Katolík a komunista

29. 12. 2023 / Petr Partyk

Téhož dne ve městě Hanoj vystoupil na tribunu na náměstí Ba Dinh předseda prozatímní vlády Vietnamské demokratické republiky Ho Či Min a deklaroval nezávislost své vlasti. Pozoruhodné je, že prvních pár vět svého projevu doslovně okopíroval z Deklarace nezávislosti USA Thomase Jeffersona. Neměl to zapotřebí, sám byl výborný stylista, dokonce psal básně. Jestliže si přesto vypůjčil slova jiné osobnosti, byl to jasný vzkaz lidu a vládě USA. Na té tribuně s ním stáli nejen ministři prozatímní vlády a další představitelé vietnamského veřejného života, ale také zástupci Spojených států amerických, např. šéf americké vojenské mise v Hanoji generál Philipe Gallagher. Vietnamská kapela hrála americký pochod Hvězdný prapor a nad náměstím prolétla americká letka a pozdravila shromáždění. Po Ho Či Minovi si vzal slovo ministr vnitra Vo Nguyen Giap a zcela otevřeně, bez metafor a narážek, připomněl válečnou spolupáci vietnamského hnutí Viet Minh s Office of Strategic Services (OSS; Úřad pro strategické služby) V boji proti Japonsku se tato spolupráce osvědčila. Vietnamské partyzánské jednotky byly početně slabé (asi 10 000 „mužů v černém“) a špatně vyzbrojené, ale využívaly efektivně znalosti prostředí. Pokud byl americký vojenský pilot sestřelen a podařilo se mu katapultovat se a dopadnout na území pod kontrolou Viet Minh, měl vyhráno. Vietnamští partyzáni se ho ujali a přes čínské hranice ho převedli zpět k americkým jednotkám. Lékař OSS léčil Ho Či Mina, když onemocněl malárií a úplavicí.

Vo Nguyen Giap vyjádřil naději, že tato spolupráce nebude zapomenuta a bude pokračovat jinými prostředky v nových, mírových podmínkách. Generál Gallagher následující den vystoupil v hanojském rozhlasu, blahopřál ke vzniku nového státu a dokonce zazpíval.

Vyhlášení nezávislosti předcházely důležité události. Ho Či Min se po dlouhém pobytu v zahraničí v roce 1941 vrátil do Vietnamu. V tichosti rozpustil komunistickou stranu a místo ní založil vlastenecké hnutí za nezávislost Viet Minh. V rámci tohoto masového hnutí existovala Skupina pro studium marxismu. Přestože císař Bao Dai abdikoval, Prozatímní vládu VDR neuznal žádný stát. Ho Či Min opakovaně žádal prezidenta Harryho S. Trumana o podporu vietnamské nezávislosti s odkazem na Atlantickou chartu, ale Truman nikdy neodpověděl. USA tehdy poprvé propásly možnost využít své komparativní výhody. Japonsko bylo poraženo, v Číně končící protijaponská válka plynule přešla ve válku občanskou, koloniální mocnost Francie patřila k vítětům, ale byla oslabena a morálně zatížena ostudným působením kolaborantské vlády ve Vichy a Sovětský svaz o tuto oblast v té době neprojevoval žádný zájem. Kdyby americká administrativa VDR uznala, kdyby USA poskytly novému státu hospodářskou pomoc, která by byla jen zlomkem toho, co napumpovaly do Evropy v rámci Marshallova plánu, mohly ve Vietnamu nalézt ne přímo spojence, ale příznivě nakloněného neutrála. Ho Či Min se pro USA mohl v Asii tím, čím se pro ně stal v Evropě J. B. Tito.

J. V. Stalin podezříval Ho Či Mina, že není opravdový komunista. Podle mého názoru bylo toto podezření oprávněné. Strýček Ho byl především vlastenec. Realisticky hodnotil poměr sil a nechtěl se stát vazalem žádné z velmocí. Bál se více Číňanů než Američanů.

Negativní úlohu v americké zahraniční politice sehráli bratři Dullesové, kteří neuznávali neutralitu. Různí "experti" argumentovali, že Francie je spojenec a proto by USA neměly podporovat hnutí směřující k demontáži jejího koloniálního panství.

