16. 11. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
16. 11. 2007

Konzumujte, ale žijte zdravě!

Je sice užitečné, když Britské listy publikují i texty zabývající se zdravím a tématy budoucnosti současné civilizace, ale nad článkem "Tlustí lidé žijí déle, máte-li až 13 kg nadváhu, je to dobře", jsem se s vědomím svého BMI 18.619 (těsná hranice podvýživy) musel smát. Podle tohoto tvrzení to se mnou nevypadá nejlíp.

Člověk s nadváhou, ale poničenou psychikou se už po chirurgickém zákroku nemusí uzdravit vůbec. Vše souvisí se vším, tak se pokusím o osobní příspěvek. Podle své individuální zkušenosti tvrdím opak: Šanci mají lidé s podváhou*). Titulek je lehce provokativní, volím ho záměrně, protože většina lidí, s kterými mluvím, by nějak chtěli změnit svůj život, avšak už nechtějí slyšet, že je k tomu nutné změnit především sebe sama a jedno bez druhého nejde.

Skoro každý má možnost se změnit

Většina lidí nemá existenční problémy, potíže s uplatněním, kariérou, jezdí k moři, mají různá vyžití, a přece jim něco chybí. Kdybych dělal soukromý statistický průzkum se vzorkem lidí, které jsem potkal a potkávám, musel bych na základě jejich informací konstatovat, že nežijí zdravě, jakkoliv žijí zdánlivě spokojeně. "Nic mi nechybí, ale přesto to není ono" anebo: "Mám všechno, ale přesto mi něco chybí".

Subjektivní pocit v sobě skrývá objektivní rozpor, ukazující na nepoměr mezi "investicemi" a "ziskem". Pokud bych začal nejčastějším argumentem toho, co jim chybí, pak je to jednoznačně čas. Čas je to, co nemají, co jim chybí, přestože fungují v nějakém čase s mnoha aktivitami. Otázka je, co je to čas. Většinou jej lidé vnímají jako ohraničený prostor, který začne a skončí, který probíhá odněkud někam, v němž se nějakým způsobem pohybují.

Čas měří reálným výkonem, ať už pracovním, či odpočinkovým, měří ho vkladem své aktivity, svého zúčastnění se. Aktivita je také fenoménem dneška, aktivní člověk má zelenou, aktivní člověk nemá čas a časem je měřen i zrychlující se civilizační vývoj. Jenomže čas reálný, je čas paradoxně abstraktní, neboť absurditou nutnosti stihnout všechno je, že člověk stihne jen minimum pro sebe podstatného ve srovnání s tím, co by vlastně mohl.

Vždy může stihnout jen něco a zde jsem u podstaty času. Soudím, že čas se v člověku uskutečňuje nikoliv ve své vnější reálné faktičnosti vyjádření, ale v jeho plnosti, nikoliv v možnostech lidského zúčastnění se, či podílení se na čase jako míře délky, ale jako prostoru hloubky. Žádný čas není krátký ani dlouhý, je jenom různě hluboký a člověk tuto hloubku musí vyplnit nějakým obsahem. Jediný, skutečně věrohodný čas je proto ten, který bych nazval časem mentálním a ten je vždy individuální a jedinečný.

Být skutečně pánem svého času proto neznamená nebýt uštván, nebo přetížen, mít možnost nic nedělat, ale být jím permanentně naplněn jako hodnotou, v níž jednám, myslím a kterou prožívám všemi smysly do nějaké hloubky, jež je ve své podstatě nekonečná. Jenomže nic z toho současný zrychlený svět nepodporuje, k tomu musí člověk dojít sám, vlastním přičiněním, svoji volbou, orientací a největší potíží je, jak.

Aby mohl člověk vystoupit z tzv. tlaku doby, ze systému podporujícího tendenci "nemít čas" (denně se přece na člověka hrnou stovky lákavých nabídek k jeho utrácení), musí se změnit, nemůže změnit jenom něco v ně sebe, ve smyslu vnější organizace reálného času, ale musí změnit svoji vnitřní strukturu vnímání, jež mu postupně umožní prožívání mentálního času. Ten ho pak přivede skrze nově konstituovanou identitu k vytváření vlastního rytmu života.

