Hitler na koni hospodářské krize

22. 3. 2024 / Boris Cvek

Prosperita druhé půlky dvacátých let v Německu stála z velké části na půjčkách od bank v USA, které chtěly najednou své peníze zpět. Propad byl strašný. V září 1929 bylo 1,3 milionu lidí nezaměstnaných, v únoru 1930 3,4 milionu – a o rok později 6 milionů. Ve skutečnosti čísla byla mnohem vyšší, protože mnoho nezaměstnaných lidí se neregistrovalo na úřadech práce. K tomu je třeba přidat masy, které se cítily ohrožené, byť na tom nebyl nejhůře. Výmluvně lze vliv nezaměstnanosti ukázat třeba na růstu SA. Oddíly SA úspěšně lákaly nezaměstnané mladíky ze středních vrstev, kteří se báli pádu na dno. Dostali v SA nejen sociální jistotu, stravu, ale také prostor pro vybití své agresivity (v lednu 1921 bylo v SA 77 tisíc členů, v srpnu 1932 téměř půl milionu).

V důsledku hospodářské krize došlo k rozkladu velké koalice mezi socialisty a pravicí. Jádrem sporu byla otázka, kdo ponese náklady krize. Průmysl to odmítl a pravici stáhl s sebou (roli hrála i smrt vlivného ministra zahraničí Stresemanna z národně liberální Německé lidové strany, který držel koalici pohromadě). Pro socialisty taková politika byla nepřijatelná. Vznikl tak menšinový kabinet prezidentem Hindenburgem jmenovaného kancléře Brüninga, který nasadil škrtání, šetření, danění, aby udržel finanční stabilitu státu, zejména placení reparací. Tím proti sobě postavil většinu parlamentu. Hindenburg to považoval za selhání parlamentu a využil toho k prosazení Brüningovy politiky pomocí dekretů ve stavu nouze. Vyhlásil také nové volby na září 1930. Všeobecně se čekalo, že v nich nacisté uspějí. Ale to, co se stalo, nečekal dokonce ani Hitler ve svých odvážných snech.

Varováním měly být už předchozí volby v Sasku a Durynsku. V prosinci 1929 zde NSDAP získala 11,3 procenta. Vzhledem k tomu, že pravice nechtěla vládnout se socialisty, musela se spojit s nacisty. Hitler si vynutil dvě ministerstva, která zastával jeden člověk (Wilhelm Frick): ministerstvo školství a ministerstvo vnitra. Okamžitě došlo k vyhození starých osvědčených úředníků, na univerzitě v Jeně byla ustanovena katedra rasové vědy, ve školách byly zavedeny povinné modlitby jako hráz proti marxismu a židovství, a z galerie bylo vyhozeno moderní umění. Pravice to už nevydržela a v roce 1932 se konaly nové volby, ve kterých NSDAP získala 42 procent.

V září 1930 to bylo na celonárodní úrovni 18,3 procent. Silnější byli jen socialisté s 24,5 procenty. Celková bilance levice i katolických stran se od minulých voleb moc nezměnila (tratili socialisté zejména ve prospěch komunistů, část těchto opadlých voličů ale přešla k NSDAP). Hitler bral zejména od konzervativců (Německá národně lidová strana) a liberálního středu (Německá lidová strana). Pomohla mu i vysoká volební účast, protože nevoliči volili více nacisty než jiné strany. Větší oporu měla NSDAP na venkově (pokud ji volili dělníci, tak to byli ti venkovští a z malých firem) a v protestantských oblastech. Oproti jiným stranám byla skutečně stranou zasahující celou německou společnost, a to populistickou politikou. Nacisté vedli před volbami velmi intenzivní kampaň, v níž zvláštní úspěch mezi shromážděnými davy budilo heslo národní jednoty, tzv. Volksgemeinschaft. Hitler ovšem prokazatelně používal i tvrdě protižidovskou rétoriku. Úspěch mu to nepokazilo.

Lidé židovského původu byli po volbách zmateni, objevují se první úvahy o emigraci. Ostatně jednotky SA útočily na židovské obchody a domy, dokonce přivedly zemi na kraj občanské války svými provokacemi v dělnických a levicových baštách (policie byla na straně nacistů). Nicméně Hitler se bál zásahu vlády a stále opakoval, že NSDAP se drží přísně legální cesty k moci. Zdá se, že jednotky SA neměl úplně pod kontrolou a sám se jich začal bát (tady začíná masivní růst jednotek SS jako protiváhy). Jeho legální cesta byla radikálními SA-many chápána jako zbabělost.

Nemohu zde zachytit celou šíři dobových analýz a postojů v reakci na Hitlerův volební úspěch, které kniha nabízí. Thomas Mann vystoupil před veřejností s projevem o hrozbě konce civilizace v barbarství a o sociální demokracii jako jediné hrázi proti zkáze. Sama sociální demokracie si ale nevěděla rady. Ve snaze udržet velkou koalici se socialistickým premiérem v Prusku ustoupila Brüningovi a držela jeho vládu. Tím se vystavil tvrdé kritice ze strany komunistů. Na levici bylo možné ale najít i hlasy – podobné těm ve vedení armády – že cestou k eliminaci nacistického nebezpečí je spolupráce s Hitlerem. Kancléř Brüning se s Führerem osobně setkal, nicméně dočkal se monologu ve stylu vystoupení na masové akci. Hitler prý stále více opakoval slovo „anihilovat“, anihilovat SPD, anihilovat reakcionáře, anihilovat Francii a Rusko s pomocí Itálie a Anglie. Když se kancléř zeptal Hitlera, jak by chtěl stabilizovat státní kasu, nota bene když úspěch NSDAP vedl k odlivu zahraničních investic, nedostal odpověď. Brüning najednou pochopil, že Hitler je jako Mussolini. Ve vládě být NSDAP nemohla. Samotní nacisté se v parlamentu postavili do role destruktivní opozice, která chce pomocí obstrukcí zničit demokracii. Když se politické většině podařilo zbavit se obstrukční politiky, nacisté téměř přestali do parlamentu chodit.

Lze si představit živě reakce zahraničí na Hitlerův úspěch v zářijových volbách 1930. Za zmínku stojí jako výjimka Daily Mail, vlastněný aristokratem, který měl k nacistům blízko. V rozhovorech pro Daily Mail se Hitler snažil působit civilizovaně. Stavěl se do role představitele mladého hnutí, které chce nové Německo, nezatížené reparacemi, a jehož hlavním cílem je zadržovat komunismus, a tím sloužit i zemím, jako je Británie.

Na závěr uvedu dvě výmluvná čísla o růstu počtu členů v NSDAP: na konci roku 1930 to bylo 389 tisíc členů, o rok později přes 800 tisíc členů.