Zajímavá srpnová otázka zní, jak se ruské invazi vyhnulo Polsko
23. 8. 2023 / Karel Dolejší
Jugoslávie představuje speciální případ. Již za války se na jejím území sovětský vliv střetával s britským a místní komunisté zemi do značné míry osvobodili sami. Armádu a zpravodajské služby nikdy nepustili z ruky a nepředali je sovětským "poradcům" na zlatém podnose, jako se to stalo v Praze.
Když Stalin zanevřel na Tita, režim přijal drsná vojenská a zpravodajská protiopatření, která si nijak nezadala se samotným stalinismem. Utajovaná trestanecká kolonie na ostrově Goly otok byla na jedné straně plná příznivců předválečné monarchie či ustašovců, na druhé ji ovšem plnili také promoskevští stalinisté.
Z uvedených (i mnoha jiných) důvodů není jugoslávský případ pro bývalé Československo nijak zvlášť zajímavý. Pokusy napodobit Jugoslávii zde byly vždy bez šance.
Z jiných důvodů je málo důležitý i příklad Rumunska. To se v létě roku 1968 odmítlo podílet na "internacionální pomoci" ČSSR a samo následně bylo ohroženo invazí. Diktátor Ceausescu ovšem vyslal sérii výmluvných signálů vůči Moskvě, které dočasně zahrnovaly i takové kroky, jako "vyzbrojení lidu". Po zkušenostech s negativními dopady srpnové invaze ve světě Moskva situaci vyhodnotila tak, že Rumunsko jí už nestojí za další ostudu. Místo vojenského vpádu tedy jen omezila vojenskou a zpravodajskou spolupráci.
Rumunští komunisté v reakci na to posílili vojenskou spolupráci s Jugoslávií a částečně s Francií. Manévrovali tak, že se v zahraniční politice opatrně sbližovali i s Pekingem. Domácí represe pak v dalších letech postupně sílily paralelně s tím, jak stát na každém kroku masivně šetřil kvůli splácení západních půjček. Těžko se najde někdo, kdo by chtěl místo v husákovském režimu raději žít v tom ceausescovském.
Proto je pro nás nejilustrativnějším případem osud reformních komunistů v sousedním Polsku.
Stejně jako kdekoliv jinde ve východním bloku, ani polská příkaznická ekonomika nedokázala vyrábět dostatek spotřebního zboží, protože v daném systému upřednostňujícím ze zásady těžký průmysl neexistovaly účinné tržní signály pro výrobce produktů určených "pouhým" lidem. Populistická politika polských reformistů proto zahrnovala od šedesátých let masivní dovozy západního spotřebního zboží, který byl většinou financován půjčkami v tvrdých měnách.
Šlo ovšem o časovanou bombu. Polsko se postupně v zahraničí masivně zadlužilo - sice ne tak drasticky jako Rumunsko, ale přinejmenším srovnatelně s kádáristickým Maďarskem. Následné ekonomické potíže spojené se škrty ve státních výdajích pomohly nastartovat masivní opoziční hnutí Solidarita.
Na konci roku 1980 stály na polských hranicích "bratrské" armády připravené opět poskytnout "internacionální pomoc" další ohrožené komunistické diktatuře. V tehdejší ČSSR si toho účastníci tehdejších "cvičení" ČSLA byli velmi dobře vědomi. Čekalo se jen na to, kdy z Moskvy přijde rozkaz. Nakonec se ale situace prudce změnila.
13. prosince 1981 provedl ministr národní obrany generál Wojciech Jaruzelski vojenský převrat a kvůli potlačení opozice vyhlásil v zemi výjimečný stav. Ten trval do 22. července 1983, ovšem i po zmíněném datu zůstaly některé prvky výjimečného stavu zachovány a trvaly prakticky až do konce 80. let.
***
Můžeme si v zásadě představit chování středoevropských satelitních režimů vůči moskevskému centru jako škálu. Na jednom okraji se nachází Maďarsko, které se v roce 1956 pokusilo vyrvat ze sovětské sféry vlivu a vystoupit z Varšavské smlouvy. Následovala invaze a tvrdé potlačení povstání i jakékoliv opozice.
Pak tu máme československé reformní komunisty. Maďarské kolegy viděli coby nedostatečně prosovětské a vynakládali proto velké úsilí na komunikaci s Moskvou, aby ji přesvědčili, že sami nemají v úmyslu otočit zemi na Západ a zpřetrhat všechny svazky, jako to udělali Maďaři.