Jedním z nejmarkantnějších důkazů nezdravého způsobu života je stravování a stravovací návyky. Každý ví, že příjem potravy je základní existenční potřebou, podmínkou života, avšak málokdo je ochoten připustit, že kvalita výběru potravin i způsob, jakým stoluje podstatně a zásadně ovlivňuje jeho zdraví včetně duševního. Stravování současného člověka je obrazem a odrazem zrychlené doby se všemi jejími negativy.

<

Bez práce budete mít koláče!

Tak bych parafrázoval současný marketingový trend. Že to je blbost, pochopí snad každý, tato blamáž je skrytou manipulací většiny PR agentur, které v médiích prezentují své produkty na hubnutí a lidé stále zkouší štěstí, co kdyby náhodou fungovaly! Nemusíte cvičit, měnit své návyky, můžete dělat co chcete a můžete jíst, na co máte chuť, stačí si jen zakoupit naše pilulky a výsledek se dostaví sám.

Mají to, jak se říká, rafinovaně vychytané, za loajální podporou svobodné volby skrývají podporu konzumerismu, z kterého profitují, neboť motivují řady těch naivních snílků, kteří se chtějí přecpávat a pomocí zázračných pilulek potom hubnout. Jen se podívejte na fotografii tohoto člověka, stejně tak můžete vypadat i Vy! "Každý se mě ptal, jak jsem to dokázala! Vytvarovat si postavu nebylo tak těžké i bez změny jídelníčku a intenzivního cvičení!"

Podobné reklamní bláboly na "inteligentní" tablety jsou podvod, tukové faldíky nemizí před očima a dvacet kilo nelze shodit pomocí několika jednoduchých změn. Při psaní posledních článků pro Britské listy mě shodou okolností oslovila jedna reklamní agentura, zajišťující PR pro firmu, vyrábějící právě přípravky na hubnutí. Každý den nenarazí na člověka, který se zbavil 40 kilogramů.

Odmítnul jsem roli kašpara a za ní velkoryse nabízené výhody. Jdu vlastní cestou. Pro média je podstatné to, co je viditelné, na co mohou potencionálního kupce nalákat, jenomže shozené kilogramy, které jsou pro většinu lidí chtějících zhubnout alfou a omegou všeho snažení, byly v mém případě jen druhotným produktem rozsáhlé změny všeho, co jsem do té doby jako bezmála stokilový chlápek žil. Ano, i já jsem byl tím vozíčkářem v supermarketech.

Došel jsem k poznání, že tělo je tak propojeno s lidskou psychikou, s její duchovní povahou, že efektivně neudělá nic, co nebude v přirozeném souladu s ní. Osobnost tvarují genetické dispozice a výchova, která předurčuje způsob života a ten zase ovlivňuje jednání, myšlení i cítění. Přitom způsob života je ale to jediné, co mohou lidé volit a ovlivnit a to mě přivedlo na myšlenku podělit se o své individuální zkušenosti s těmi, kteří chtějí hledat alternativu.

Inspirovat ty, kteří hledají cestu žít jinak, ale předem upozorňuji že to, co napíši, se nebude líbit. Existuje pouze jediná a nejtěžší možnost, změnit sám sebe. Přitom neexistuje universální návod, každý může udělat svoji změnu stejně jedinečně a po svém, jako je jedinečný sám. Každý je obdařen možností volit, volba je projevem vůle svobodného rozhodnutí, ale je také nejvíce atakována vnějšími vlivy, tzv. objektivní nutností pohybu v societě, se všemi jejími měřítky hodnot.

Lidé se ocitají pod různými tlaky, obtížně pak odhadují, co je pro ně poznanou nutností, a tak se přizpůsobují a stávají závislými na nejrůznějších kompenzacích. "Kromě užívání těchhle kapslí jsem nezměnila téměř nic!" Hlásá titulek, jistě, změna sebe sama je to poslední, co by si reklamní časopisy a trh přály. Lidé svoji vnitřně potlačovanou subjektivní potřebu kvalitního života omlouvají nutným přizpůsobením se, mají pocit, že jenom tak budou společností přijati, když přijmout to, co za kvalitní život považuje většina.

