20. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 9. 2004

Co Čech nepochopí

Občas se čtenář českého tisku pobaví nad zprávami o soudních případech, ve kterých jsou žalováni američtí výrobci cigaret za to, že někdo zemřel na následky kouření a jindy zase síť rychlého občerstvení za enormní obezitu svých strávníků. Vesměs všichni se zasmějí, jak jsou ti Američani úplně blbí, no kdo to kdy viděl, abych se soudil za to, že z vlastní vůle kouřím dvě krabičky denně, nebo že se krmím výhradně hamburgerem a rozpuštěným černým cukrem.

Přiznávám, že jsem to také nikdy moc nechápal. Pociťoval jsem to jako omezení svéprávnosti a vychytralost postižených (nebo jejich příbuzných) a hlavně právníků, kteří využívají nově vzniklých precedentů k vlastnímu prospěchu. Nedávno jsem ale došel k přesvědčení, že je to hodně povrchní percepce celého problému, a že při hlubším ohledání lze objevit daleko hlubší smysl, než představují stovky vysouzených milionů dolarů.

Nedávno došlo v USA k dalšímu průlomovému rozhodnutí, kdy se výrobce i prodejce zbraní zavázali mimosoudně odškodnit oběti a pozůstalé dvou atentátníků, kteří v roce 2002 zastřelili v okolí Washingtonu deset lidí. Výrobce Bushmaster Firearms a prodejce Bull’s Eye Gun Shop (roztomilé názvy,viďte) byli zažalováni pozůstalými obětí kvůli tomu, že nerespektovali zjištěné mezery v bezpečnosti prodeje.

Prodejci chybělo při auditu dvě stě zbraní, ale výrobce mu je přesto dále dodával. Při vyšetřování se prokázalo, že kvůli nedostatečnému zabezpečení prodávaných zbraní se podařilo jednomu z atentátníků ukrást v obchodě útočnou pušku, která se posléze stala vražednou zbraní. Z dvou a půl milionového odškodného zaplatí většinu prodejce, který za pochybení nesl největší část odpovědnosti.

Precedent (ač v tomto případě nevznikl de iure, neboť nedošlo k odsouzení) má v americkém právním systému velkou váhu v případě dalších obdobných právních sporů. V minulosti už musely vyplatit vysoké odškodné např. tabákové firmy za to, že někdo zemřel na následky kouření. Tyto případy spolu sice přímo nesouvisí, ale jednoznačně stejným způsobem ukazují na přístup k soudobé společenské situaci.

Je to opravdu tak nesmyslné, jak si vesměs myslí česká veřejnost, jejíž nezaměnitelný hlas promlouvá i skrze její média?

Jakou mocí jsme svobodní

Bez ohledu na odlišnost právních nebo kulturních specifik se tím otevírají dvě zásadní otázky. První z nich se otírá o lidskou svobodu, respektive o její zastoupení ve vůli jednajícího člověka a týká se hlavně problému nakládání s vlastním životem a jeho atributy.

Nechápavé reakce vycházejí z nějakého nevyřčeného předpokladu, že člověk je natolik svobodný, že může objektivně zhodnotit následky svého jednání, a že může učinit takové závěry, které vyloučí pozdější nežádoucí efekt, který je jako riziko v určitém způsobu jednání obsažen.

Tato svoboda koresponduje s uznáním člověka za celkově svéprávného, což znamená, že za své jednání nese také plnou odpovědnost, ať už ve vztahu k sobě nebo ke svému okolí. Je-li člověk shledán jako svéprávný (spíše není-li tomu naopak) pak ho, jak známo, nemůže před odpovědností omluvit ani neznalost či nevědomost. Je v ní tedy implicitně obsažena i povinnost člověka informovat se o možných (právních, zdravotních atd.) následcích svého jednání a není možné odpovědnost přenášet nebo zatěžovat jejími součástmi jinou osobu nebo instituci.

