1. 3. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
1. 3. 2005

Jednoho večera mezi Obecním domem a Václavákem

aneb dvojí skromné svědectví „na okraj“ 25. února 1948

V paměti se mi vykrystalizovaly ty dvě momentky jako taková symbolická zkratka dní, které teprve měly přijít. A to bez ohledu na to, co tu už bylo nakupeno předtím, a bez ohledu na to, co pak přišlo potom. Onoho dne bylo sychravě a „vlezle“ zima. Měl jsem pocit, že na mě možná leze chřipka. Z předchozích rušných dnů jsem zároveň byl jaksi zakřiknutý, podemletý, bez majáku směrem vpřed. Ta robustnost ultimát z Gottwaldovy strany, zarámovaná nadmíru účinně předem připravenou režií do řady masových scén jako jejich komparsový doprovod, bila do očí i do uší, ale vrývala se samozřejmě taky přímo do mozku. A nemohla nechat lhostejným skoro nikoho, ať už stál v tom čeření času názorově kdekoli.

Ať už byly širší souvislosti jakékoli, chci se teď omezit jen na propojení dvou epizod, které by bez jeho vypravěče stěží byly vzájemně spojeny; tím nepravděpodobnější je, že by byly vzkříšeny do možné významové provázanosti bezmála o šedesát let později. Abych déle nezdržoval procedurálními detaily:

Bylo před večerem. Před Obecním domem plakát zval k účasti na shromáždění, kde se mělo účastníkům vysvětlit, oč v tyto kritické a krizové únorové dny běží. Měl jsem sice ještě jiný program v ten podvečerní čas, ale jaksi mi zůstalo kdesi v matném vědomí dodnes vězet, že jsem se tenkrát najednou zastavil a začal uvažovat. Byl jsem zvědav na to, co bych se snad mohl nového dovědět; a zároveň mi bylo jasné, že bych tam uvnitř mohl pobýt jen na chvíli. Pokud bych ovšem měl uskutečnit původní záměr. Hned jsem začal počítat s tím, že bych snad vešel dovnitř a zůstal stát někde v ústraní vzadu, abych pak mohl nepozorovaně odejít. Ještě jsem neřekl, že ten svolaný „aktiv“ pořádali komunisté a že tu akci propagovali také účastí svých čelných představitelů na „mítingu“. Chvilku jsem ještě postával před vchodem. Pak jsem rázně vešel do budovy. Bylo třeba jít do nějakého sálu v hořejším patře, kde jsem ještě nikdy nebyl. Pomalu jsem stoupal po schodech. V té době šel nahoru po pravé straně schodiště, asi o tři metry výš, nějaký mladík, řekl bych že určitě věkem pod třicet let. Ještě výš na schodišti byli jen jeden dva lidé, jak se neurčitě říká, když o nic zrovna závažného v popisu nejde. Dvorana nahoře před sálem ovšem hučela příslibným hovorem. Ten mladík, který byl o těch pár schodů výš vpravo, se zničehonic otočil směrem dolů a polohlasem pronesl: „Rudý dědek!“ Otočil jsem se také. V tom okamžiku už vedle mě skokem vybíhal směrem k tomu mladému muži chlapík v krátkém koženém kabátě. Asi pět schodů pode mnou, na levé straně schodiště, kudy jsem i já zrovna šel nahoru, zrovna stál profesor Zdeněk Nejedlý, ministr Gottwaldovy vlády a jeden z čelných představitelů KSČ. Ještě jsem zahlédl zbytek jeho škubnutí hlavou doprava, kterým svému doprovodu naznačil, aby jednal. V mžiku ti, co tohle všechno viděli, strnuli. To už byl ten svalnatý muž z Nejedlého doprovodu u toho mladíka, pouhý schod pod ním. V příštím okamžiku jej začal vervní silou odvádět kamsi ze schodiště dolů. Instinktivně jsem se přimáčkl k zábradlí. Nato pan ministr — pardon, soudruh ministr, jak se mělo od té doby obecně říkat — prošel rozvážně kolem mě nahoru, směrem k sálu. Nejednou jsem si pak později vzpomněl na toho mladého člověka. Kolika lety věznění asi za tuto prostořekost zaplatil! V tu chvíli tehdy jsem si uvědomoval jen tu hrůzu z možného okamžitého uplatnění represivní moci. Blesklo mi hlavou, že i můj případný předčasný odchod z toho shromáždění tam nahoře by si mohl někdo vykládat jako provokaci. Nevím přesně, jak dlouho jsem tam u toho zábradlí pak ještě zůstal stát. Posléze jsem se pomalu po tom schodišti vyšoural ven z budovy. Pan profesor a soudruh ministr v tu chvíli jistě nemyslel na to, že je kromě jiného také školeným estetikem, nadšeným smetanovcem a ještě navíc Masarykovým životopiscem. Do Obecního domu mezitím vstupovali další zájemci o orientaci v politice pro příští, tehdy už spoustou „Akčních výborů“ kořeněný čas, aby náhodou o nic nepřišli…

