Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Přiznáme si konečně, že komunismus byl antimoderním hnutím?

28. 6. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut

Antiantikomunismus se svými argumentačními přístupy stále dokola sám zahání do kouta. Platí to i tehdy - a zejména tehdy - když se ohání "ušlechtilými motivacemi" a "čistotou přesvědčení" komunistů.

Podle základní argumentační linie antiantikomunistů představovaly režimy sovětského typu "alternativní model modernizace", který měl mít stejně jako demokratický kapitalismus své světlé i temné stránky.

Podle jiné, "podpůrné" argumentační linie, ale není možné komunismus jednoznačně odsoudit jako zločinné zřízení, protože přinejmenším část jeho proponentů vykazovala "ušlechtilé motivace".

První věc, která člověku vytane na mysli, když čte podobné texty jako posledně odkazovaný, je okřídlený výrok někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina ohledně "divokých" devadesátých let v Rusku: "Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky."

Jako důrazné varování před poměřováním čehokoliv v politice "ušlechtilými motivacemi" aktérů a "čistotou jejich přesvědčení" Černomyrdinův výrok bohatě postačuje. Kdo může prosím říci, že takový Tomás de Torquemada nezaváděl inkviziční politiku s tím, co z jeho subjektivního hlediska představovalo "čisté", ba dokonce "úplně nejčistší" úmysly? Kdo by nerozuměl argumentu, že katoličtí Španělé přece museli vyvrátit aztéckou říši, která byla organizována kolem pohanského kultu lidských obětí? Kdo by zpochybňoval čistotu přesvědčení stojící za jakobínským terorem? Kdo to zná, že Jana Jochová neprovádí své štvavé kousky proti sexuálním menšinám 100 % přesvědčena o ušlechtilosti a naprosté správnosti svých úmyslů? Kdo by popíral, že čeští neonacisté snící, jak "napraví Mnichov" tím, že "padnou za vlast", to podle svých zvrácených způsobů myslí naprosto idealisticky?

Samotný zmíněný výčet napovídá, že "ušlechtilé motivace" a "čistota úmyslů" nemusejí být v politice nejlepším vodítkem. Subjektivně je jistě nesmírně důležité, zda člověk to, co dělá, podniká s těmi nejlepšími úmysly. Z pohledu ostatních ale nakonec záleží především na tom, co doopravdy udělal, nikoliv na tom, jak co myslel a o čem byl přesvědčen.

Polský psychiatr a filozof Antoni Kępiński, který sám během 2. světové války prošel koncentračním táborem, už během 50. let dospěl k závěru, že německý nacismus vůbec není tak etnicky unikátní a nepochopitelný, jak by si někteří chtěli myslet. Všichni jsme podle Kępińského za jistých okolností náchylní k tomu nechat se zneužít zločinnou totalitní ideologií a v jejím jménu páchat či přinejmenším tolerovat brutální politické zločiny.

Záleží pouze na tom, jak "chytře" je věc podána, abychom jí my sami mohli bez pochybností slepě uvěřit. Musejí nám zlo podat v takovém balení, které zajistí, že vůbec nebudeme pochybovat, zda je nejvyšším dosažitelným dobrem. Že ve jménu tohoto absolutního dobra je úplně v pořádku, pokud "lítají třísky" a nějaký ten Azték, homosexuál, Žid, kulak či jiný příslušník dehumanizované skupiny nelidsky trpí či přijde o život.

K objasnění záhady "ušlechtilých motivací" je třeba odkázat k základnímu textu analýzy fungování moderní společnosti, který vznikl na přelomu let 1918-1919. Německý sociolog Max Weber tehdy v přednášce "Politika jako povolání" upozornil, že měřítkem pro hodnocení politické aktivity nemůže být "etika přesvědčení" založená na "ušlechtilých motivacích" nebo "čistotě úmyslů". Politik, ať už je jeho subjektivní přesvědčení jakékoliv, ať soukromě věří čemu chce, se musí starat především o reálné důsledky toho, co činí. Pokud jsou takové důsledky katastrofální, argument, že "přece" někdo jednal s ušlechtilou motivací, nemůže nikdy obstát.

V moderní společnosti tedy na rozdíl od té středověké neplatí, že politiku můžeme poměřovat jakýmsi "zkoumáním ledví" příslušného aktéra. Moderní společnost sféru víry a náboženství situuje do soukromí - a ve veřejné sféře, kde žádná víra nemá monopol, racionální aktér zkoumá především to, kam vedou jeho praktické kroky, zda k dosažení vytyčených cílů zvolil adekvátní prostředky. Pokud si aktér počíná jinak, nemůžeme už hovořit o racionálním aktérovi ve stejném smyslu, jak mu rozuměl Weber. Nanejvýš ještě lze vnímat kontinuitu s předmoderním pojetím politiky, která se až do Machiavelliho časů přinejmenším nominálně odvozovala z náboženství.

Pokud historičtí revizionisté v rámci obhajoby antiantikomunismu vykládají komunismus jako "alternativní modernu", těžko přitom mohou komunisty také obhajovat "ušlechtilými motivacemi". Tímto postupem se vracejí na půdu předmoderní, nebo chcete-li antimoderní, takže jejich podpůrný argument ve svém důsledku vyvrací, nikoliv posiluje argument hlavní.

Nemluvě ani o tom, že když si dáme tu práci, "ušlechtilými motivacemi" můžeme vlastně obhajovat neuvěřitelné množství politických zločinů, zdaleka nejen komunistických.

Byla americká invaze do Iráku skutečně obhajitelná, pokud bychom doložili, že ji Bush junior "myslel dobře" a byl svatosvatě přesvědčen, že je nezbytná pro porážku mezinárodního terorismu?

Čeští příznivci pinochetismu bezpochyby věří stejně neochvějně jako zastydlí obhájci komunismu, že spousta příznivců diktatury to spolu s nebožtíkem Grossem "myslela upřímně" - jen se snažila zabránit zničujícímu společenskému chaosu, který podle jejich nejlepšího přesvědčení měl nastat po převzetí moci komunisty.

Antiantikomunisté si zkrátka musejí vybrat. Buď budou dál tvrdit, že komunismus představoval "alternativní modernu" - ale pak na něj také musejí uplatňovat parametry moderní racionální politiky, jak je vymezil Weber.

Anebo upřednostní důraz na "ušlechtilé motivace" těch, kdo vytvořili režim GULAGů, likvidace celých společenských tříd a ideologického útlaku ve jménu "lepší budoucnosti".

Pak by si ale měli jednoduše přiznat, že vlastně obhajují antimoderní politické náboženství - a v tomto smyslu jsou reakcionáři.