Je-li na svobodu společensky plně integrovaného jedince pohlíženo takto, pak se žaloba na výrobce cigaret za to, že jsem byl postižen nádorovým onemocněním, jeví jako naprostý nesmysl.

Ale co když se má celá věc ve skutečnosti trochu jinak a člověk nakonec nemůže být zase tak úplně odpovědný za to, že kvůli kouření těžce onemocněl? Co když naopak přece jen nese firma vyrábějící zbraně část viny za to, že jejím výrobkem byl někdo usmrcen?

Žijeme ve velice složitých společenských strukturách. Na většinu aktuálních společenských problémů neexistuje jednoznačný názor. Velká část toho, jak vnímáme svět a jak přistupujeme k němu i k sobě samému, je produkována nikoli naší přirozeností, ale tím, jaké vzory si fixujeme jako přijatelné a následování hodné, třebas je často považujeme za autentické.

Mezi těmito vzory jsou vhodné nebo i nevhodné varianty. Ačkoli rozvoj genetiky zvyšuje procento přirozených sklonů k určitému typu jednání, přesto se sociální prostředí nakonec podílí často rozhodujícím způsobem na tom, které z geneticky daných sklonů budou mít příležitost k rozvoji. A není to jen typ sociálního prostředí, jehož hranice jsou pro jedince často velmi těžko překročitelné.

Samotné sociální prostředí je limitováno společenským systémem, přístupem ostatních společenských složek k němu, mírou permeability mezi jednotlivými typy. Je také na místě dodat, že k jedinci poměrně odtažitá společnost jako celek působí prostřednictvím svých institucí na racionalitu, kdežto blízké sociální prostředí pohlcuje člověka emocionálně, což má na vnímání hodnot a postojů daleko významnější vliv.

V tomto klimatu nakonec vzniká tzv. svoboda rozhodování, které člověk nabývá v okamžiku, kdy splní podmínky svéprávnosti. Společnost je vždy nějak sociálně segmentovaná, ovšem v přístupu k odpovědnosti nemůže (alespoň demokracie) rozlišovat podle toho, z jakého sociálního prostředí jedinec pochází. Jinak řečeno, svoboda i odpovědnost jsou z hlediska přístupu k členům definovány zcela indiferentně, kdežto na rozdílnost vlivu značně diferencovaného sociálního prostředí je brán ohled až sekundárně (např. při spáchání trestného činu).

Člověk je sice právně vázán pouze těmi normami, které vznikají na základě něčeho, co by se dalo souhrnně nazvat jako společenská smlouva ( legislativa a její proces se všemi náležitostmi), ale na druhou stranu pro něj může být velice těžké opustit stereotyp, který je třeba i v rozporu se zákonem, ale který jeho kmenové sociální prostředí uplatňovalo.

Nutnost ohraničovat libovůli v jednání členů společnosti je jedna věc. Ale co ten ohraničený střed, tedy prostor, v němž záleží na „svobodném rozhodnutí“ jedince, zda něco učiní nebo neučiní, zda bude jednat takovým způsobem či zda se takového jednání zdrží? Nepochopení verdiktu o odškodnění obětí vlastní životosprávy vychází z předpokladu, že v tomto prostoru svobodné vůle jedince nemá společnost žádnou moc a není v jejích silách případná špatná rozhodnutí (v podstatě se to týká jen rozhodnutí směřujících k sobě samému) zvrátit a z tohoto titulu pak ani nemůže redelegovat odpovědnost soudní cestou na jiný subjekt.

Zde se ovšem střetává pojetí svobody, jako jednoznačné domény jedince s velmi rozporuplným přístupem společnosti, která je ve skutečnosti tím, kdo se na vymezení těchto svobod (společenskou smlouvou) i na způsobu jejich naplňování (sociálním prostředím) z velké části podílí.

