V 80. letech sloužil Honduras jako základna Reaganových antikomunistických operací v sousední Nikaragui, v Salvádoru a Guatemale, a jako vstupní brána pro Křesťanskou novou pravici vytlačující Theologii osvobození. Středoamerické antikomunistické tažení se stalo jakousi Šifrou mistra Leonarda za účasti eskader smrti a spojilo dohromady karnevalový průvod zahrnující neokonzervativce první generace, latinskoamerické mučitele, místní oligarchy, proticastrovské Kubánce, žoldáky, ideology Opus Dei a evangelikály trestající žáky bitím.

Kampaň za svržení Zelayi a zabránění jeho návratu spojila staré přátele znova dohromady - včetně figur jako je Fernando "Billy" Joya (v roce 1980 člen Praporu 316, honduraské polovojenské jednotky, jež provedla "zmizení" stovek lidí), jenž pracuje coby bezpečnostní poradce Michelettiho, a veteránům aféry Írán/Contras jako Otto Reich (řídil Reaganovu Kancelář pro veřejnou diplomacii, jež zneužívala veřejných prostředků za účelem manipulace veřejného mínění ve prospěch nikaragujských Contras). Honduraští generálové, kteří svrhli Zelayu, získali zkušenosti ve špinavých regionálních válkách a vzdělání v neblaze proslulé School of the Americas. A krize odhalila také schizma mezi konzervativní katolickou hierarchií a evangelikálními protestanty, kteří puč podporují, a progresívními křesťany stíhanými ozbrojenými složkami na straně druhé.

K puči se přidali noví aktéři jako Venezuelan Robert Carmona-Borjas, jenž se podílel na pokusu o svržení prezidenta Cháveze v roce 2002. Podle analytičky Laury Carlsenové se Carmona, který úzce spolupracuje s Reichem, na Honduras zaměřil poté, co se mu nepodařilo zabránit volebnímu úspěchu levice ve Venezuele. V roce 2007 Carmonova organizace Arcadia Foundation zahájila mediální diskreditační kampaň proti Zelayovi a obvinila ho z úplatkářství. Podle Carlsenové však byl politický charakter "protikorupčního" tažení jasný hned od počátku. Carmona spolu s Reichem obvinili prezidenta z napomáhání řadě trestných činů. Křížové tažení bylo podobné tomu, kterým skupiny "prosazující demokracii" a napojené na Republican Institute destabilizovaly vládu haitského prezidenta Jeana-Bertranda Aristida před jeho svržením v roce 2004.

Další novou postavou je Lanny Davis, bývalý poradce Hillary Clintonové, který se stal lobbyistou najatým podnikatelskými příznivci puče, aby přiměl ministerstvo zahraničí řízené Clintonovou k uznání MIchelettiho vlády. Křídlo Demokratické strany kolem Clintonové má silné vazby na latinskoamerické neoliberály, kteří prováděli zničující politiku trřní liberalizace v 90. letech a dnes jsou z větší části vystřídáni levicí. Výzkumníci a konzultanti Clintonové jako Stanley Greenberg a Doug Schoen pracovali na řadě prezidentských kampaní těchto lidí.

Před třemi lety se region uzamčený v americké sféře vlivu prostřednictvím Central American Free Trade Agreement zdál imunní vůči změnám probíhajícím v Jižní Americe, které ve většině zemí přivedly k moci levicové vlády. Pak se ale nikaragujští Sandinisté vrátili do úřadu, nedávno salvadorská FMLN zvítězila v prezidentských volbách - a v Guatemale vedené středolevicovým prezidentem Álvarem Colomem probíhá renesance rolnického aktivismu, především proti transnacionálním těžebním společnostem a korporacemi vyrábějícími biopaliva.

V Hondurasu Zelaya zvedl minimální mzdu a omluvil se za vraždění dětí žijících na ulici a členů gangů bezpečnostními složkami v 90. letech. Směřoval k omezení americké vojenské přítomnosti a odmítl privatizovat telekomunikační společnost Hondutel, což naopak prosazoval tehdejší předseda Kongresu Micheletti. Zelaya také přes odpor církve vetoval legislativu, která by zakázala prodej antikoncepce typu "morning after". Přijal také zahraniční pomoc ve formě levné ropy z Venezuely. Je nemožné přecenit nenávist středoamerické vládnoucí třídy vůči Chávezovi, jehož ruku vidí za každým rolnickým protestem a za každou výzvou k demokratizaci politiky a ekonomiky v regionu.

Fixace na Cháveze představuje vítané odvedení pozornosti od situace v regionu sžíraném bídou, stejně jako od selhání neoliberálního ekonomického modelu prosazovaného Washingtonem v posledních dekádách. 40% obyvatel Střední Ameriky a více než 50% obyvatel Hondurasu žije v bídě. Chávezománie odvádí pozornost rovněž od neúspěšné "protidrogové války" vedené Washingtonem a kriminálních kartelů spojených s armádou a tradiční oligarchií.

Pro Bílý dům se stal Honduras nečekaně těžkým zahraničněpolitickým testem. Poté, co Obama odsoudil puč, předal krizi ministerstvu zahraničí. Místo spolupráce s Organizací amerických států (OAS) Clintonová jednostranně pověřila Oscara Ariase jednáním o kompromisu, přičemž ignorovala obavy většiny latinskoamerických zemí, že jednání poskytnou pučistům příliš velkou legitimitu. Clintonová nebyla dosud ochotna uplatnit řadu možných sankcí, včetně zmrazení bankovních účtů osob zapojených do puče, aby Michelettiho donutila přijmout Ariasův plán.

Koncem 70. let sandinovská revoluce v Nikaragui odhalila meze tolerance Jimmyho Cartera vůči nacionalismu v Třetím světě. Čím víc se Carter snažil ustupovat jestřábům ve vlastní administrativě, tím více byl obviňován z ústupnosti a připravoval nástup neokonzervativců.

K podobným událostem dochází i dnes. Republikáni podporují Michelettiho a když dojde na Zelayův demokratický mandát, obviňují Obamu ze spojení s Chávezem. Postoj Venezuely k puči je přitom stejný jako postoj Brazílie, Chile nebo EU. Nicméně pravicové útoky jsou účinné, z velké části proto, že ti kdo vystupují jako liberálové si hoví v démonizaci Cháveze i všech ostatních levicových vůdců v regionu. Začátkem srpna ministerstvo zahraničí patrně ustoupilo Republikánům a schválilo dopis senátora Richarda Lugara, jenž tvrdí, že Zelayovy "provokativní akce... rozpoutaly události vedoucí k jeho odstranění." Toto prohlášení spolu s dalšími neúčinými kroky vůči Michelettimu ukazují na neochotu Obamovy administrativy postavit se tlaku pravice.

Když USA pověřily jednáním Ariase, podkopaly pozici OAS. Členské země na setkání v peruánském Quitu zopakovaly odsouzení puče a prohlásily, že neuznají prezidenta zvoleného v podmínkách současného režimu - což je krok, který Clintonová odmítla učinit. Selhání úsilí o znovunastolení Zelayi znamená jasný signál latinskoamerickým konzervativcům, že Washington bude tolerovat puče, pokud proběhnou pod "demokratickou" zástěrkou. Zelaya burcuje příznivce v zahraničí, aby si vynutil návrat, zatímco v Hondurasu pokračují protesty a roste počet obětí.

Celý článek v angličtině:ZDE