Přes velkou početní a materiální převahu francouzská expediční armáda v roce 1954 neslavně prohrála legendární bitvu u u pevnosti Dien Bien Phu. Na konferenci v Ženevě byl Vietnam dočasně rozdělen na sever a jih. Území na jih od 17. rovnoběžky nebylo proponováno jako plnohodnotný stát. Do dvou let měly být na celém území Vietnamu uspořádány svobodné volby a z nich měla vzejít celovietnamská vláda.

Tehdy Američané opět propásli příležitost. Kdyby nechali volnou cestu přirozenému vývoji, dopadly by volby pravděpodobně vítězstvím hnutí Viet Minh a sjednocením země pod vládou prezidenta Ho Či Mina. Lze předpokládat, že tento stát by byl revolučně nacionalistický s tendencí k určitému druhu socialismu. Válečná nutnost by ho nepřivedla k závislosti na sovětské a čínské pomoci. Přirozená hospodářská logika by vedla k diverzifikaci vnějších vztahů.

Místo toho se Američané začali angažovat. ve vnitřních záležitostech Vietnamu, a to způsobem dosti neobratným a nešťastným. Začali všestranně podporovat snahy jihovietnamských elit vytvořit na ovládaném území struktury plně nezávislého státu.

Nejprve byl do čela jihovietnamského státu postaven císař Bao Dai, předsedou vlády byl Ngo Dinh Diem. Ten se na základě zmanipulovaného referenda v roce 1955 prohlásil prezidentem. Odmítl celostátní volby, separátní volby na jihu se uskutečnily až v roce 1959. Počínal si jako diktátor a byl ve své zemi krajně neoblíbený. Přestože usiloval o vytvoření moderního nezávislého vietnamského státu, volil bezohledné metody a prokázal politickou neschopnost. Navíc byl v převážně budhistickém Vietnamu katolíkem a tuto náboženskou menšinu všemožně preferoval. Sám studoval na katolického kněze. Tato studia nedokončil, ale již nikdy se neoženil. O své příbuzné se postaral velkoryse.

Ngo Dinh Diem se během druhé světové války a po ní postavil proti francouzské koloniální nadvládě i proti komunisty vedenému hnutí za národní nezávislost. V roce 1945 odmítl nabídku působit v Ho Či Minově krátké poválečné vládě.

Skupina jihovietnamských politiků a generálů vyslala v r. 1963 do USA styčného důstojníka, aby zde zjistil stanovisko k případnému puči. Ngo Dinh Diem prý vládne krutě a přitom neefektivně, my bychom zájmy USA ochránili lépe. Dostali souhlas, ale zároveň měli převrat provést bez zbytečného násilí, aby se nepodráždilo světové veřejné mínění. Lehce slíbili, ve skutečnosti to dopadlo jinak. Ngo Dinh Diem byl společně se svým mladším bratrem Ngo Dinh Nhu, šéfem tajné policie, bez soudu zastřelen. Nebyli jediní. Když to Američané pučistům vytýkali, narazili na podrážděnou reakci. Oni jsou vládci suverénního státu, Američané jim nemají co poroučet. A jako by to nestačilo, uplynuly necelé tři týdny a v Dallasu byl zastřelen americký prezident J. F. Kennedy.

Američané záhy zjistili, že jim puč spíše uškodil než prospěl. Diem byl silnou osobností a po něm už nikdo v loutkovém státě stabilitu nezajistil.

Ho Či Min a Ngo Dinh Diem byli ve své době nejschopnější a nejsilnější politici ve Vietnamu. Oba měli vizi samostatného, silného a moderního státu. Při podrobném zkoumání historických událostí dospějeme k závěru, že Ho Či Min byl po všech stránkách vytrvalejší, obratnější, houževnatější a nakonec úspěšnější než Ngo Dinh Diem. V současnosti jsou vztahy mezi Vietnamem a USA korektní. Takové a možná ještě lepší mohly být již od r. 1945, respektive od r. 1954. Americká intervence byla zcela zbytečná a škodlivá. Škoda těch zbytečně zmařených životů, vietnamských i amerických.