Ale pokud si uvědomíme, že všechno tohle podstupujeme jen proto, že máme místo penisu kus fíkového klacku, pak je pochopitelné, že musíme svou animální prasílu vyjadřovat prostředky, které nám zajistí dominanci, nebo alespoň nárok na ni, v souladu se společenskou konvencí. Musíme se však mít na pozoru před ženami, které by nás mohly ze strachu před touto prasílou přesměrovat do výkonu a práce, což by nás mohlo omezit v sebeukájení: tak to prostě jest!

K těm dvěma výrazům, jichž jsem použil: slovo vymýšlení jsem uvedl v uvozovkách, což jeho význam posouvá. Jeho přenesený význam tedy nespočíval ve snaze popřít psychoanalýzu, ale zapochybovat o ní jako o věrouce. Nepochybuju zároveň, a myslím, že ani Jan Stern nepochybuje, ačkoli třeba jen podvědomě, že Fromm znal závěry Freudovy a Jungovy a že se s nimi tedy nějak vypořádal (viz níže).

Slovo "vymýšlení" tak, jak je napsané, mělo odkazovat k možnosti různého analytického výkladu, což je koneckonců pochopitelné.

Ostatně Jan Stern to sám v zápětí konstatuje, když říká, že "prázdné formy, které by žádný obsah neunesly, nutně přitahují projekce vnitřní prázdnoty projektujícího".

Dále je sice hezké, že rozpoznává "zlom společenské vědomí" (a není to náhodou nevědomí?), který se zrcadlí ve Frommově uvažování, ale zároveň zapomíná použít tuto metodu vůči sobě. Možná proto, že jde přece jen o "volnou hermenutiku" a "radostný herní projev". Zkrátka, je tu určitý nepoměr mezi tím, jak "volně" je psychoanalýza představena a jak neomylné jsou její závěry.

Slovo střízlivější zase bylo ve vazbě na následující sousloví v tom smyslu, což ho odkazuje pouze a jen k tvrzení, že Fromm se nesnaží udělat z Karkulky neurotičku. "Hra s projektivní schopností mysli čtenáře" Jana Sterna ale vyvozuje opačný závěr. Opravdu se mi Frommův "revolucionářský text" zdá střízlivější, protože podřadné postavení ženy v patriarchátu nevylučuje její touhu po vzpouře. Jan Stern o tom přece sáhodlouze vypráví svou, opět brilantně analyzovanou, pohádku. A nakonec, v mýtu se revolucionařilo pravidelně -- regeneroval se tím čas.

Opravdu si nemyslím, že by se dal psychoanalyticky vysvětlit omyl feminismu. Tvoří jej z velké části kulturní fenomén 20. století, který přesahuje danost ženské pasivity, jak ji předkládá Jan Štern. Feminismus není omyl, ale logický důsledek změn, které ve společnosti proběhly -- sekularizace, požadavek dynamické ekonomiky o zapojení ženského elementu, z toho vyplývající účast na veřejném životě a konečně pochopitelný tlak na jejich společenské zrovnoprávnění, které se samozřejmě promítá i do problematiky podřazenosti a nadřazenosti pohlaví.

Jsem rád, že se zmínil o sektářství v souvislosti s psychoanalýzou. Skutečně to působí tak, že psychoanalýza je zákonem obsahujícím své nepřekročitelné desatero, které je mírou všeho a vyžaduje ortodoxii. Fromm si to nemyslí a přichází s vlastním řešením. Inu, proč ne, když se v psychoanalýze snoubí věda s mýtem, esoterikou a magií a používají se termíny jako "příliš velká obraznost", "podle všeho", "orientuje nás" a ne termíny "klinický obraz", "prokazatelně" nebo "má přímý vztah".

Přejděme dál. Jan Stern se velice čestně snaží Frommovu analýzu vyvrátit. Slouží mu k tomu srovnání mezi herními projevy pozorovaných dětí, kdy chlapci preferovali představu vnějšího prostoru a dívky představu interiéru (zjednodušeně). Ano, to mohou být objektivní fakta. Ale výsledek nám nic neříká o těch dětech samotných. Z behaviorálního hlediska to může být způsobeno tradičním rodinným prostředím, ve kterém děti vyrůstají a jehož vzorec absorbují. V tradiční rodině přece matka, která je pro dívku ženou, tedy jí samou, splňuje úlohu toho, kdo zůstává v "interiéru", zatímco otec, vzor chlapce, odchází "lovit" a svádět konflikty a kolize mimo něj, do vnějšího prostředí. Bylo by zajímavé sledovat dítě, které vyrůstá v rodině, kde tento tradiční model nefunguje, což dnes není neobvyklé.