Ta druhá epizodka je zrovna takovou jenom momentkou. Je zrovna tak přikrčená při zemi, popelící se bez historické patiny. Možná teď stačí, když povím, že jsem se tehdy onoho podvečera především chystal jít se studentským průvodem na Hrad. A abych se pak u toho nezdržoval, měl bych dodat, pro ty mladší mezi námi, že v oněch časech brzy po válce — a pak nejedno další desetiletí — stále ještě jezdily po Václavském náměstí tramvaje také podélně od Můstku k Muzeu, soupravy často ještě z doby Rakousko-Uherska, do kterých se mohlo naskakovat za jízdy, a jezdící s hrkavým lomozem. Koleje vedly středem. Ty tramvaje měly nástupní ostrůvky také hned při kolejích na dolním konci náměstí a dále uprostřed, při Vodičkově a Jindřišské ulici. Osvětlení náměstí bylo tehdy značně sporé. Na reklamu nebo osvětlování výloh ještě moc peněz nezbývalo. Hodí se připomenout, že stále ještě byl tehdy uplatňován lístkový systém. Bylo to necelé tři roky po válce.

V tu chvíli, co náš průvod (smím-li to tak nazvat) začal procházet mezi nástupními ostrůvky u Můstku, nebylo najednou dost místa pro ty neurovnané řady pochodujících. Kde předtím vedle sebe šlo třeba osm deset studentů, všelijak najednou začalo škobrtání a vzájemné přeskupování. V jedné řadě šli teď vedle sebe třeba jen tři, v jiné bylo pět, nanejvýš šest mladých lidí. Těch řad vzhledem k těm ostrůvkům ovšem přibylo. Je třeba říci, že předtím, na Příkopech, nás při těch protažených řadách nějak početně mnoho na pohled nebylo. Teď jsme se aspoň opticky trochu „namnožili“. Václavské náměstí bylo tmavé, skoro liduprázdné. V tu chvíli také bez tramvají. Nějaká snad zrovna krátce předtím projela Vodičkovou ulicí. Ale jinak bylo ticho. My jsme do toho ticha sice trochu křičeli, ale nemělo to — jak se mi už tehdy zdálo — žádnou rezonanci. Pár lidí čekalo na tramvaj, semtam někdo další šel po chodníku, někam „po svých“, jak se říká. Žádný shon, žádné viditelné napětí. Až na nás, mladé nespokojence. Ta tma málo vlídného večera na člověka málem padala. Mžouravé lucerny připomínaly nejspíš osvětlení pohřebního obřadu. Ti, kteří zrovna čekali na tramvaj, vesměs zůstávali neúčastně na ten zvláštní průvod hledět. Pak jsem si všiml, jak kdesi ve výšce čtvrtého pátého patra na rohu Vodičkovy ulice se otevřelo jedno okno a v něm se pak objevilo několik lidských stínů. Ti lidé zřejmě hleděli tázavě dolů.

