Izraelci evakuovaní od libanonských hranic přemýšlejí, zda se ještě někdy vrátí domů

22. 3. 2024

Hranice s Libanonem je vzdálena pouhých 200 metrů. Partush kolem ní procházela při svých každodenních bězích, což byl rys krajiny stejně jako pohled na zasněženou horu Hermon v zimě.

"Měla jsem strach, ale překonala jsem to, protože to byla volba, kterou jsem udělala, protože mě někdo chránil," řekla Partush. "Ale teď máme pocit, že nás nikdo nechrání."

Mezi přibližně 60 000 Izraelci, kteří byli evakuováni ze severního Izraele po měsících přeshraničních bojů, Partush a její děti dočasně pobývají v jiném kibucu a není si jistá, zda se chce vrátit do Malkiye. Téměř 91 000 lidí z jižního Libanonu bylo také vysídleno.

Libanonská militantní skupina Hizballáh začala odpalovat rakety na Izrael den poté, co militanti vedení Hamásem 7. října vtrhli do jižního Izraele, zabili asi 1 200 lidí, většinou civilistů, a zajali asi 250 rukojmí. Více než 31 000 lidí bylo zabito při následné izraelské invazi do Gazy, uvedlo ministerstvo zdravotnictví Gazy. Podél libanonsko-izraelské hranice dochází téměř denně k násilí a mezinárodní vyjednavači se snaží zabránit totální válce mezi Hizballáhem a Izraelem.

Boje si v Izraeli vyžádaly osm mrtvých civilistů a 11 vojáků. V Libanonu zahynulo více než 200 bojovníků Hizballáhu a asi 40 civilistů.

Ministr obrany Yoav Gallant řekl, že izraelská armáda se soustředí na Gazu, ale že Izrael má v Libanonu jednoduchý cíl: Vytlačit Hizballáh od hranic, ať už diplomacií nebo silou.

To se zatím nestalo.

Izrael uvedl, že za posledních pět měsíců zaútočil na 4 500 míst Hizballáhu. Ale dobře zásobení a hluboce zakořenění militanti Hizballáhu pokračují v odpalování raket a Izrael uvedl, že militanti se pokusili překročit hranici půltuctukrát.

Partush je zachmuřeně smířená s realitou, že může trvat rok, než se bude moci vrátit domů, pokud se vůbec někdy vrátí, a snaží se vysvětlit, co by jí pomohlo cítit se bezpečně ve světě po 7. říjnu. Realita života v Libanonu se podle ní nenávratně změnila.

"Potřebují vytvořit bezpečnostní pás, musíme mít vždy přítomnost izraelské armády a potřebují posílit pohotovostní jednotky, aby ani myš nemohla projít hranicí," řekla.

Někteří v jejím kibucu pochybují o návratu a poškozuje to jejich pevně semknutou komunitu, řekla Partush.

"Chceme jít domů, ale na druhou stranu, kam pojedeme? Je to velmi děsivé," řekla.

Mnoho Izraelců, kteří se po útoku Hamásu evakuovali z hranice Gazy, se v posledních týdnech vrátilo domů. Lidé z nejhůře zasažených kibuců se stěhují do polotrvalých bytů, zatímco jejich domovy jsou přestavovány.

Ve Sderotu, největším městě nedaleko Gazy s asi 30 000 obyvateli, se život začíná vracet do normálu. Školy se tento měsíc znovu otevřely. V ulicích měst, které byly v prvních dnech války liduprázdné, je opět rušno. Obchody a kavárny čile fungují, i když konflikt pokračuje jen o pár kilometrů dál.

Asi 30 000 vysídlených Izraelců žije v hotelových pokojích po celé zemi, protože válka vstupuje do šestého měsíce, uvádí úřad premiéra. Jiní se přestěhovali do pronajatých bytů nebo bydlí s rodinou.

Evakuovaní ze severu Izraele sledují ze svých stísněných hotelových pokojů zprávy, které ukazují, že obyvatelé Sderotu se vracejí domů se smíšenými pocity, protože si uvědomují, že jejich cesta zdaleka neskončila.

Izraelci, kteří vyrostli ve stínu raket z Libanonu, to už nepovažují za tolerovatelné.

"Nechci, aby moje dcery vyrůstaly jako já," řekla Michal Nidam, středoškolská poradkyně z Kirjat Šmona, největšího města na severu Izraele, které je už desítky let pod raketovou palbou z Libanonu. "Od malička mám úzkosti. Spávala jsem s prsty v uších, pod postelí a mnohokrát jsem spala v botách a v oblečení."

Po útoku Hamásu Nidam a její děti několik měsíců pendlovaly mezi pronajatými byty a nyní žijí v hotelu v Tiberias. Její dvě dospívající dcery mají jeden pokoj, zatímco dvě nejmladší dcery s ní bydlí v jiném, který je napěchovaný oblečením, svačinami a jejich malým psem.

Některé rodiny se potýkají s přechodným bydlením. Znudění teenageři jsou pokoušeni drogami, alkoholem a dalšími projevy vzpoury, zatímco jejich rodiče jsou zahlceni výzvami spojenými s evakuací. Město Kirjat Šmona ji zaměstnalo, aby po večerech sloužila jako důvěryhodná dospělá přítomná ve vstupní hale, mluvila s dospívajícími a ujišťovala se, že jejich rodiče jsou informováni o jejich příchodech a odchodech.

Podrobnosti v angličtině: ZDE