21. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 9. 2004

Morálka podle Bondyho

Snad jsem hned zkraje udělal chybu a zvolil příliš zavádějící a nepřesný nadpis, ale ať. Byl nejlepší z těch, co mne napadly, a i když pranic neprozrazuje o důležitosti tématu, alespoň poměrně přesně definuje, o čem že bude řeč. Tedy - nikoliv o Bondyho pojetí revoluce, či o jeho politických názorech vůbec, jak jsme na to byli v poslední době zvyklí. Stejně tak pomineme jeho dílo umělecké, tj. básně, prózu i drama. Ve středu zájmu tohoto článku je totiž Bondy jakožto filosof, jeho koncepce "nesubstanční ontologie" a teorie etiky, jež na ní vyrůstá.

Bondy TÉMA BL

Pokud říkám vyrůstá, potom chci naznačit, že mým cílem není popsat, vysvětlit či nějak reflektovat Bondyho etiku, protože tak jako tak vlastně neexistuje. Spíše bych snad takový systém na základě jeho myšlenek chtěl postavit, jelikož z hlubšího studia Bondyho děl je zřejmé, že by nám mohl nejen dát mnoho podnětů pro naše zamýšlení se o svobodné společnosti, ale především ovlivnit náš přístup ke světu, nám samotným i beztřídní společnosti a otázkám morálky v ní.

Místo etiky a filosofie

Etika, ať už jakákoliv, musí mít hlubší kořeny ve filosofii, a to především v jejích poznávacích disciplinách (tj. gnoseologii - teorii poznání - a ontologii - tedy nauce o bytí). Je to především proto, že ze své pozice vědy o chování člověka v rámci a vzhledem ke společnosti, ale především k universu, realitě (tj. z hlediska našeho modelu "všezahrnující skutečnosti") se nemůže spoléhat na vědy o společnosti, tedy sociologii a politologii, a koneckonců nemůže stát ani na idejích psychologie, tedy vědy o jednotlivci.

Člověk, antropos, ale vlastně i cokoliv okolo něj, tj. jednotliviny reality, nepodléhají klasifikaci těchto věd jako celek a neberou na sebe takto ohled: sociologii pranic nezajímá, jak člověk svým chováním přispěje k rozvoji druhé strany galaxie, z hlediska jejího zkoumání je to irelevantní. Podobně je tomu i u psychologie, která na otázky styku člověka se světem nahlíží z jakési vnitřní, antropocentrické pozice. Obé je zavádějící, hledáme-li univerzální vzorec chování, platný pro kohokoliv v jakékoliv situaci. A nalézt toto etikum by pro nás jistě mělo být na pořadu dne, jestliže usilujeme o tak radikální změnu, jakou přestavba třídní společnosti na beztřídní bezesporu je.

Revoluci nelze provést pouze z politického hlediska. Je nutné ji zakotvit v pevných a stabilních základech, které může poskytnout pouze filosofie. Je tedy načase toto podloží začít hledat.

Nároky na filosofii

Jistěže se neobrátíme na ty, co povahou svého učení převrací moderní a třídní světonázor na hlavu. [1] Apologetika a scholastika mají své místo v historii filosofie, ale snad každému je již dnes jasné, že v současnosti jako doktríny neobstojí. Člověk, ať už se nám to líbí nebo ne, dosáhl díky technickému rozvoji, vědeckému bádání a vývoji samotné ontologie několika, do jisté míry nezvratných, poznatků.

Jedním z nich bezesporu je racionalismus, tedy skutečnost, že člověk a všechny vědomé pochody jeho života se odehrávají v mozku, jímž také ovlivňuje své okolí, společnost, realitu vůbec. Descartovská "metodologická skepse" notoricky známého výroku "cogito, ergo sum" - myslím, tedy jsem - nám dává pevný bod ve vesmíru, bez něhož by tato esej, ani celá A-kontra nebyla možná. Racionalismus není slepá víra v rozum, ale gnoseologická teorie, beroucí si při poznávání světa na pomoc právě lidské myšlení (a nikoliv mystické nazírání, induktivní empirismus atd.), tedy to jediné, na co se skutečně můžeme spolehnout.

