Izrael a jeho spojenci se musí podívat pravdě do očí: jedinou cestou vpřed jsou mírové rozhovory, do kterých se musí zapojit i Hamás

3. 1. 2024

Pravicové izraelské vlády zmařily seriózní jednání s "umírněnější" palestinskou stranou, Fatahem zesnulého Jásira Arafata, již od summitu v Camp Davidu v roce 2000, tedy před více než 20 lety. Důsledně také utlačují obyvatele Gazy a téměř neustále je obléhají. Je opravdu překvapivé, že se mnoho Palestinců v zoufalství obrátilo k extremistické alternativě v podobě Hamásu?

Poučením ze všech moderních konfliktů musí být, že neschopnost mocných ukončit nespravedlnost a vyjednat řešení plodí extremismus. Jak názorně ukazuje pohnutá historie Velké Británie v Severním Irsku, když politika nefunguje, vakuum vyplní násilí.

Britské vlády po desetiletí odmítaly oficiálně jednat s IRA kvůli jejím teroristickým útokům. Když tak ale nakonec učinily, vyústilo to ve Velkopáteční dohodu z roku 1998. Ačkoli to byla pro unionisty nesmírně bolestivá pilulka, kterou museli spolknout, podpořili ji americký prezident, britský premiér i prezident EU, jejichž nástupci na tuto základní lekci zřejmě zapomněli.

Co se týče představy, kterou šíří vůdci globálního Severu, že lze počítat pouze s jednáním se zdiskreditovaným vedením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu - ani to nebude fungovat. Vlády zemí globálního Severu se již v minulosti snažily a neúspěšně prosazovaly své "oblíbené" kandidáty u národů, které požadovaly sebeurčení a mohly si zvolit své vlastní zástupce. Hamas bude muset být nějakým způsobem zahrnut.

Řešení musí být nakonec politické. Palestinci jakéhokoli politického směřování nedokáží vojensky porazit Izrael, ale ani Izrael nedokáže vojensky porazit Palestince. Jak přesvědčivě napsal bývalý náčelník generálního štábu Tonyho Blaira Jonathan Powell ve své knize Talking to Terrorists, takové konflikty nelze vyřešit jinak než jednáním. A navzdory svým veřejným postojům Netanjahu, Joe Biden a Rishi Sunak s Hamásem o propuštění rukojmích a vězňů jednají, i když hlavně prostřednictvím Kataru.

Izraelští pravicoví představitelé však vyjednávání odmítají a místo toho se věnují přeměně palestinských území v okupované závislosti. Na Západním břehu Jordánu, jehož malé ostrůvky nominálně spravuje Fatah (ale v praxi je kontroluje Izrael), nyní žije asi půl milionu izraelských osadníků; ve východním Jeruzalémě je téměř čtvrt milionu izraelských osadníků. Vedoucí představitelé globálního Severu sice poukazují na to, že tyto osady jsou nezákonné, ale nedělají proti tomu  nic a tolerují stále více osadníků a také dlouhé obléhání a nyní téměř úplné zničení Gazy.

A co z toho všeho má Izrael? Ne více bezpečnosti, ale méně, jak názorně ukázal pogrom 7. října. Pravicoví vládci Izraele monumentálně selhali při ochraně vlastních občanů - a tím, že budou v Gaze pokračovat ve své bezohledné hrůze, je ještě více ohrozí.

Bývalý poradce izraelské vlády práce Daniel Levy měl nedávno v televizním rozhovoru pravdu: "Izraelci nikdy nebude mít bezpečí, dokud nebudou mít bezpečí Palestinci. Rovnice, že můžete jinému národu vnutit režim strukturálního násilí, můžete jinému národu upírat jeho základní práva a budete žít s vlastní bezpečností, tato rovnice nikdy nefunguje ... protože když utlačujete lidi, v hloubi duše víte, že vyvoláváte touhu po odplatě. V noci vlastně nemůžete bezpečně spát."

Skutečným programem současného izraelského kabinetu může být samozřejmě vytlačení Palestinců z jejich území do Jordánska a Egypta. Nedávné paušální odmítnutí dvoustátního řešení Netanjahuovou velvyslankyní ve Velké Británii jen opakuje to, co on a další členové jeho kabinetu říkají. Žádné dvoustátní řešení, jen trvalá izraelská nadvláda - se stupňujícím se násilím a regionální nestabilitou.