Jedním ze zásadních tlaků je kult krásy a věčné mladosti. Masová kultura podmiňuje úspěšnost hezounstvím a synonymem tohoto falešného ideálu - podporovaného všemi těmi obrázkovými časopisy, plnými "hezkých lidí" se zaručenými návody - je být štíhlý, protože kdo je štíhlý, je přitažlivý a má všude šanci. Tím je v populaci vytvářen pocit, že kdo vypadá jinak, má smůlu. Tito lidé jsou největšími investory do různých dočasných řešení.

Pokud člověk neví proč, nemá změna smysl

V první fázi na cestě ke změně je podstatná stimulace, podnět, následně vytvářející motivaci, z které se teprve potom rodí vůle, jež bude mít následně oporu v nějakém novém nosném programu. A to už je začátek cesty. Zdrojem stimulace, určující podnět, přitom nemusí být jen tragická událost, jež násilně změní do té doby zaběhnutý systém člověka. Může jít o jiný, hluboce invazivní podnět, pozitivně zasahující do lidské psychiky v podobě nějaké mimořádné události, či silného emocionálního zážitku.

Znám řadu případů, kdy se lidé ocitli v silné euforii magického vytržení, které jim otevřelo dosud skrytý duševní prostor, v němž najednou na okamžik zahlédli cosi podstatného. Může to být třeba silný dojem z krajiny, setkání se zajímavým člověkem, podnětů může být mnoho, stejně jako je mnoho individualit. Je logické, že prodlužováním způsobu života v tzv.objektivní nutnosti se lidé stále více vzdalují možnosti změny, neboť otupují vnímání.

Ti, pro které je jediným cílem "chci být štíhlý, abych byl hezký" se stanou štvanci sebe sama, zápasícími o každý dekagram své váhy. Pokud se nejedná o patologicky vrozené zdravotní dispozice, snaží se většinou ovlivnit pouze následky nějaké příčiny. Nesoulad mezi duševní pasivitou a vědomou snahou po odpovídající fyzické změně se projevuje traumatizujícím rozporem, v němž lidská bytost zakouší snahu upravit a fyziognomicky změnit tělo jako něco nepříjemného.

Takový lidé se proti své vůli dobrovolně mučí, protože psychicky a duševně nepřijali nic z toho, o co se vědomě zoufale snaží. Chtějí jíst, ale "musí" se krotit, chtějí mít pohodlí, ale měli by se více pohybovat. Tento stav je zpětně vrhá do výčitek, neboť nemají dostatečně motivující vůli dlouhodobě vydržet jiný systém návyků. V podstatě si vlastně ubližují, neboť obě složky osobnosti, fyzická i duševní, nejsou uspokojeny.

Naopak lidé, smysluplně stimulovaní podnětem ke změně, chápou každou obtíž jako soulad mezi tím, co chtějí a co musí. Nerozumí novému systému návyků jako oběti, či strádání, ale jako nutné potřebě, jako důkazu správné volby. Učí se snadněji překonat obtíže, které chápou jako výzvy s posilujícím efektem, pokud obstojí v jednotlivých etapách své cesty ke změně. Fyzické i duševní se dostane do rovnováhy a vzájemně se pozitivně ovlivňuje.

K tomu uvedu svoji zkušenost. Je mi padesát jedna, před čtyřmi léty jsem měl 98 kilo, nyní vážím 61, jako ve svých 20 letech. Podle tabulek jsem téměř podvyživený, ale cítím se lépe, než ve třiceti. Mohu přibrat 25 kilo do normy, zatímco jiní bojují o každý kilogram. Dostal jsem se chvilkově na hranici 58 kilogramů, protože mě právě zajímaly vzájemně propojené fyzické a duchovní limity. To byla moje mez, tělo by mě "pustilo" dál jen za cenu vlastního poškození. Níže jsem už jít s váhou nemohl a nemělo by to ani smysl.

Nechal jsem si v tu dobu udělat kompletní rozbor krve, bílkoviny, minerály, stopové prvky, cholesterol a všechno bylo nad mé očekávání v normě, ba naopak. Přátelé lékaři kroutili hlavou. Několik dnů jsem chodil se stejným množstvím jídla jaké konzumuji doma i po horách, abych zjistil, jak bude organismus na zvýšenou fyzickou zátěž reagovat. Pouze jsem více pil (doma obvykle 6 litrů denně) a jídlo jsem musel rozdělit do kratších intervalů.