Druhým takovýmto poznatkem pak je zjištění, že realita se skládá z matérie, hmoty, která podléhá určitým změnám v prostoru a čase a která je zároveň také základem všeho živého i neživého. Z výsledků soudobé vědy vyplývá, že hmota předchází vědomí, tj., že náš život je možný pouze díky hmotě, díky tomu, že se v matčině děloze rozdělí vajíčko, že z něj vyroste embryo a poté i my sami, že jen díky tomu jsme schopni mozkové činnosti, tj. vědomí. Nejinak je tomu s ostatními živočichy. Takto dospíváme k materialismu[2], který - v kombinaci s racionalismem - nám dá jistý směr v našem dalším přemýšlení.

Konečně tak tedy přicházíme k nesubstanční ontologii. Hledáme-li totiž v současném filosofickém myšlení teorii, jež by naplňovala naše dvě teze o materialismu a racionalismu, nemůžeme přehlédnout dílo právě Egona Bondyho, jenž od šedesátých let v rámci svých esejů a ontologických prací vyvinul - i když mnohdy rozporuplný a sporný - filosofický systém právě nesubstanční ontologie.

Svět podle Bondyho

Jak jsme si již vysvětlili, ontologie je nauka o bytí, tedy o existenci jednotlivin (ať už je to částečka vesmírného prachu nebo člověk) v rámci celku tzv. ontologické reality (vulgo "všeho"). Bondy ve své filosofii dochází k názoru, že z pozice materialismu a racionalismu není možná existence více podstat (substancí) ontologické reality než jediné - matérie, hmoty. Kde není hmota, není nic. Toto nic není skutečností, ale její absencí.

To by v historii filosofie nebylo nic zase až tak nového; Bondy však dovádí své myšlenky do - zcela logického - důsledku: z klasického systému podstata-jev, tedy esence-fenomén, nechává pouze fenomén. Nevidí jediného důvodu, proč za věcmi hledat "smysl", nějakou ideu, esenci, ducha, význam, či jakkoliv si to kdo nazve. Matérie prostě existuje sama o sobě, díky hemžení elementárních částic a energetickým výměnám, a je proto, že nebýt jednoduše nemůže. Neboť prázdno samo o sobě není prostor, je to nic, "nihil est". Z povahy ničeho vyplývá, že samo o sobě nemůže existovat, proto je - díky tzv. samovzniku - vyplněno "něčím" - a to je právě ta jediná substance, či lépe hmota.

Není možné na tak malém místě popsat dopodrobna nesubstanční ontologii, její principy a její zákony, ale myslím, že z hlediska cíle tohoto příspěvku to ani není potřebné. Případné zájemce odkazuji na literaturu, jež je uvedena za článkem, my ostatní se přesuneme blíže k našemu objektu zájmu, tj. k etice.

Není-li totiž nic než hmota (jež je ovšem v neustálé změně a pohybu), složená z jednotlivin, ve své povaze dezintegrovaných (tj. z principu se sebou navzájem nesouvisejících), není ani apriorní řád, hodnotové principy dané "z vnějšku" (transcendentálně), tj., je-li libo příklad, od Boha[3] či od "nutnosti". Chceme-li se reality zeptat na jednu z klasických Kantovských otázek "jak se mám chovat" či snad lépe "jak je třeba se chovat", musíme se ptát pouze její struktury samotné a nečekat, že nám do klína spadne Desatero.