Pokud bude někdo chtít argumentovat, že otázka přístupu k sobě samému, kam patří i zvolený životní režim, spadá v naprostou rozhodovací svobodu, pak je nutné k tomu dodat, že společnost garantuje jako svobodný jakýkoliv životní styl, ať už je zdraví prospěšný nebo škodlivý. Každý má sice formou státem poskytovaného vzdělání možnost získat informace o různých škodlivých vlivech na lidské zdraví, ovšem proti tomu stojí naprostá benevolence společnosti vůči autodestrukci. Společnost tím sice zaručuje osobní svobodu, ale na druhou stranu tím také dává prostor k tomu, aby tento způsob sebepoškozování byl jako svobodný organizován a obchodován.

Návyky vedoucí ke škodlivému způsobu života (nezdravá strava, kouření) jsou tak předmětem legální komerční utilizace a stát je paradoxně nepřímo podporuje tím, že se na nich rozhodl profitovat.

Sítě fast foodů a zpracovatelé tabáku jsou významnými přispěvateli státního rozpočtu a na významné tržní komodity, mezi něž patří i alkohol a tabák, se vztahuje specielní spotřební daň. Kompetentní společenské instituce na jedné straně stále více a hlasitěji brojí proti nezdravému způsobu života (protože jí tyto nešvary stojí nemalé peníze),ale na druhou stranu je pojímá jako předmět volného trhu, čímž de facto vybízí k jeho naplňování . Producentům nezdravého způsobu života pak nelze nijak vyčítat, že se snaží zvýšit objem své produkce a zvyšovat obrat. Logicky to pak má „pozitivní“ efekt i pro stát.

Být pro i proti

Významné položky ve státních rozpočtech mají na svědomí i výrobci zbraní a různých zbrojních systémů. V USA je držení zbraní velice citlivým tématem, neboť v tomto ohledu vycházejí z tradice vysoké míry svobody. Případy několika tragických událostí (např. střelby mladistvých ve školách) však zapříčinili nutnost tento přístup přehodnotit. Vláda Billa Clintona pře deseti lety provedla alespoň dílčí úpravu – zákaz prodeje devatenácti útočných střelných zbraní. Shodou okolností před týdnem platnost tohoto moratoria vypršela a zřejmě jen nešťastnou náhodou G.Bush nevyzval americký Kongres, aby zákaz prodloužil…

Dostat se ke střelné zbrani však není nijak těžké ani u nás, i když české zákony nejsou tak benevolentní jako v USA. A právě vytváření vhodné legislativy je druhou důležitou otázkou, kterou evokují soudní procesy namířené proti některým producentům ze strany uživatelů. Společenská smlouva je naplňována legislativním procesem. Ten buď nové normy vytváří nebo staré novelizuje v závislosti na měnících se podmínkách. V politickém prostředí je přesně upraveno, kdo je oprávněn předkládat návrhy na vytváření nebo změny zákonů (poslanci parlamentu, členové vlády). Ti by však neměli být supersociálními demiurgy právního řádu, nýbrž by se měli ve společnosti orientovat a vnímat měnící se situaci, aby byl legislativní rámec optimálně doplňován, vyvažován nebo rozšiřován. A to i navzdory faktu, že to tak často ani trochu nevypadá.

Do tohoto procesu nespadá jen samotné navrhování a přijímání zákonů, ale také samotné podněty a jejich cesty, kterými se dostávají k zákonodárcům. Jednou z forem předávání těchto podnětů je tzv. lobbing. To je pevná součást legislativního procesu. Zájmové skupiny a sdružení, vzniklá určitým společným zájmem, mají velký vliv (občanské iniciativy o poznání menší) na to, jakým směrem se legislativní proces ubírá a jakým způsobem na změněné podmínky reaguje.

