Americké administrativě posledních dvou prezidentů se zdálo, že pokud potřebovali spolupráci Moskvy, že ji vždy ji dosáhli a nemuseli k tomu vynakládat žádné zvláštní úsilí ani přistupovat na žádné kompromisy. S odstupem let se patrné, že administrativa Clintona se k Rusku chovala stejně jako k poválečnému Německu či Japonsku - jako k zemi, kterou možno silou donutit, aby se chovala tak, jak chce Washington a která se časem naučí, že právě to ji musí uspokojovat, že to vyjadřuje i její vůli a bude za to vděčná.

K tomu se vyjadřuje ruský politolog Alexej Puškov. Uvádí, že žijeme v době, která mění význam některých pojmů. Když byl na posledním fóru ve Wiesbadenu, zadal tam předseda fondu Heinricha Boella ruským účastníkům otázku – proč chcete jako odpověď na rozmístění americké PRO v Evropě rozmístit rakety středního doletu u západních hranic Ruska. Není to snad znovu logika studené války?

Představil jsem si tehdy, co bylo po mnichovském projevu V. Putina, kdy upozornil na nedodržování některých dohod za strany NATO apod., kdy se objevila stejná rétorika o studené válce.

Položme si tak několik otázek.

Dvě vlny rozšíření NATO na Východ a připravující se třetí vlna, v níž má být Gruzie a Ukrajina – to není logika studené války? Jednostranné odstoupení USA od smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany – to není logika studené války? Umístění americké základny s antiraketami přímo u nosu Ruska – v Polsku – to není logika studené války?

Trojnásobná převaha NATO nad Ruskem v nejvýznamnějších druzích výzbroje – v rozporu s ustanoveními dohody o omezení výzbroje ve střední Evropě – to není logika studené války? Přetrvávání tzv. Jackson-Vanikova dodatku (který měl omezit obchod s Ruskem) z roku 1974 – to není logika studené války?

Plány na rozmístění prostředků sledování jaderného arzenálu Ruska po celé délce jeho hranic – od Norska, přes střední Evropu až po střední Asii a dále až na Aleutské ostrovy – to opět není logika studené války?

Když však V. Putin vystoupil s kritikou těchto opatření a uvedl, že Rusko na to bude reagovat – tak to je najednou logika studené války.

Nebo si vezměme článek Financial Times, který vyzývá nového polského premiéra, aby dal Kremlu jasně na srozuměnou, že pokrok ve vztazích s Washingtonem nenastane, pokud Kreml bude provádět svoji agresivní politiku. Co to je ta agresivní politika? Když Polsko spolupracovalo s USA a Velkou Británií na okupaci Iráku, to nebyla agresivní politika?

Tato záměna pojmů má daleko hlubší kořeny. Je spojena s hlubokým přesvědčením Západu, že vlastní politiku je možno posuzovat jedním metrem a politiku Ruska úplně jiným metrem.Tato politika Západu však vyjadřuje ještě něco jiného – jakoby údiv nad tím, že mocnost, která byla již téměř v rozvalu, teď znovu o sobě dává vědět jako o jednom z klíčových hráčů na světové šachovnici a dovoluje si předkládat Západu vlastní návrhy.

V americkém a také v západoevropském přístupu k Rusku jsou v posledních 10 - 15 letech patrné tři klíčové směry.

Za prvé – existuje pravidlo ignorování zájmů Ruska – to bylo charakteristické pro Clintona a také Bush v tom pokračuje. Namísto toho, že by byly uznány zájmy Ruska a hledaly se způsoby, jak s nimi spojit americké zájmy, americká politika neučinila žádné vstřícně kroky.

Za druhé – dočasná slabost Ruska byla využita na upevnění vlastních zájmů Západu na úkor Ruska.

Za třetí – vztah Západu k Rusku byl formován jako vztah k poražené zemi. Po celou dobu se Washington k Rusku choval jako k zemi, která prohrála studenou válku a to v přesvědčení, že Rusko se musí vydat cestou Německa a Japonska po druhé světové válce a tedy vzdát se své samostatné zahraniční politiky.

To bylo v hlubokém rozporu s ruským chápáním skutečnosti a ani jí nemohlo odpovídat – Rusko přece nepodepsalo žádnou kapitulaci. Ano, Rusko odmítlo komunismus, ale udělalo to nikoli v důsledku okupace či zahraničního diktátu, ale samo o své vlastní vůli. Sovětský svaz se rozpadl, ale jeho klíčová součást si zachovala statut velmoci – jaderný potenciál srovnatelný s USA a také místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

V těchto podmínkách se ani politická elita, ani obyvatelstvo Ruska nemohou smířit s doktrínou „omezené suverenity“, kterou nám úporně, primitivně a taky hloupě zkoušejí předkládat z Washingtonu a někdy i z Bruselu. Rusko nekapitulovalo – a nemá důvod obětovat svoji suverenitu ve prospěch jiných center moci. Hlavně však - Západ nám nenabízí nic, za co by stálo obětovat část naší suverenity.

Rusko není a ani se v dohledné budoucnosti nestane členem NATO, stejně jako nejsme a ani se nestaneme v blízké budoucnosti členy EU. Proto také ztratit část naší samostatnosti, která by byla kompenzována přednostmi, které mají země NATO ve vojenské oblasti a EU v sociálně ekonomických otázkách, nemá smysl. To by byla hloupost a zrada zájmů vlastní země.

Proto také snaha USA vnutit Rusku jejich vlastní škálu zájmů a nesouhlas Ruska s takovou logikou – to je příčina toho, že naše vztahy s USA jsou stále složitější. Nejen Rusko si však musí pokládat otázku, zda je nutno se přít s Amerikou, ale i Amerika by si měla pokládat otázku, zda chce i nadále ztrácet Rusko – uzavírá Puškov.

A. Puškov je politolog, profesor MGIMO (ruská diplomatická akademie) a také člen redakčního kolegia Foreign Policy v USA, vedoucí komentátor televize TVC apod.

Надо ли нам ссориться с Америкой? ZDE