Hledání cesty

Klíč k poznání je skutečně schován přímo v realitě, a to v její - již zmíněné - dezintegrovanosti. Ze své podstaty totiž svět nemá jiný cíl, než seberealizaci, tj. uskutečnění sebe sama. Toto je dle mého názoru jakýsi neskutečný stav, k němuž nemůže dojít, jelikož by realita přestala - jak se dalo očekávat - mít smysl. Neměla by už proč existovat, nastalo by ne vyhoření, ale spíše stav jakéhosi existenciálního nonsensu. Realita se k této imaginární metě pouze přibližuje, podobně, jako se větve hyperboly nekonečně blíží svým asymptotám.

Seberealizace[4] celé ontologické reality je tedy potom nejvyšší její hodnotou, je absolutním smyslem, cílem, významem. To je však možné pouze tehdy, dojdou-li své vlastní seberealizace všechny jednotliviny v ontologické realitě obsažené. Pokud jsme si již dříve řekli, že tyto jednotliviny jsou dezintegrované, tj. existují samy o sobě, sic jsou součástí celku, je nutné je integrovat, minimálně informačně, neboť není jisté, zda si je svého smyslu každá jednotlivina vědoma, ač k němu podvědomě směřuje.

Seberealizace totiž není nic pevně stanoveného. Smysl své existence[5] si totiž každá jednotlivina určuje sama. Absolutní seberealizací potom logicky je "uspokojení" všech těchto částeček. To je ale možné jenom tehdy, budou-li si (zjednodušeně řečeno) pomáhat. Zde je místo pro Bondyho termín "sou-bytí", jenž by se dal vizuálně vyjádřit dobře známými kresbami podaných rukou. Vulgární teze, že "má svoboda začíná tam, kde končí svoboda jiného", či, řečeno s Kropotkinem, "citlivý člověk raději zemře, než by se stal jinému příčinou bolesti“[6] je vlastně nejlepším vyjádřením sou-bytí jednotlivin: ty by si měly pomáhat, podporovat samy sebe ve svém sebeuskutečňování, což samozřejmě není možné než v podmínkách naprosté svobody, omezené pouze potřebami ostatních, tj. vlastně v beztřídní, nebo, chcete-li, komunistické společnosti.

Nejen člověkem živa je realita

Vidíme ovšem, že se nesmíme omezit pouze na člověka. Plytký antropocentrismus, jenž zplodil humanistickou morálku, zaměřenou pouze a jenom na potřeby člověka, oplývající tisíci krásnými frázemi o "lásce", ovšem bez jakéhokoliv smyslu a širší racionální podstaty, je možná pěkný z hlediska lidského egoismu a narcisismu, ale neopodstatněný z hlediska ontologické reality. Ve skutečnosti jsme do jisté míry jakožto lidstvo realitě ukradení. Jsme natolik malá součástka universa, že naše egocentrické orgie jí nejsou ani k smíchu, prostě si jich sotva všimne.

S tím souvisí i další logický poznatek: nepřistoupí-li člověk na hodnotový systém reality, ta se s ním jistě dokáže lehce vypořádat. Člověk není nějakou vrcholnou entitou v universu, není ničím extrémně nezbytným. Pokud by byl příliš na obtíž, nedokázal-li by se omezit na "trvalou udržitelnost" a soustředit na svou vlastní seberealizaci, může jít velice jednoduše k šípku, a zůstane jenom exotem v učebnicích, jako jsou nám neandrtálci.

Navíc - zánik lidstva jistě nebude nějaká olbřímí podívaná, hodná katastrofického filmu. Žádná kometa či nebeští jezdi. Lidstvo se prostě zničí samo - takový už je zákon ontologické reality.

Jasně tedy vyplývá, že člověk se chtě nechtě musí přizpůsobit. Nejen, že toto přizpůsobení mu půjde k duhu, ale především mu dá svobodu - člověk náhle zjistí, že tisíce věcí, jimiž se po celou svoji historii zabýval jako "potřebnými" a "nutnými", jsou jenom mája, klam.