Cítil jsem pouze obvyklou únavu, jako kdokoliv jiný. Zjistil jsem na sobě (každý takhle ale experimentovat nemusí ), že metabolismus reagoval v této extrémní fázi už jenom na duševní podněty, na důvody a zdroje, které mě přivedly na cestu změny a k vlastnímu způsobu života. A proto tvrdím, navzdory lékařům, že tělo neudělá nic proti člověku, pokud žije v souladu se sebou, ovšem za předpokladu, že sám porozumí svým skutečným potřebám.

Lidé nejsou jen tím, co čtou

Jím to, k čemu jsem sám došel, a stravuji se opravdu velmi skromně, avšak rozmanitě a zdravě. Tělo je dokonalým nástrojem, spokojí se časem s tím, co je mu dodáno, pakliže je mu dáváno to, co považuje člověk za nejprospěšnější pro sebe a ještě si najde obranu a rezistenci uvnitř sebe sama vůči vnějším agresivním vlivům. Pointa je všeobecně známa: tělo, které není zbytečně namáháno ukládáním přebytečných zásob, má dostatek času k čištění od různých toxických látek a že jich je kolem nás více než dost.

Nemusí vynakládat obrovské množství energie na spalování a trávení špatně kombinovaných a rizikových pokrmů, má čas na sebe a čas je základní podmínka, když se mě lidé ptají, jak jsem k tomu všemu došel. Ano, mít čas, udělat si ho, to je to, oč jde. Úspěch změny je skryt v čase, ve schopnosti ho ovládat, mít nad ním kontrolu. A čas je přesně to, co lidé v dnešní společnosti nemají, čeho zoufale chybí. Souvislost je jasná a projevuje se právě ve stolování. Motivací k jídlu je pro většinu hlad, ale hlad má i stodvacetikilový člověk.

Potřeba okamžitě se najíst, nasytit se, uspokojit pocit hladu, je pozůstatek hluboko uložených pudů našich předků, jenomže ti se pohybovali v mnohem extrémně náročnějším prostředí. Civilizovaný člověk by měl umět překonat tuto nutkavou potřebu, měl by dát tělu a mysli čas, vnutit ji svoji vůli, podřídit se představám o tom, co je pro něho správné. Člověk, který nastoupí cestu změny, bude na tohle všechno sám přicházet.

Uvědomí si, že jeho jídlo, je jeho volba, jež ho nesmí ovládnout, jinak by ztratila smysl. Nesmí si ani myslet, že bojuje s tělem, protože jeho tělo je on sám. Lidé bojují jen se špatnými návyky, systémy a stereotypy. Není možné dát si velké množství jídla na stůl, cpát se a chtít u toho zhubnout. Sousta je třeba jíst pomalu, po malých částech, nehltat, nepospíchat, připravit si jídlo s rozmyslem toho, co člověk konzumuje a jak se stravuje.

Musí si zvyknout na tento rytmus, časem se stane nepostradatelný. Pocit hladu nebude přijímat jako trest, ale jako projev zahájené cesty ke změně sebe sama. To je hodnota, která pocity hladu postupně kompenzuje a člověka posílí vytrvat. Čím delší vytrvání, tím větší radost a menší potřeba jíst. Člověk se postupně zcela přirozeně začne vyhýbat příležitostem rychlého stravovaní, protože v něm již nebude moci uplatnit svůj potřebný klid.

Lidé se opravdu přežírají, člověk potřebuje ve skutečnosti velmi málo jídla. Porce je třeba zmenšovat, s menšími dávkami je hlad stále menší a časem se pocit hladu, vyvolávající dříve nutnost se hodně najíst, změní na mnohem příjemnější pocit nedojedenosti a to už je zcela přirozený stav tzv. polosyta. Později se dostaví pocit vnitřní spokojenosti, spojený se sebedůvěrou, že člověk si k jídlu dokáže vzít jenom tolik, kolik je nutné k tomuto pocitu spokojenosti.