Průmyslová a obchodní lobby (tedy také producenti zbraní, cigaret a hamburgerů) zde má nesporně významné postavení, což se dá vysvětlit naprosto prozaicky – velkým dílem se podílí na naplňování státního prasátka. Jejich vliv se tak může pohybovat na hranici únosnosti, neboť podpora podnikání je jedna věc a dopad případného špatného zásahu do života společnosti druhá. A zrovna ta druhá věc je pro toto téma vysoce zajímavá.

Zbraně, cigarety i hamburgery a každá z těchto komodit zvlášť je za specifických podmínek přístupná. Dostat se k hamburgeru je několikanásobně jednodušší než ke zbrani, ale řečeno cynicky, je to pouze úměra k tomu, že k zabití člověka jeden hamburger nestačí, kdežto jedna zbraň zcela dostatečně (v celkových kalkulacích však favorizuji v rámci této statistiky hamburgery).

Legislativa v těchto oblastech je sice nějak upravována, ale vždy tak, aby byl producentům umožněn profit – jinak by to nebylo možné. Vzniká tak společenská situace, kdy je sice z osobního (ale i ze společenského) hlediska nevýhodné být konzumentem hamburgerů, cigaret nebo obětí střelných zbraní, přesto je ale společnost s nějakým jiným záměrem (finančním nebo v rámci udržení co největšího prostoru svobody) vlastně podporuje. A tuto společenskou situaci ve své podstatě postihuje soudní rozhodnutí, které nutí výrobce zbraní odškodnit zastřelenou oběť, i když s ní vrah neměl nic společného , výrobce cigaret pozůstalé po silném kuřákovi, i když určitě věděl, jaká rizika sebou kouření nese nebo firmu nabízející nezdravé jídlo, aby zrušila zvýhodněný prodej nadměrných porcí, i když je čistě na zákazníkovi, kdy už se cítí být přejeden.

Je to vlastně progresivnější forma toho, k čemu nutí zákon výrobce tabákových výrobků u nás. Je totiž úplně stejně „nesmyslné“, že reklama na tabákové výrobky musí být dál než tři sta metrů od školy, že tabákové výrobky mohou být prodejné až od věku plnoletosti, že cigarety nesmějí nést označení „light“, nebo že výrobci musejí na krabičkách cigaret zvětšit upozornění o škodlivost a následcích kouření.

Je to uzavření nepříliš voňavého, ale společensky únosného kompromisu, kdy společnost dává najevo svou odpovědnost za „svobodná“ rozhodnutí jedince a kompenzuje mu tak eventualitu, že na základě určitého svobodného rozhodnutí (kterému však ona sama určuje prostor) jeho nebo někoho jiného přijde k újmě.

Ale ani soudně postižení nezůstávají zkrátka, ačkoli se to zase může zdát opět nepochopitelné. Tabákové a zbrojní firmy jsou sice nuceny platit vysoká odškodnění, ale zároveň si tím zajišťují pokračování daleko vyšších tržeb z prodeje. Odškodnění obětí je jednak změnou přístupu dané společnosti k otázce míry svobody v rozhodování, ale také zajišťuje producentům konjunkturu. Producenti sice určitě neplatí rádi, ale určitě na tomto řešení vydělají, zatímco při uvalení moratoria by už vydělávat nemohli.

Není určitě záhodno přenášet tento princip všude a na všechno. To už je ale otázka citlivého posouzení, zda společnost v daném případě jedná dichotomicky a zda z tohoto postoje vyplývají nějaká rizika.

Je až s podivem, že se někomu může zdát toto řešení nepochopitelné, zatímco nad českou cestou legračních cigaretových krabiček s protikuřáckým potiskem nehne brvou. Je to totiž stejně pokrytecké, jenže americké řešení dává možnost alespoň finančního odškodnění, kdežto česká varianta předpokládá, že už více udělat nemůže, protože by tím byl popřen smysl svobodného rozhodování. Výrobci a obchodníci v ČR, kteří svými produkty nějak ohrožují zdraví nebo život člověka, tak můžou být vcelku klidní. Čeká je nanejvýš povinnost poskytnout „neinformovanému“ konzumentovi hamburgerů a revolverů zdvořilé a dostatečně viditelné upozornění.

