Zaklínač z té „druhé Evropy“
24. 8. 2023 / Matěj Metelec
Ilustrační obrázek, zdroj: netflix.com
První polovina třetí série netflixovské adaptace Zaklínače byla opět natolik otřesná, že raději než se pokoušet zhlédnut půlku druhou, jsem se rozhodl znovu si přečíst románovou pentalogii. Rozčarování z toho, jak si americká společnost poradila z jedním z korunních klenotů východoevrospké fantastiky se tím jen prohloubilo.
I v románech zůstává polský spisovatel Andrzej Sapkowski v mnohém povídkářem. Titul každého z nich se jako refrén vrací v textu stále dokola, což je prvek, který možná fungoval v původních povídkách, v románu se ale rychle stává rušivým a působí přinejlepším neobratně. Přesto první a druhý díl, Krev elfů a Čas opovržení, jsou kompaktní a spádem připomínají Zelaznyho Amber, Sapkowského (i mou) oblíbenou fantasy, jsou skvělé. S Křestem ohněm „sága“ (což není zcela přesné pojmenování, protože Sapkowski píše způsobem, který ságy v nejmenším nepřipomíná) začíná coby vyprávění skřípat a čtvrtý díl Věž vlaštovky, a hlavně pátá Paní jezera se proměňují v místy zběsilý metatext.
Vnitrosvětské citace uvozující kapitoly nahrazují odkazy k jiným literárním dílům, ty se postupně dostávají i do textu, Sapkowski nakonec sahá i po celých konstitutivních prvcích jiných světů, ať jde o artušovskou mytologii nebo cestování mezi světy ze zmíněného Amberu. Mimochodem, podobnost mezi posledním dílem druhé amberské pentalogie a pátým dílem Zaklínače je vůbec pozoruhodná – také Zelazny si očividně nedokázal poradit s množstvím příběhových linií a rozhodl se je ukončit chaotickým, horkou jehlou šitým rozuzlením, které nedává příliš smysl a čtenáře zanechá nespokojeného až roztrpčeného.
Právě artušovská témata působí výrazně rušivě v kontextu toho, že Sapkowski v době, kdy psal první zaklínačovské povídky, mluvil o pokusu postavit fantasy svět na slovanské mytologii a vyhnout se pokušení využít literárně nepoměrně zachovalejší korpusu mytologií keltské a germánské. Proto v nejstarších zaklínačových dobrodružstvích nenajdeme elfy, půlčíky a trpaslíky, ale vrany a boboláky. Těžko mu vyčítat, že později ustoupil „tradici“ – zvlášť, když ji oživil výrazně východoevropskou tématikou rasismu, ghett a pogromů, který jsou s osudy nelidí v zaklínačovském světě neoddělitelně spjaty.
Jestli Paní jezera selhává jako završení příběhu dítěte Překvapení, protože text rozbíjí příliš mnoho metatextových prvků a rozuzlení zápletky působí až příliš vykonstruovaně (proto musí být extrémně doslovně vysvětleno), funguje jako freska válečné (a poválečné) zběsilosti, a zachovává původní impetus zaklínačovských povídek, kterým byl morální paradox. Ústřední postavení morální nejednoznačnosti se vyostřuje relativizací zaklínačova poslání – netvoři působí ve srovnání s tím, co jsou si navzájem schopni dělat lidé téměř neškodně. Dokonce se s nimi dá někdy domluvit, což o postupující armádě nebo skupinkách drancířů a marodérů neplatí. Navíc Geralt ustupuje z centrálního postavení hybatele děje do role často pasivní oběti okolností a záměrů druhých. Poslední díl pentalogie připomíná slavný román Curzia Malaparteho Kůže, v němž vypravěč na sklonku druhé světové války postupuje coby styčný důstojník s americkými vojsky dobývanou /osvobozovanou Itálií a popisuje válečný a poválečný zmar a rozvrat prostředky, jež se nacházejí na hranicích naturalismu a delirantní fantazie.
Kánon vysoké fantasy, kdy na konci dobrodružství přichází „návrat krále“, do značné míry odpovídá americkému pohledu na dějiny, ovlivněný paradigmatem druhé světové války, v nichž válka končí porážkou Zla a přichází zlatý věk rozkvětu. Proti tomu stojí východoevropská deziluze, kdy na místo rozkvětu přichází hospodářská deprese, hladomor, a řádění násilím odkojené válečné mládeže, jejíž „otcové padli a matky se zkurvily“. Sapkowského pohled na svět je v Zaklínačovi silně pesimistický, místy snad až cynický – světlé chvíli, v nichž zvítězí lidskost, jsou vzápětí zvráceny a ti příliš humánní umírají. I když upřímně řečeno, umírají všichni – smrt, zpravidla násilná, je pravidlem, přežití výjimkou.
V takovém světě nejde o vítězství Dobra nad Zlem, a jak už je řečeno v povídkách, snadné není však ani hledání menšího zla. Zaklínačův svět totiž silně připomíná romány Raymonda Chandlera. Geralt se pohybuje podobně amorálním prostředím jako Philip Marlow a jako americký detektiv zůstává věrný maximě, že vražda nemůže zůstat nepotrestána, byť se zatím všechny jeho ideály a vztahy rozpadají na prach, zůstává zaklínač věrný své sudbě a dítěti, za něž je odpovědný, i když se svět kolem řítí do propasti.
Uchvácení východoevropské látky americkou korporací mohlo dopadnout líp, kdyby si tuto paralelu někdo z tvůrců uvědomil. Kolem seriálů ale místo přemýšlení spíš vířili lacinou skandalizací zájem například vyvoláváním (nudných) hádek o tom, zda mohou být elfové černí, aniž by v rámci identitářského boje za reprezentaci někoho z tvůrců bolela hlava z toho, že v adaptaci východoevropské látky není ani jeden východoevropský herec či herečka. Horší ovšem je "zanglosasštění" předlohy a minimální respekt k východoevropskému charakteru Zaklínače. Politika Severních království vůči Nilfgaardu a vůči sobě navzájem se vším tím zaprodáváním, zrazováním, přepadáním, "bratrskou pomocí" apod. podává vcelku věrný obraz Střední a Východní Evropy 20. století. A vlastně i té dnešní.
Diskuse