21. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Bernard-Henri Lévy: Sartrovo století
21. 9. 2004

Myšlenky i lásky jednoho filosofa

Dvě knihy o Jeanu-Paulu Sartrovi

  • Bernard-Henri Lévy: Sartrovo století, HOST - listopad 2003 , ISBN 80-7294-099-6, 472 stran, 389 Kč
  • Walter van Rossum: Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre, ISBN: 80-7207-425-3, Volvox Globator 2003, Překlad: Emilie Harantová, 96 stran, 159 Kč

Dvě knihy, které v nedávné době vyšly o Jeanu-Paulu Sartrovi, budí už svými názvy značnou nedůvěru. Sartrovo století – to někdo chce zasvětit jedno celé století intelektuálovi, který jej celé neprožil a nereflektoval? A Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir – nejde o nějaké „drby o slavných“, o knihu, která bude stupidně pitvat osobní život významného myslitele a významné myslitelky? Jenže pokud se do obou knih začteme hlouběji, zjistíme, že jde o něco trochu jiného. Že Sartrovo století je spíše popisem, jak vnímal svět ve svých intelektuálních souřadnicích jeden významný filosof – a že kniha o něm a Simone de Beauvoir je citlivým zamyšlením nad vztahem lidí, kteří o něm mluvili naprosto otevřeně. A že obě dvě knihy po svém způsobu rehabilitují myšlenky i život člověka, který se stal v době, kdy žil i více než dvacet let po své smrti předmětem pomluv, útoků i přezírání.

Dvojnásob potřebné jsou tyto knihy v češtině, v jazyce, ve kterém dosud není dostupná většina Sartrova díla – za to si v něm ovšem můžeme počíst v mnoha útocích a pomluvách na Sartra, z nichž první cenu za ubohost by asi dostala Sartrovi věnovaná kapitola v hanopisu Paula Johnsona „Intelektuálové“ (Ocitujme z ní alespoň jednu, pro anarchisty obzvlášť vtipnou pasáž: „Někteří členové skupiny (…) začínali vkládat svoji víru v marxismus. Sartre, protože nebyl ničím, následoval Proudhona.“) Na druhou stranu to má i svou nevýhodu – knihy často reagují na francouzský kontext debaty a počítají s tím, že čtenář zná alespoň zhruba reálie. Některé narážky jsou proto trochu nepochopitelné, často se některé věci nedozvíme prostě proto, že autorům přišlo zbytečné upozorňovat na v jejich kontextu notoricky známé věci.

Shrňme jen pro pořádek, kdo byl Jean-Paul Sartre (1905-1980). Spisovatel a filosof, autor řady románů, dramat, povídek i filosofických prací. V těchto různých žánrech prosazoval směr nazvaný „existencialismus“, který do značné míry osobitě interpretoval jako filosofii svobody. Hodně zjednodušeně řečeno - už tím, že jsme se narodili, jsme „odsouzeni ke svobodě“, naše rozhodnutí za nás nikdo neudělá. Sartre zůstal této filosofii věrný a žil svobodomyslným životem. Zároveň se angažoval – proti rasismu a kolonialismu, proti nacistické okupaci i alžírské válce, ve studentských aktivitách v roce 1968. Také ovšem jako stalinista a později maoista. Jednalo se o autora s rozporuplnými postoji (i ke svému vlastnímu dílu), o člověka, který se neustále vyvíjel a ke svým starým textům se nevracel. Mnohá díla také nedopsal. Na textech mu přitom velmi záleželo, jak píše Bernard-Henry Lévy: „Sartrovou pravou drogou není ani meskalin či korydran, ale psaní. Je vystřelen do psaní. Stal se poživačem drog kvůli literatuře. A Castor /přezdívka Simone de Beauvoire/ tu vystupuje v úloze dealerky, která mu za války do alsaského Brumathu posílá jeho dávku inkoustu, sešitů, knih, papíru, a je-li potřeba, dostaví se i osobně.“

