuby rovněž nevede k respektování lidských práv, ale právě naopak. Izolované režimy použijí tlak proti sobě jako odůvodnění další represe.

Unie jistě zvolila špatný způsob, jak obnovit potřebný dialog s Kubou. Ale není proto nutné ji podezírat, že chce "tančit podle Castrovy hudby." A za velmi nevhodné považuji exprezidentovo spojování tohoto kroku například s možnou účastí na tendru na výstavbu čínských raketových základen nebo s omluvou Saddámu Husajnovi či s mírovým jednáním s al-Kájdou. Nikoho v Unii by nic takového jistě ani nenapadlo.

Měli bychom doporučit Unii i vlastním politikům citlivý a diferencovaný přístup v jehož rámci je možné jak kritizovat porušování lidských práv a neodmítat otevřený kontakt s disidenty, tak i odmítat plošné sankce, které poškozují především obyčejné občany a prosazovat co nejotevřenější dialog s využitím moderní informační technologie, dobré obchodní styky, členství v mezinárodních organizacích i účast na závazných mezinárodních konvencích apod. Nechápu, proč nemohu například odsoudit zacházení s politickými odpůrci a současně uznat výhody zdravotnického či školského systému ve srovnání s některými jinými latinskoamerickými státy?

Proč musí být vše černé nebo bílé? Promyšlená zahraniční politika zná i jiné barvy.