Zbytek buď nedojí, anebo přídavek odmítne. Bude-li to umět, začne k němu přicházet duchovní kvalita započaté askeze, ve střídmosti najednou objeví hodnoty, jako je skromnost, pokora, či přijetí. Bude hubnout, ale osobnostně se bude stávat stále silnějším a fyzicky odolnějším. Dostaví se první spokojenosti se sebou samým a ty ho budou zpětně znovu motivovat. Zcela přirozeně se začne orientovat na kvalitu nejen v jídle, ale i v životě.

Nejenom jídlem živ je člověk

Mít totiž čas pod kontrolou, znamená přirozenou cestu k přemýšlení o jeho skutečném naplnění a to už je člověk velmi blízko duchovní povaze života, v níž bude mnohem lépe rozlišovat to, co má pro něho skutečně smysl, čemu má význam přikládat pozornost, investovat zájem a kam přesunout energii. Mnoho věcí, které před tím dělal rutinně, mu najednou přijdou zbytečné a nepodstatné.

Začne přehodnocovat, protože začne prožívat a prožitek se stane hlavní motivací jeho činností a zájmem i v těch nejobyčejnějších každodenních věcech. Přestane se časem rozptylovat, protože bude více koncentrován a to ho vyvede z egocentrismu a sobectví. Postupně třeba přestane být formální ve vztazích k druhým, začne na ně myslet se zájmem, najednou je bude vnímat intenzivněji, začne vidět i slyšet.

Současně s ubíráním jídla si i tělo řekne o zvýšenou aktivitu, třeba ráno, alespoň půl hodiny cvičení. Nikdy jsem nečetl jedinou knížku s nějakým návodem, nic o vegetariánství, askezi, vše jsem dělal pocitově, intuitivně a teprve později jsem si ověřoval, že zcela přirozeně. V ničem nejsem extrémní, ačkoliv se nepovažuji za vegetariána, maso téměř nejím a nejsem ani jogín, i když některé cviky, které ráno provádím, jsou prý z jógy.

Stejně jako jóga v celém svém systému cviků k ovládání vznikala z přirozenosti, tak jediným účelným hubnutím je nalezení vlastního způsobu, v němž si člověk určuje svůj každodenní rytmus. Došel jsem zcela přirozeně ke svému vlastnímu jídelníčku, aniž bych se předem něčím inspiroval a teprve dodatečně a víceméně náhodně jsem si ověřil, že jídlo, které si připravuji a konzumuji, je to nejzdravější, které může pro člověka být.

Když vstanu, tak se věnuji chvilku vlastní meditaci, soustředění, koncentraci, potom cvičím, abych se unavil a to vše zakončuji studenou sprchou. Po ní si pečlivě připravuji snídani (popíjím nalačno 2 dcl červeného vína a večer také), sice skromnou, ale bohatou i rozmanitou. Snídani dopřeji rovněž dostatek času. Teprve po ní si vařím kávu a zapaluji první viržínko. Pouze jednou týdně v neděli ráno necvičím, aby jeden den v týdnu byl trochu odlišný.

Co člověku přinese znovuzrození?

Změní se fyzicky i psychicky. Na své cestě bude objevovat zcela nové věci, sám sebe i druhé lidi. Vše bude pro něho najednou zázračné, inspirující a tak už to zůstane. Každou prožitou chvilku bude vnímat jako dar, protože vědomí srovná se svým bytím a stane se sám sebou, tím, kým skutečně je. Nic a nikdo ho nebude moci ohrozit, protože se nenechá snadno vtáhnout do ničeho, co by pro něho bylo destruktivní.

Hlouposti bude čelit orientací na smysluplnost, závisti přáním všeho dobrého tomu, kdo závidí, zlobě bude odolávat vlídným slovem, jež udělá zázraky, nedůvěře se postaví trpělivostí, pochybám vírou, strach přemůže odvahou, nepřátelství porozuměním a skepsi odhodláním. Zcela přirozeně se dostaví jasná mysl, otevřené srdce a nepředstíraný pozitivismus. Bude stále více překvapen sám sebou a překvapovat bude i své okolí.