Obě knihy jsou psány velmi vytříbeným a zároveň čtivým esejistickým stylem. Tím (a zaměřením na Sartra, samozřejmě) ale jejich podobnost také končí. Sartrovo století Bernarda-Henry Lévyho je monumentální svazek snažící se postihnout všechny hlavní vlivy, rysy a období Sartrova života z pera francouzského myslitele, který neskrývá svou zaujatost (a s nímž bychom se v mnoha politických názorech asi jen těžko shodli). Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoire Waltera Van Rossuma je relativně krátká esej zaměřená na jedno téma – život a láska, nebo přesněji lásky dvou lidí, intelektuála a intelektuálky, kteří se rozhodli spojit své životy, ale zároveň je neomezovat. Na malém prostoru recenze nemám pochopitelně možnost postihnout obě dvě knihy, jejichž celkový rozsah je skoro šest set stran. Vyberu proto jen pár zajímavých momentů, které se týkají Sartrových politických názorů i života.

Anarchista nebo totalitář?

Lévy mluví o Sartrovi jako „anarchistovi“, přibližně stejně často jej ale označuje za „totalitáře“ nebo „stalinistu“. Dost bizarní kombinace – jenže pravdivá.

Sartre se sám za anarchistu označuje v souvislosti se studentským povstáním v roce 1968 a prohlásil: „Pokud si někdo přečte všechny mé knihy, pochopí, že jsem se nijak hluboce nezměnil a že jsem vždycky byl anarchista“ a dodal, že se sice nikdy neztotožnil s anarchistickým hnutím a naopak mu byl velmi vzdálen, ale na druhou stranu: „Nikdy jsem nad sebou neakceptoval žádnou moc a vždy jsem se domníval, že musí být dosaženo anarchie, tedy společnosti bez moci.“

To už ovšem cituji ze Sartrova rozhovoru s New York Review of Books a ne z Lévyho. Ten naopak rozebírá jeho různé politické aktivity směřující k druhému pólu jeho myšlení – tedy k totalitářství. Upozorňuje, jak bylo jeho způsobu myšlení ve skutečnosti cizí. Sartre sám při své analýze kolaborantského režimu ve Vichy velmi dobře poznal filosofický základ jakéhokoli přitakání totalitním režimům (včetně přitakání, jehož se později dopustil on sám). Tím je v Henriho interpretaci ztotožnění toho, co je s tím, co má být. Tedy podvolení se tomu, co se stalo, coby historické nutnosti. Režim ve Vichy není špatným režimem, proti kterému je nutné bojovat – je to historická nutnost, s níž je třeba se smířit a spolupracovat... tak nějak by šlo parafrázovat, co napsal Sartre o smýšlení kolaboranta. Sám ale podobně přistoupil k SSSR.

Věděl, že sovětský režim není ideální, že je špatný - představoval pro něj ale naději na lepší budoucnost, na vývoj k něčemu lepšímu než byl kapitalismus.

Vášnivě začíná podporovat stalinisty až počátkem padesátých let a dokonce kvůli tomu cenzuruje svou starší hru Špinavé ruce (respektive její uvádění váže na souhlas komunistické strany v té které zemi). To doplňuje dalšími trapnými činy – mimo jiné lhaním o SSSR. Dokonce nesouhlasí s Chruščovovým projevem z roku 1956, v němž tento následovník stalinismu poodhalil a odsoudil jeho hrůzy. Nadchne ho kubánská revoluce i mnohé režimy třetího světa. „Sartre se nikdy nesetkal s levicovým diktátorem nebo teroristou, který by se mu nelíbil,“ napsal o něm později zle, ale bohužel zčásti pravdivě Larry Gambone (viz A-kontra 7-8/2002).