Tento argument má podtrhnout existence jihoamerických soap-oper. Ano, odehrávají se v interiéru, který si představovaly Eriksonovy holčičky. Stejně tak se ovšem výhradně v interiéru odehrávají naprosto maskulinní sitcomy, jako třeba lidový Ženatý se závazky nebo intelektuální Jistě, pane ministře (premiére). Odehrávají se výhradně v interiéru, protože se na ně dívají muži s vagínami nebo muži s fíkovými klacíky? Asi ne, spíše se tam odehrávají proto, že je to z hlediska praktického daleko jednodušší. Psí hlavu tomuto argumentu o univerzalitě, se kterou přistupují média k ženám na základě archetypů, nasazuje poznámka redakce odkazující na neuvěřitelný údiv britských studentek při pohledu do českého časopisu a na reklamy v něm...:).

Ale to není všechno. Z opačné strany, tedy z modelu pohádky á la Popelka nebo Šípková Růženka, je možné připomenout u nás velmi slavnou ruskou pohádku Mrazík. Žena-oběť poznamenání nevlastní, jak Jan Stern říká vždy vlastní matky, je se svým stigmatem také uvězněna, aby zde čekala na vysvobození mužem, jinochem. Není však internována do věže, do sklepa, do nějaké chýše ani do žádného jiného interiéru, ale do hlubokého a do nekonečna otevřeného lesa.

Přitom celkový formát pohádky je stejný jako u Popelky nebo u Šípkové Růženky. Hrdinka zůstává v lese opět pasivně čekat na vysvobození, nekoná sama žádnou cestu, jenže okolo nejsou stěny bránící jí v aktivitě, ale otevřený a hluboký les.

Mohli bychom zase spekulovat, jestli právě hloubka toho lesa (Nastěnka je přece na příkaz své matky odvezena velice hluboko) nemůže symbolizovat hloubku té dírky, co má nebohá holčička za trest, ale v tom případě zase opouštíme schéma znázorněné Janem Sternem, odkazujícím na pozorování Freudova žáka Eriksona, podle kterého má právě interiér znázorňovat univerzální symbol vaginální uzavřenosti. Mají snad ruské dívky a ženy specifickou tělesnou anatomii?

Je určitě zaznamenání hodná postava, kterou v pohádce Mrazík představuje otec Nastěnky (v Popelce sice nefiguruje, ale je o něm známo, že podlehl osobnosti své nové ženy, macechy). Tento starý a zjevně impotentní muž je zde představen ne jako dosavadní erotický partner své dcery, ale jako muž selhávající ve vztahu k vlastní ženě, čehož důvodem je, že svou milovanou dceru nechá trýznit. Naprostá paralýza sexuality vůči vlastní dceři.

v Možná, že měl Fromm pravdu, ačkoli si Jan Stern myslí, že nemyslel příliš hluboce. Hloubka Frommovy myšlenky může být třeba v tom, že se nesnaží myslet tak ortodoxně freudovsky. A ještě jedna drobnost. Zatímco Fromm je ve své analýze konzistentní, neboť Karkulka skutečně vlka-muže pokoří, v oné pohádce o dvou sestrách je závěr nejednoznačný, ačkoli Jan Stern tvrdí opak. Skutečně z ní vyplývá, že muž je zde, ve své animální sexualitě, poražen a ponížen? No, poprvé snad, splní všechny podmínky k tomu, aby mohl být jeho chtíč ukojen a přesto odchází s nepořízenou, neboť byl přelstěn.

Jak se ale potvrzuje v oné pohádce, mužská expanzivní sexualita je skutečné perpetum mobile a je poháněna svou vlastní neukojeností, přes svůj prvotní neúspěch. Svou strategii stereotypně opakuje a je s ní nakonec úspěšný! Opravdu, muž je v té pohádce, která se "staletí vypráví pouze mezi ženami" tím, kdo docílil svého.

Nakonec by bylo dobré nechat promluvit také Ericha Fromma, médium sporu. Tento koncentrát obsahuje zásadní body polemiky mezi Frommem a Freudem, resp. mezi Frommem a Jungem. Případný zájemce o vícero informací se v knize setká s analýzami snů, které prováděli Freud a Jung, u nich pak Fromm dělá svoje poznámky:

Fromm je znám svým synkretickým myšlením, jeho knihy obsahují psychologické studie, sociologické uchopení společnosti a filosofické úvahy. Proto asi dává větší vliv na kulturu a společnost působící v reálném čase, než na pudové motivy či nevědomí archetypů chování.