Nebudou ho poznávat lidé, kteří ho před tím znali, protože bude přitažlivý fyzicky i duševně. Získá jinou identitu, respektive tu svoji skutečnou, vlastní, jež před tím byla upozaděna a potlačena. Ti, kteří o něho mají skutečný zájem, změnu poznají a kladně ji zhodnotí, ti druzí budou předstírat obavy o jeho zdraví, ačkoliv už bude žít mnohem zdravěji, než oni. Rozšíří si horizont v mimo exaktním vědění a prohloubí práh citového vnímání.

Začne nahlížet pod povrch věcí, za fasády masek, jimiž se bláhově kryjí lidé v naivní víře, že zůstanou neodhaleni a nepoznáni a bude mít třeba i pocit, že najednou rozumí řeči ptáků. Podstatné už nebude muset hledat, protože se mu začne samo zjevovat. Nebude chtít pojmenovávat, neboť podstata se nenaplňuje sama v sobě, ale vyvstává ze své nepojmenovatelnosti v člověku, v tichosti prožitku mimo slova, mimo hluk.

Bude jenom získávat, protože pochopí, že všechno smutné a bolestné má svůj smysl a opakem strastí je radost. Odtud již vede přímá a rovná cesta k vlastnímu štěstí. Už ho nebude muset složitě hledat tam, kde není, nebude muset doufat, že se k němu dostane jinudy, třeba skrze partnera, protože bude vědět s jistotou, že jeho štěstí je v něm, že je v něm usazeno a že se k němu dostalo prostřednictvím jeho samotného.

Když vytrvá, dostane se až na konec rozhodující první etapy své zásadní přeměny a přesto na začátek nové cesty, jež mu změna přinese. V této fázi si uvědomí podstatu bytí a získá skutečnou nezávislost, avšak současně bude cítit mnohem větší míru sounáležitosti s druhými i odpovědnosti k nim. Tento fakt mu přinese nové pocity užitečnosti a smyslu života. Nic z toho co zmiňuji, už pro něho nebude sen, ale žitá skutečnost a nutná potřeba.

Obtížné začátky zmizí v nedohlednu, systém nových návyků se stane jeho neodmyslitelnou potřebou, nutností a podmínkou k tomu, aby byl tím, kým je, protože nikým jiným už ani chtít být nebude. Bude se cítit zcela novým člověkem, na začátku nového života, s velkou výhodou dosavadních životních zkušeností. Vše minulé za ním zůstane jako podivný sen. Přirovnal bych to ke skutečnému osvícení a znovuzrození.

Cestu změny jsem podnikal tři roky, pomalu, krůček za krůčkem, avšak systematicky, cílevědomě a vytrvale. Veden pouze vlastním instinktem, určoval jsem si v něm zcela přirozeně svůj vlastní řád. Vše inspirující a nové ke mně přicházelo postupně a současně s tím, jak jsem opouštěl staré konvence a stejně tak jsem pomalu a jistě úměrně tomu snižoval i svoji váhu. Odzkoušel jsem si, že to vše je možné, jakkoliv jsem tomu kdysi nikdy nebyl ochoten uvěřit.

*) Pozn. JČ: Ano, Jan Paul má pravdu, organismy na hranici hladovění žijí cca o 40 procent déle než je normální věk.

                 
Obsah vydání       16. 11. 2007
17. 11. 2007 Akademik František Šorm zemřel právě před 27 lety Michael  Volný
18. 11. 2007 Petr Uhl: Žádná raketa není mírová. Podvádějící vládu musíme odmítnout. Petr  Uhl
18. 11. 2007 Američtí aktivisté protestují proti radaru
18. 11. 2007 Solidarity with opponents of proposed US military base in the Czech Republic
17. 11. 2007 Kolaborace "svědomí národa" v průběhu desetiletí Petr  Nachtmann
17. 11. 2007 Překvapivé reakce na americké pozvání ruských vojsk do Čech Petr  Nachtmann
17. 11. 2007 Panel IPCC: Globálním změnám podnebí se lze vyhnout
17. 11. 2007 Dezinformace Lukáše Rázla Jindřich  Kalous
17. 11. 2007 Iniciativa Pro referendum píše Klausovi
17. 11. 2007 Znepokojení: České úřady chtějí vydat izraelskou občanku do Běloruska
15. 11. 2007 Profesor Zbyněk Raida k vládní zprávě o radaru: Konečně začátek věcné diskuse? Jakub  Rolčík
17. 11. 2007 Těžko uvěřitelné úvahy státního raketového koordinátora
16. 11. 2007 Saša Vondra varuje USA
16. 11. 2007 Kdo je bude soudit? Boris  Valníček
15. 11. 2007 Servilně - a ještě lajdácky? Jan  Neoral
17. 11. 2007 Sametové pokrytectví Zdeněk  Bárta
16. 11. 2007 Je nutná válka s Amerikou?
15. 11. 2007 Paroubek: Posudek o škodlivosti radaru musí být přezkoumán Jiří  Paroubek
17. 11. 2007 Člověk zahrada širá: Milan Kundera jako mladý stalinista Jan  Čulík
16. 11. 2007 Má Šimon Pánek copyright na 17. listopad?
16. 11. 2007 Eurooptimista Sarkozy Karel  Košťál
16. 11. 2007 Je neférové obviňovat Hutku ze špatných úmyslů Jan  Čulík
16. 11. 2007 Názor dne: Podporujete Ameriku, jaká už neexistuje
16. 11. 2007 Podvody, výmluvy, vina Boris  Cvek
16. 11. 2007 Udělal to Hutka ze závisti?
16. 11. 2007 Lašsko-evropský básník Óndra Łysohorsky Libor  Martinek
16. 11. 2007 Ropný zlom je lež -- plnou nádrž prosím Lukáš  Rázl
16. 11. 2007 Kdo je platí ? Karel  Košťál
16. 11. 2007 Do Kojetic je daleko Michal  Šanda, Milan  Ohnisko, Ivan  Wernisch
15. 11. 2007 Pokračování ruského konfliktu PPF a Děripasky
16. 11. 2007 Konzumujte, ale žijte zdravě! Jan  Paul
16. 11. 2007 Čtvrtstoletí Ladislav  Žák
16. 11. 2007 Všichni jsme možná neonacisti Luděk  Toman
16. 11. 2007 Turkmenský plyn přece jen do Evropy?
16. 11. 2007 Hutka versus Nohavica: kultura versus zábava Vladimír  Línek
15. 11. 2007 Herec, kolaborant, písničkář, udavač.... Petr  Partyk
15. 11. 2007 Případ Nohavica ukazuje hlubší problémy: Josef  Švéda
16. 11. 2007 Co určuje tu zášť?
16. 11. 2007 Aktivisti Milan  Cimburek
15. 11. 2007 O zákazech a zásazích Marek  Kopčaj
10. 12. 2007 V Německu se rozpoutal boj o středového voliče Richard  Seemann
16. 11. 2007 Blýskání na časy aneb Bushovo dědictví Daniel  Veselý
16. 11. 2007 Největším nebezpečím dnešní doby zcela jistě není fašismus Petr  Fiala
15. 11. 2007 YouTube: Policie ČR v Panské ulici napadla demonstranty
14. 11. 2007 Blahoslavený Mejstřík chudý duchem Anna  Čurdová
15. 11. 2007 Je nepochybně nejstatečnější zpytovat vlastní svědomí Václav  Žák
15. 11. 2007 Ideály jako porucha duše Ondřej  Slačálek
11. 11. 2007 Princip moci na pozadí války Milan  Valach
15. 11. 2007 Britské vysoké školy, pro a proti Jan  Čulík
15. 11. 2007 Nemoc, způsobená Oxfordem? Ema  Čulík
15. 11. 2007 Zabití bez výčitek svědomí Miloš  Kaláb
15. 11. 2007 Strašidlo komunismu v Čechách a na Moravě Adam  Votruba
15. 11. 2007 Diskriminace romských dětí ve školách: jak změnit praxi po zdrcujícím rozsudku štrasburského soudu?
15. 11. 2007 České ovzduší má problém -- topení uhlím a automobilovou dopravu
15. 11. 2007 Aféra jménem Andula (XIV. část) Josef  Brož
16. 11. 2007 Agregátor zpráv Právě dnes cenzuruje Britské listy
17. 11. 2007 Hospodaření OSBL za říjen 2007