                 
Obsah vydání       20. 9. 2004
20. 9. 2004 O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí Fabiano  Golgo
20. 9. 2004 Co Čech nepochopí Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
18. 9. 2004 Konečný závěr: Irák neměl žádné zbraně hromadného ničení
20. 9. 2004 Sám svazák v poli soudních profesionálů Ladislav  Žák
20. 9. 2004 Blair: "Británie vede v Iráku novou válku"
20. 9. 2004 V Británii "pomáhají lékaři zemřít skoro 20 000 pacientům ročně"
19. 9. 2004 Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem
20. 9. 2004 Jak se novinář stane "nepřítelem strany" Štěpán  Kotrba
20. 9. 2004 Žádná nekalá soutěž Ivan  David
20. 9. 2004 Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku Petr  Záras
20. 9. 2004 Aktuálně: Volby do zemského sněmu v Braniborsku 19. září 2004
20. 9. 2004 Aktuálně: Volby do zemského sněmu v Sasku 19. září 2004
20. 9. 2004 Německá extremní pravice posílila své postavení ve východním Německu
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík
20. 9. 2004 Kanada se stane třetím největším výrobcem ropy na světě Miloš  Kaláb
20. 9. 2004 Otevřít oči, nebo je vyškrábat? Ondřej  Slačálek
20. 9. 2004 Čečenský problém Daniel  Šmihula
20. 9. 2004 Askar Akajev sa ešte nerozhodol
20. 9. 2004 Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti? Ondřej  Chrást
16. 9. 2004 Vyšetřte podezření, že v ČR dochází k sterilizaci romských žen
19. 9. 2004 „Tím jediným potřebným“ je praktická pomoc a čin Zdeněk  Bárta
19. 9. 2004 …nenechat se sežrat soukolím systému Linda  Sokačová
20. 9. 2004 No system! Irina  Kellyová
20. 9. 2004 Divoké víno ještě po čtyřiceti letech Ludvík  Hess
17. 9. 2004 Velké policejní ucho Štěpán  Kotrba
20. 9. 2004 Utajená GM pšenice v Kanadě Miroslav  Šuta
20. 9. 2004 Nahá pravda o Slovákoch? Lubomír  Sedláčik
20. 9. 2004 Sexuálne menšiny kritizujú biskupov za zastrašovanie historičky Ivan  Požgai
20. 9. 2004 Pred 60 rokmi sa v čase Povstania zrodil týždenník Nové slovo
20. 9. 2004 Európska verejnosť : Dlhá cesta od sna k mediálnej realite Ambros  Kindel
20. 9. 2004 Tlačové agentúry a rozšírenie Európskej únie Wolfgang  Vyslozil
20. 9. 2004 Den bez aut: francouzská tradice je už i v Praze
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
20. 9. 2004 O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí Fabiano  Golgo
20. 9. 2004 Čečenský problém Daniel  Šmihula
20. 9. 2004 Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku Petr  Záras
20. 9. 2004 Žádná nekalá soutěž Ivan  David
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Co Čech nepochopí Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Jak se novinář stane "nepřítelem strany" Štěpán  Kotrba
19. 9. 2004 Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem   
17. 9. 2004 Drobné lesklé kousky jedu Miloš  Kaláb
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík
17. 9. 2004 Velké policejní ucho Štěpán  Kotrba
16. 9. 2004 Po tři dny vězněm Paříže Petr  Fiala
16. 9. 2004 Vyšetřte podezření, že v ČR dochází k sterilizaci romských žen   
15. 9. 2004 Literatura se stala terčem mediální manipulace Petr  Bílek
14. 9. 2004 John Bok: "Držím hladovku, protože Gross posiluje policejní stát" Jan  Čulík