Nicholas Winton zachránil mého otce před nacisty - jenže nový film o jeho životě je sentimentální hloupost
2. 1. 2024
Nový film o britském humanitárním pracovníkovi, který zachránil 669 českých židovských dětí opomíjí přesvědčivější realitu a přidržuje se sentimentalismu, argumentuje syn jednoho ze zachráněných židovských dětí Matthew Reisz.
V době, kdy Nicholas Winton v roce 2015 ve věku 106 let zemřel, byl nejbližší britskou obdobou světce.
Jeho základní příběh byl vyprávěn mnohokrát. Na konci roku 1938 se všichni v Praze připravovali na blížící se německou invazi. Když Wintona jeden přítel požádal, aby se přijel na vlastní oči přesvědčit o rozvíjející se humanitární krizi, pustil se do organizování série osmi kindertransportů, které nakonec přivezly 669 českých židovských dětí do bezpečí v Británii.
Ačkoli o této záchranné akci téměř půl století příliš nemluvil, nakonec byl v roce 1988 "odhalen" v televizním pořadu Esther Rantzenové That's Life! V jedné slavné chvíli byl překvapen, když zjistil, že je obklopen velkým množstvím lidí, kteří mu vděčí za svůj život.
Protože můj otec byl jedním z Wintonových "dětí", nebyli bychom tu bez něj ani já a moji dva bratři a nyní našich pět dětí a tři vnoučata. Proto jsem do nového životopisného filmu Jamese Hawese One Life vkládal velké naděje a byl jsem rád, že jsem byl pozván na premiéru. Je velká škoda, že výsledek je tak měkce zaměřený.
Velký problém spočívá v tom, že film vychází z poněkud nevýrazných memoárů If It's Not Impossible ..., jejichž autorkou je Wintonova dcera Barbara (která až do své smrti působila také jako výkonná producentka). Rekonstruuje samotnou záchranu docela dojemně a boří některé zažité mýty. V rozporu s utěšující představou, že kindertransporty byly zářným příkladem britské slušnosti při přijímání pronásledovaných uprchlíků, se dozvídáme, jak těžké bylo pro Wintona okouzlit nebo zastrašit imigrační úřady, aby urychleně udělily dětem víza, a najít pěstounské rodiny a sponzory ochotné poskytnout 50 liber na každé dítě, aby nezatěžovaly státní pokladnu. Je také zřejmé, že Winton nebyl skupinou jednoho muže, ale že mu zdatně pomáhali lidé jako Doreen Warrinerová a Trevor Chadwick, kteří řídili českou část operace a čelili mnohem většímu fyzickému nebezpečí.
Strhující události z konce 30. let jsou však prokládány scénami, v nichž se nevrlý, stárnoucí Winton (skvěle zahraný Anthonym Hopkinsem) trápí s narůstajícími horami papírování a zejména s tím, co by měl udělat s albem, které si z té doby uchoval a v němž jsou fotografie všech dětí z kindertransportů. Tohoto pozoruhodného dokumentu si nakonec všimne Elisabeth Maxwellová, manželka novinového magnáta Roberta Maxwella, která zprostředkovala článek v Sunday Mirror a následné Wintonovo vystoupení v pořadu That's Life! Jeho chvíle v záři reflektorů showbyznysu tvoří vrchol filmu One Life.
Bývalí dětští uprchlíci byli očividně potěšeni, že dostali příležitost Wintonovi osobně poděkovat, vyjádřit radost z toho, že žijí, a hrdost na to, čeho se jim podařilo dosáhnout v osobním i profesním životě. Mnozí z nich však byli stále viditelně traumatizovaní a před mýma očima prošli regresí z úspěšných profesionálů středního věku ve vyděšené děti. Jiní vzpomínali na dojemné epizody z cest vlakem napříč Evropou, například na okamžik, kdy překročili nizozemské hranice na bezpečné území a byli přivítáni hrnky horkého kakaa. Upřímnou oslavu mírnil silný pocit toho, co ztratili, když opustili rodiny v Československu. Jinými slovy, byla to událost, která zachytila skutečnou emocionální složitost kindertransportů, a nikoliv kýčovitý povznášející film That's Life! a nyní ten biografický film. Zdá se zvláštní, že se film na toto téma soustředí výhradně na Wintona a nezajímá se o pozdější život zachráněných dětí.
Závěr také nevystihuje to, co bylo na Wintonovi skutečně inspirativní. Zdá se, že byl vzácným příkladem anglického stereotypu známého z minulé válečné kinematografie: bezohledný, praktický, citově zdrženlivý, ale v zásadě slušný. Pracoval pod obrovským časovým a finančním tlakem a byl zcela soustředěný na záchranu co největšího počtu dětí, i kdyby to znamenalo ohýbat předpisy. Byl také nápadně nesentimentální, k celé operaci přistupoval trochu jako k obchodu a v jednom rozhovoru řekl: "Zajímalo mě jen to, abych ty děti dostal do Anglie, a bylo mi úplně jedno, co se s nimi stane potom, protože to nejhorší, co se jim v Anglii stane, je lepší než být v ohni."
Diskuse