Dostává se do konfliktů se svobodomyslnějšími autory. Zajímavá (ale bohužel nad rámec tohoto článku) je především jeho diskuse s Albertem Camusem. Tento jeho existencialistický souputník a dlouhá léta přítel ve své knize Člověk revoltující obsáhle kritizoval marxismus a stavěl proti sociální revoluci (která se snaží zlepšit svět a v jeho očích jej vždy jen zhorší) individuální revoltu, jejímž prostřednictvím se jedinec snaží uchovat si svou důstojnost. Dostává se do střetu i s Claudem Lefortem z kriticko-marxistické skupiny Socialismus nebo barbarství, která k sovětské realitě přistupuje sice z radikálně-levicových, ale také radikálně kritických pozic. Dlužno dodat, že o těchto zajímavých polemikách nám toho Lévy moc neprozrazuje.

Sartre ale dělá i mnohem úctyhodnější věci. Vystupuje proti koloniální francouzsko-alžírské válce. Odmítnutí kolonialismu velmi drsně vyjádřil v předmluvě ke knize „Psanci země“ Franze Fanona, takřka bibli antikolonialistických hnutí – ovšem včetně velmi násilných a velmi diktátorských. Píše další a další knihy, ale odmítá za ně Nobelovu cenu za literaturu, což způsobuje skandál (Lévy ukazuje, že nešlo o pouhé na efekt vypočtené gesto, že Sartre jednoduše nechtěl být oceněn touto cenou a „hrát hru,“ a že také ještě před udělením ceny neveřejně požádal komisi, která o ceně rozhodovala, aby jej vyškrtla ze seznamu kandidátů). Co by také s touto cenou dělal člověk, který neváhá prohlásit, že „literatura stojí za hovno“ a který ve svých šedesáti letech nemilosrdně účtuje se svým dětstvím i s literárním světem, který ho vždy tak vábil, v knize Slova.

Postupně se rozchází s komunistickými stranami a v roce 1968 se přidává na stranu studentského hnutí – a k maoistům. Zaštiťuje jejich časopis plný radikálních a násilných výzev a prodává jej na ulici. Roku 1975 ale oslepne a na konci života značně přehodnotí svou dosavadní filosofii.

Jak vidno i z tohoto stručného nástinu, nelze od sebe oddělit „anarchistického“ a „totalitářského“ Sartra. Šlo o jednoho člověka a do jeho myšlenek a činů se prostě promítaly myšlenky lidské svobody a emancipace i politické postoje, které jim v konečném důsledku protiřečily. Bylo by hloupé jej nekriticky zbožňovat a idealizovat – bylo by ale stejně hloupé jej jednostranně odsuzovat a nevzít si z jeho odkazu to, čím může obohatit každého svobodomyslného člověka.

Volná láska

Pokud ale někdo píše o Sartrovi, musí vyprávět ještě jeden příběh. Příběh, který byl vyprávěn samotným Sartrem a Simone de Beauvoire i bezpočtem jiných autorů a autorek. Příběh, který si zvláště užili jejich nepřátelé a pomlouvači. Příběh jejich životního vztahu – a mnoha jiných vztahů těchto dvou pozoruhodných lidí. Na scénu tak přichází Simone de Beauvoir (1908-1986). Žena, která pocházela z prostředí, které Van Rossum zajímavě popisuje: „Buržoazii oné doby (…) můžeme právem označit za třídu. Lze ji však popsat i jako seskupení nešťastných lidí, kteří v labyrintu své doby nešťastně bloudili. Příslušník buržoazie je člověk, proti němuž se spikly víra a tělo a ekonomika a sexus a kultura a duše a zvyky v začarovaném víru, aby mu zabránily v jeho štěstí.