Svoboda a etické trio

Jestliže si tedy jakákoliv jednotlivina uvědomí nutnost sou-bytí vzhledem k absolutní, ale i relativní (tj. v nejbližším okolí) seberealizaci, nutně musí dojít k pojmu svobody. Jak už to delší dobu rezonuje v našich úvahách, jednotlivina má možnost svobodného rozhodování vždy, je k němu determinována, určena, už prostě z podstaty svobody jako takové. Přicházíme tak opět k jedné ze Sartrových tezí, k "absolutní svobodě", k níž je člověk (ale my vidíme, že nejen on) určen a z níž nemůže ven, i když by si to přál sebevíc.

Bondy však toto - do jisté míry - nihilistické zjištění překračuje. Svobodné jednání si totiž musí uvědomit svoji možnou kolizi - tedy konflikt, který jsme již probírali. Nemohu jen tak ze své chuti a z dobrého rozmaru vyvraždit všechny, řekněme, polární lišky. Vyřadím tak totiž ze hry etnikum reality, jeden celý komplex jednotlivin, jenž je nutný k seberealizaci celé ontologické reality tak, jak jsme si již pověděli. Otázka, zda za náš čin přijde spravedlivý trest, je namístě, ale její zodpovězení je prozatím ve hvězdách. Musíme proto vzít spravedlnost do vlastních rukou, lépe: konečně naplno pochopit zodpovědnost, již máme v libovolném našem konání. Není možné spoléhat se na nějaké "ono", jež se vypořádá s neplechami, jež - třebas chybou - jako lidstvo způsobíme. Mohlo by se totiž také stát, že jednou podobně zatočí ontologická realita s námi, a my odejdeme z jeviště dějin ne jako hrdinové, ale jako někdo, kdo doslova promarnil svoji historickou příležitost. Tou je pomoci seberealizovat se našemu nejbližšímu okolí (z makro- i mikrohlediska), a tak i seberealizovat sama sebe.

Došli jsme tedy od nesubstanční ontologie až po jakési "etické trio", jež může být dobrým základem pro naši existenci, ať už člověka jako jednotlivce či lidstva: seberealizace, sou-bytí a zodpovědná svoboda. Uvědomíme-li si náš směr (seberealizace), naši cestu (sou-bytí) a náš prostředek (zodpovědná svoboda), spontánně dojdeme nejen k jakémusi "pocitu", že činíme cosi pro blaho všehomíra, ale koneckonců - z pragmatického hlediska - brzy zjistíme, že nám i našim blízkým i vzdáleným i lidem vůbec se může jednoduše žít o mnoho lépe.

Empatie a participace na osudech ostatních zde byla již v myšlenkách primitivních humanistů, ale my musíme myslet univerzálně - vzhledem k realitě, ke "všemu". Jen tak bude - z filosofické pozice nesubstanční ontologie - mít naše existence smysl.

Závěrem

Nakonec jsme tedy splnili úkol, jenž jsme si předsevzali na začátku. Krátce jsme vysvětlili (a zjednodušili) Bondyho filosofický systém, abychom na něm poté postavili (s použitím četných Bondyho rekvizit) životaschopný etický systém. Ten budiž námětem nejen k soukromému přemýšlení každého z nás, ale především k diskusi. Neboť vývoj je možný pouze tehdy, jestliže se "věci pohybují", tj., jestliže se s nimi pracuje. Jenom potom jsou živé. Ze stejného důvodu jsem napsal i tento příspěvek, jenž sice zdánlivě s tématem anarchismu pranic nesouvisí, ale při bližším pohledu vlastně s ním vlastně souvisí absolutně - dává mu podklad pro jeho teorii i konkrétní morální normativ.

Se závěry tohoto článku by možná sám Bondy mnoho nesouhlasil. Na to má své legitimní právo a nikdo mu je nemůže odepřít, jenže: mým cílem nebylo popsat Bondyho myšlenky, či je převyprávět, ale spíše interpretovat, zamyslet se nad nimi a do jisté míry je i přetvořit. Bylo to nutné už jenom proto, že samotné Bondyho etikum ve svém čirém stavu (stejně jako vlastně jeho ontologie sama) je reálně nepoužitelné, ovšem velice inspirativní. Nakolik se mi to podařilo - nechť posoudí laskavý čtenář. Vzbudí-li však zde načrtnuté myšlenky i třeba jen minimální ohlas, pak má práce nebyla zbytečná.

Poznámky

1. Říkám-li moderní, myslím tím ve světle současné vědy, slovem třídní poukazuji na teoretické základy, jimiž anarchismus disponuje.

2. V nejobecnějším významu tohoto slova.

3. V klasickém teistickém smyslu slova, nikoliv v Bondyho žargonu.

4. Přijmeme-li tento termín a převedeme-li jej na model, tj, že jeho dosažení je skutečně možné.

5. Řečeno se Sarterem: její podstatu, ovšem nikoliv jako kategorii idealismu.

6. Zde možno chápat jako ublížení na svobodě, bolest mj. jako pocit křivdy na cestě k seberealizaci.

Základní doporučená a rozšiřující literatura

  • Bondy, E., Divoké pojednání. In: Bondy, Filosofické eseje, svazek 3
  • Bondy, E.: Útěcha z ontologie, Dharmagaia Praha 1999
  • Motal, J.: Etický význam nesubstanční ontologie Egona Bondyho, 2003
    k dispozici ZDE
  • Tippelt, H.: Základní situace, 2002
    k dispozici ZDE

Psáno pro časopis A-kontra

                 
Obsah vydání       21. 9. 2004
21. 9. 2004 Češi: "Jednejte, jak já chci, ne jak já sám jednám." Fabiano  Golgo
21. 9. 2004 Irácká podnikatelka: Jak jsem byla vězněna v Abu Ghraib
21. 9. 2004 Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást Milan  Valach
21. 9. 2004 "Rusko není schopno samo řešit situaci v Čečensku"
21. 9. 2004 Dávejte si pozor na noviny
21. 9. 2004 Fleet Sheet: Malé problémy "velkých" lidí a velké problémy malých lidí
21. 9. 2004 Chyby v deníku Právo Petr  Švec
21. 9. 2004 Myšlenky i lásky jednoho filosofa Ondřej  Slačálek
21. 9. 2004 Kde to vlastně smrdí? Ivan Odilo Štampach
21. 9. 2004 Česká spořitelna ustoupila bakalářům
21. 9. 2004 Trestají voliči extremistických stran opravdu jen vládní politiky? Josef  Provazník
21. 9. 2004 V Londýně o Slovenském národním povstání
21. 9. 2004 Čistý plamen lásky v Ostravě
21. 9. 2004 Volby 2004 na Ukrajině
20. 9. 2004 Posměch zvyšuje oblibu
21. 9. 2004 Morálka podle Bondyho Jan  Motal
21. 9. 2004 Je možné zapomenout? Irena  Zítková
21. 9. 2004 KUKL - čarodějný spolek z Islandu Karolína  Václavíková
20. 9. 2004 Jak se novinář stane "nepřítelem strany" Štěpán  Kotrba
20. 9. 2004 O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí Fabiano  Golgo
20. 9. 2004 Žádná nekalá soutěž Ivan  David
20. 9. 2004 Co Čech nepochopí Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Je nutné udělat z muslimů Evropany Bohumil  Kartous
20. 9. 2004 Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku Petr  Záras
19. 9. 2004 Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Bondy RSS 2.0      Historie >
21. 9. 2004 Morálka podle Bondyho Jan  Motal
14. 4. 2004 Různými taktikami proti společnému nepříteli Egon  Bondy
14. 4. 2004 Minulost, přítomnost, budoucnost... Ondřej  Slačálek
1. 10. 2003 Bondy: Sme opäť na samotnom začiatku Miroslav  Brada
24. 6. 2003 Bondyho marxistický manifest Ivan  Lesay