Protože však naši komunisté vůbec nedokázali nebo snad ani nechtěli pochopit skutečný charakter vztahů mezi SSSR a Československem, který v souvislosti s nuceným odmítnutím Marshallova plánu Jan Masaryk už krátce po válce shrnul do památné věty "Vrátil jsem se (z Moskvy) jako Stalinův pohůnek", ve své snaze odvrátit invazi jednoduše nemohli uspět.
Neshody s Moskvou stále chápali "věroučně", pohybovali se na půdě "odmítání revizionismu", ale nepřipustili si, že ve skutečnosti jde o podružnou otázku. Moskvě přece nešlo o to, zda jsou čs. komunisté pravověrní, nebo ne. Skutečnou podstatou sporu byla naprostá mocenská kontrola Moskvy nad čs. gubernií.
Pro lepší ilustraci poukážu na jiný dobře známý historický případ s příznačnými paralelami.
Teprve historicky nedávno katolická církev rehabilitovala Jana Husa, který byl ve své době odsouzen za "kacířství" a upálen. Ve skutečnosti ovšem ze všech původců reformace byl právě Hus zdaleka nejkatoličtější. Kromě drobných odchylek v liturgické praxi, mezitím univerzálně přijatých, mu vlastně nebylo z teologického hlediska co vytknout.
Hus se veřejně hájil odmítáním obvinění z kacířství. Věcně vzato měl pravdu, bylo mu to však k ničemu. Skutečný spor měl mocenský charakter a šlo v něm o odmítnutí poslušnosti církevní autority tam, kde podle Husa odporovala duchu křesťanství.
Kostnický koncil tedy Husa neodsoudil a neupálil proto, že by byl býval nedostatečně pravověrným katolíkem. Udělal to proto, že Hus byl neposlušný. Nárok intelektuála debatovat s mocenským centrem jako rovný s rovným o údajných zásadách katolického náboženství nebyl uznán.
Podobně mohli čs. komunisté Moskvě právem argumentovat svou vlastní pravověrností, poukazovat na fakt, že systém, který v zemi vytvořili, odpovídal sovětskému vzoru mnohem více než jiné systémy v ostatních satelitních státech, dokonce v některých aspektech překonával i epigonství někdejší DDR. To všechno nakonec bylo zcela nepodstatné. Představa, že když jsou českoslovenští komunisté pravověrnými komunisty, mohou si přece dovolit přestat na slovo poslouchat Moskvu, neboť to oni jsou skutečným arbitrem pravověrnosti, vedla k tragédii.
Jaruzelski se vyhnul sovětské invazi v zemi, kde zůstala nadále zachována masivní veřejná role církve či soukromě hospodařící zemědělci - což byly prvky, jichž se čs. komunismus brutálně zbavil už během 50. let. Polský komunismus nikdy nebyl ani zdaleka tak pravověrný jako československý. V jednom aspektu, totiž v uznání jednoznačnosti sovětské imperiální nadvlády, byl však přece jen napřed.
A o nic jiného nakonec nešlo.
Zapálení českoslovenští komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem, potomkem kolonistů osidlujících sovětskou Střední Asii, se navzdory veškerému snažení ve věci dokazování pravověrnosti dočkali sovětské invaze. Ta nebyla tak brutální jako v Maďarsku pouze proto, že sami předem zlikvidovali všechny, kdo si vůbec dovolili navrhnout nějaké přípravy k obraně. Země proto padla bez odporu, na který nebyla sebeméně nachystána. Prakticky, ale ani mentálně.
Čechoslováci teprve po srpnu 1968 s plnou závažností pochopili, že jsou v zásadě stejnou sovětskou kolonií, jako bylo Mongolsko. Že neexistuje žádný speciální vztah mezi Prahou a Moskvou, který by byl zásadně odlišný od vztahů Moskvy k ostatním sovětským satelitům.
Uvažujeme-li o otázce, jestli se v roce 1968 bylo možno vyhnout katastrofě, odpověď pravděpodobně bude znít "nikoliv". Protože aby byla invaze odvrácena, muselo by si nejdříve čs. vedení vůbec připustit své skutečné postavení vůči koloniálnímu centru, a poté se zachovat v souladu s okolnostmi. Což by zahrnovalo kroky nikoliv nepodobné těm, které provedl Jaruzelski. Od lidí, kteří zoufale toužili být konečně u veřejnosti populární.
Bez zkušenosti oné srpnové noci tento gordický uzel iluzí československých komunistů zřejmě nemohl být rozseknut.
Pozn. JČ: Ano. Po srpnu 1968 jacísi čeští reformní komunisté blekotali před Brežněvem, že československý socialismus by byl výhodný i pro Moskvu, ale Brežněv je uťal: "O žádný socialismus vůbec nejde, vy jste naše kolonie a tou zůstanete do konce světa."
Diskuse