Z takového prostředí vzešla žena, která se měla stát Sartrovi osudovou družkou. Nebyla ale ani zdaleka jen jí. Šlo o nadanou filosofku, feministickou autorku a spisovatelku. Se Sartrem se sblížili během společných studií. Byl to vztah na celý život – i když oba (zprvu ovšem především Sartre) věděli, že vedle tohoto vztahu budou mít mnoho jiných. K tomu také později došlo. Společné milenky obou partnerů, otevřené vztahy, o nichž oba dva velmi otevřeně psali tomu druhému… to vše se stalo později dobrou látkou pro mnohé. Zejména pro politické odpůrce, kteří si se Sartrem vyřizovali účty moralizováním o jeho osobním životě (už zmíněný Paul Johnson je toho asi nejzářnějším příkladem). I pro některé feministky, které chtěly v tomto příběhu vidět surovou mužskou dominanci a zneužívání. Je zajímavé, že se pak v důsledku shodnou mnohem víc s konzervativními moralisty, než s tím, jak svou situaci reflektovala samotná de Beauvoir.

Jedna z kapitol knihy Van Rossuma se jmenuje „Zrada jako umění života“. Na první pohled to zní hanebně. Zde je ale „zrada“ chápána jako únik před vším, co chce člověka zcela pohltit, jako obranná síla před čímkoli, čemu by měl jedinec „patřit“. V tomto smysl Sartre zrazoval jednotlivé strany a ideologie, k nimž se zároveň hlásil, v tomto smyslu zrazoval de Beauvoir i jiné ženy a i ona v tomto smyslu zrazovala jeho a jiné muže.

Psáno pro A-kontra 4/2004

                 
Obsah vydání       21. 9. 2004
21. 9. 2004 Češi: "Jednejte, jak já chci, ne jak já sám jednám." Fabiano  Golgo
21. 9. 2004 Irácká podnikatelka: Jak jsem byla vězněna v Abu Ghraib
21. 9. 2004 Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást Milan  Valach
21. 9. 2004 "Rusko není schopno samo řešit situaci v Čečensku"
21. 9. 2004 Dávejte si pozor na noviny
21. 9. 2004 Fleet Sheet: Malé problémy "velkých" lidí a velké problémy malých lidí
21. 9. 2004 Chyby v deníku Právo Petr  Švec
21. 9. 2004 Myšlenky i lásky jednoho filosofa Ondřej  Slačálek
21. 9. 2004 Kde to vlastně smrdí? Ivan Odilo Štampach
21. 9. 2004 Česká spořitelna ustoupila bakalářům
21. 9. 2004 Trestají voliči extremistických stran opravdu jen vládní politiky? Josef  Provazník
21. 9. 2004 V Londýně o Slovenském národním povstání
21. 9. 2004 Čistý plamen lásky v Ostravě
21. 9. 2004 Volby 2004 na Ukrajině
20. 9. 2004 Posměch zvyšuje oblibu
21. 9. 2004 Morálka podle Bondyho Jan  Motal
21. 9. 2004 Je možné zapomenout? Irena  Zítková
21. 9. 2004 KUKL - čarodějný spolek z Islandu Karolína  Václavíková
20. 9. 2004 Jak se novinář stane "nepřítelem strany" Štěpán  Kotrba
20. 9. 2004 O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí Fabiano  Golgo
20. 9. 2004 Žádná nekalá soutěž Ivan  David
20. 9. 2004 Co Čech nepochopí Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku Petr  Záras
19. 9. 2004 Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
21. 9. 2004 Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást Milan  Valach
21. 9. 2004 Irácká podnikatelka: Jak jsem byla vězněna v Abu Ghraib   
21. 9. 2004 Češi: "Jednejte, jak já chci, ne jak já sám jednám." Fabiano  Golgo
21. 9. 2004 Dávejte si pozor na noviny   
21. 9. 2004 Myšlenky i lásky jednoho filosofa Ondřej  Slačálek
20. 9. 2004 O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí Fabiano  Golgo
20. 9. 2004 Čečenský problém Daniel  Šmihula
20. 9. 2004 Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku Petr  Záras
20. 9. 2004 Žádná nekalá soutěž Ivan  David
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Co Čech nepochopí Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Jak se novinář stane "nepřítelem strany" Štěpán  Kotrba
19. 9. 2004 Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem   
17. 9. 2004 Drobné lesklé kousky jedu Miloš  Kaláb
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík