Poučení z krizového vývoje 2023

21. 8. 2023 / Boris Cvek

 

Je otázka, co mohlo Československo dělat během polednového vývoje, aby se invazi vyhnulo. Zřejmě by nejvíce pomohla cenzura a pokus o nastolení něčeho na způsob kádárovského režimu v Maďarsku. Nakolik by něco takového bylo reálné, to nevím. Lid chtěl svobodu a demokracii zřejmě autenticky. A to Sověti prostě nemohli připustit. Jsem si jist, že kdyby nezasáhli, Československo by se vyvíjelo směrem k západnímu kapitalismu, nebyl tu totiž nikdo jako diktátor Tito, kdo by držel „socialismus“ násilím při životě. Sovětská věrchuška to četla správně. Nejhorší pro ně by bylo radikální otevření všech zločinů 50. let s pochopitelnou odezvou na Západě a mezinárodní diskreditací sovětského režimu.

Pro Československo byla okupace v roce 1968 a normalizace po ní následující nepochybně katastrofou. Zde dostává ten typicky český význam slovo „kariérismus“. Typickým odporným zjevem tohoto slova se stal sám realista Husák (realistické čtení situace mohlo také znamenat, že půjde dobrovolně umývat okna). Normálně je kariéra něco hodnotného, nicméně pokud znamená kompromisy nebo dokonce službu prolhanému a blbému okupačnímu režimu, je to hnus. A přece někdo musel dělat lékaře, soudce, policisty. Nejhorší dědictví normalizace, když pomineme lidi jako Mrázek nebo Krejčíř, je nakonec pohrdání občanskou společností a právním státem (právní stát ale není morální běsnění, nýbrž konkrétní práce, policie, státních zástupců a soudců). Vidíme ho ovšem i v Maďarsku, dokonce v mnohem horším vydání než u nás.

Maďarsko mělo Kádára, Maďarsko se v roce 1956 krvavě bránilo. Ještě po pádu komunismu, kdy v devadesátých letech byl maďarským premiérem prosovětský politik z roku 1956 Gyula Horn, bylo Maďarsko poměrně demokratickým, prozápadním státem. Hrdinný boj Maďarů proti Sovětům v roce 1956 ani kádárovský režim nejsou ale zjevně zárukou dlouhodobé stability demokracie a prozápadního směřování země. Maďarský národ bychom mohli snadno při promýšlení jeho hrdinných skutků z roku 1956 považovat za národ s rovnou páteří. Podívejte se tam dnes, jak ta rovná páteř funguje.

Chceme-li tedy reálně pochopit, co drží demokracii při životě, jak se bránit ruskému vlivu a ruské imperiální politice, musíme se na prvním místě zabývat tím, co se vlastně v posledních letech děje v postkomunistickému prostoru a jaké jsou skutečné příčiny tohoto vývoje. Nelze zůstat u řečí o rovné páteři, statečnosti nebo poučení z komunismu. Nejvíce „poučeným“, ve smyslu prodělané zkušenosti, národem z komunismu na celém světě jsou Rusové, nejméně pak asi Američané. Co nám to poví o reálných možnostech rozvoje demokracie a integrace do západního světa? Nic.