Abych nepřeháněl; nechci vyloučit, že se možná otevřela na chvíli ještě možná dvě další okna. Nebo tři? Cožpak na tom záleží? Pak se ta okna stejně zavřela. Nic se vcelku zrovna nedělo a jen tak si zimu pouštět do místnosti nebyl důvod. Z těch chodníků nikdo se nešel podívat blíž, co to tam ta malá hrstka mladých lidí kráčejících na kolejovém svršku tramvaje vlastně chce. Na těch nástupních ostrůvcích se k nám také nikdo nepřipojil. Nebyl-li to výjimečně nedefinovatelný úsměv, o němž nebylo jasné, zda má být kradmým povzbuzením nezkušeného mládí, anebo spíše skepsí nad nepřiměřeností těch skandovaných výkřiků. Některé ty pohledy z ostrůvku mohly být naopak ne zrovna shovívavé, tak jako jím pak byl čas, který — zprvu nepoznaný — rychle se začal potom zahnízďovat mezi námi všemi, ať už jsme byli onoho večera jati nejistotou, anebo naopak jistotami podle jednotného stalinského střihu o radostných zítřcích pro celý svět.

Mám povídat dál?

                 
Obsah vydání       1. 3. 2005
1. 3. 2005 Stanou se Literárky věstníkem doktrinářského křídla Zelených kolem Jakuba Patočky?
1. 3. 2005 Bordel a jeho doména Štěpán  Kotrba
1. 3. 2005 Co je kuplířství
1. 3. 2005 Příčinou vládní krize není spiknutí médií Milan  Černý
28. 2. 2005 Modernita je iluze, že žijeme v současnosti Martin  Škabraha
1. 3. 2005 Učíme se žít na jatkách demokracie Štěpán  Kotrba
1. 3. 2005 Michael  Marčák
1. 3. 2005 Více než 100 osob usmrceno atentátem v Iráku
1. 3. 2005 Jak se bouří Fromm Bohumil  Kartous
1. 3. 2005 O životním partnerství a ženské revoltě Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
1. 3. 2005 Sdružení poškozených justicí ČR informuje
1. 3. 2005 Michael  Marčák
1. 3. 2005 Zemřel zakladatel Amnesty International Peter Benenson (1921-2005)
1. 3. 2005 O školství, prosím, bez demagogie Rudolf  Převrátil
1. 3. 2005 O voze, o koze a o školném Radim  Valenčík
1. 3. 2005 Jednoho večera mezi Obecním domem a Václavákem Miloš  Dokulil
1. 3. 2005 Amerika sama: neokonzervativci a globální řád Greg  Evans
1. 3. 2005 Piáno těžké, schody srázné Petr  Pospíchal
28. 2. 2005 Vojta Kotek a Karol Wojtyla Boris  Cvek
1. 3. 2005 Zákon o difamaci "není špatný" Jaroslav  Štemberk
1. 3. 2005 Klaus byl použit i jako propagace soutěže
1. 3. 2005 Klaus korunuje "královnu"?
1. 3. 2005 Kýčovitá vypočítavost
1. 3. 2005 Hleďme, hleďme... Jan  Sláma
1. 3. 2005 Máme krásné dívky, a proto máme soutěže ženské krásy Petr  Jánský
1. 3. 2005 “Zakázat Brezinu!“, volá cenzorsky Karel Vaníček Ivan  Brezina
28. 2. 2005 Válka světů Jiří  Nezval
1. 3. 2005 Ať žijou totemy, aneb názor pomýleného ateisty Jan  Strachota
1. 3. 2005 Světová obchodní organizace: 10 let existence a úvahy jak dál Oldřich  Průša
1. 3. 2005 Kristus nebyl masovým vrahem Boris  Cvek
28. 2. 2005 Špatný zákon omezuje svobodu projevu
28. 2. 2005 Bůhví v Lucerna Music Baru Claudia  Just
28. 2. 2005 Bůhví in Lucerna Music Bar Claudia  Just
28. 2. 2005 Kauzy a příčiny: metafory politického chápání Dominik  Lukeš
28. 2. 2005 Přestaňme snít o New Labour, pokud sociální spravedlnost má být naším cílem Jan  Drahokoupil
28. 2. 2005 Není oheň, jako oheň, aneb co potěší slušného občana Bushka  Bryndová
28. 2. 2005 ČSSD: Partaj a kolektivní (ne)rozum Ivan  David
26. 2. 2005 Svoboda slavila Vítězný únor Bohumil  Kartous
13. 2. 2005 Hospodaření OSBL za leden 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce