Člověk má pocit, že na to reagují nejvyšší vrstvy katolické hierarchie (většinou jim je hodně přes šedesát) absolutní nevěřícností a zmatkem. Většina jejich příslušníků vyrostla v tradičních katolických kulturách ve Španělsku, ve Francii, v Itálii či v Irsku, které už neexistují. Jejich hodnoty, jejich chápání víry a života, je doslova z jiného světa - z hluboce konformních, často venkovských společností, kde býval kněz osobu nezpochybnitelné autority a moci.

Katolická hierarchie zjevně nemá tušení, co udělat, jak zastavit ústup od křesťanství. Papež Jan Pavel II. se prý opakovaně vyjádřil, že by pomohlo trochu útlaku - to fungovalo v Polsku po většinu 20. století, kde má katolická církev dodnes podstatnou moc. Avšak vzhledem k tomu, že nacistická či ruská invaze nehrozí, církev si bude muset vymyslet něco jiného.

Paradoxem je, že zatímco se hierarchie katolické církve snaží vyrovnat s odkřesťanšťováním Evropy, mezi nejzbožnější evropské občany nyní patří muslimové. Islám se už stal evropským náboženstvím a celé čtvrti některých evropských měst, jako Rotterdam či Birmingham, jsou dnes islámské. A rozhovory, které slyším mezi dnešními muslimy, jsou daleko blíže náboženským zásadám, s nimiž jsem já vyrostla, než cokoliv, co dnes člověk slyší od současných katolíků. Jen muslimové jsou ochotni se cele obětovat Bohu a plně se zabývat ortodoxií víry. Mezi evropskými muslimy také dochází k hlubokému duchovnímu oživení. Evropská světská společnost to vůbec není schopna vnímat - chápe například "džihád" jako formu terorismu, přestože hlavním významem toho slova je osobní vnitřní boj v jehož rámci se člověk snaží podřídit své ego nadčasovým morálním hodnotám. Jak to řekla nedávno jedna muslimská učitelka v Anglii žákům: "Páchám džihád každé ráno, když se nutím vylézt před úsvitem z postele, abych se pomodlila."

Je sice dobře, že dochází k ochromení nezpochybnitelné a arogantní autority katolických kněží, argumentuje dále autorka, hrozí však nebezpečí, že vylejeme dítě i s vaničkou. Je stále obtížnější lidem vysvětlovat, proč by se měli zabývat dvěma tisíciletími meditací a úvah o stavu lidské bytosti. Dnešní lidé projevují pozoruhodnou míru arogance, která s tak velkým pohrdáním odmítá se vůbec zabývat vírou a etickými tradicemi, jimiž žily celé generace našich předků. Jsme opravdu tak odlišní? Jsme jim opravdu tak nadřazení?

Často je komunikace mezi věřícími a nevěřícími dialogem hluchých na obou stranách, a obě strany jsou vinny tím, že jen víc křičí. Kde má člověk začít s kolegou, který oznámí, že "nenávidí všechna náboženství"? To je tak obrovská generalizace, jako říct, že "nenávidím všechno britské" - všechno od Shakespeara až po otroctví?

Katolická tradice má schopnost významným způsobem přispět k porozumění problémům, jimž čelí lidstvo: globálním extrémům bohatství a chudoby, problémům životního prostředí, tragédiím deprese a samoty. Navzdory podstatnému, a v mnoha ohledech žádoucímu pokroku lidské svobody, agresivně materialistické světské demokracie Západu nedokázaly snížit množství lidského utrpení, ani zvýšit množství lidského štěstí, míní autorka.

Právě katolictví si ve dvacátém století výrazně uvědomilo, jak dokáže tržní a spotřebitelský kapitalismus proměnit všechny rysy lidské činnosti ve zboží. Katolická víra je v přímé opozici vůči zneužívání lidského života jako nástroje - které je v dnešních evropských světských společnostech tak rozšířeno - ať už jde o přizpůsobování vzdělání dětí tomu, aby to vyhovovalo budoucí generaci důchodců, anebo o manipulaci emocí zaměstnanců velkého koncernu, aby to zvýšilo hodnotu jeho akcií. Katolictví je spojencem protikorporačního hnutí. I ono zdůrazňuje: jde o lidi, ne o zisky.

Avšak svět to neslyší. Vinu za to nese vnitřní zpanikařené ochromení uvnitř katolické církve. Katolická církev se neodpustitelně vyhýbá řešení zásadních otázek, jimiž je užívání kondomů v Africe a problém pedofilních kněží, a zamlžuje životně důležité otázky složitou teologií. Přitom přichází o respekt těch lidí, kteří jí mohli alespoň naslouchat.

Kompletní článek v angličtině ZDE