Ignatieff měl pochybnosti už loni: "Mysleli jsme si, že debatujeme o Iráku, ale jako obvykle jsme debatovali sami o sobě: Co je Amerika a jak používá své děsivé moci ve světě. Proměnilo se to v konflikt, v němž ideologie předstíraly, že jsou historií: konzervativní Republikáni vytvořili představu, že je Amerika osvoboditelkou, zatímco levice vytvořila obraz zlé, úhybné Ameriky, která podporuje zločinecké diktátory a svrhává politiky, kteří byli demokraticky zvoleni. Na obojím bylo něco pravdy: Marshallův plán dokazuje, že Amerika občas dokáže něco udělat dobře, svržení prezidenta Allendeho v Chile a podpora pro popravčí čety v jižní Americe dokazuje, že Amerika dokáže udělat ledacos velmi špatně.

O rok později, pokračuje autor, je Irák místem, kde umírají Američané i Iráčané a zvlášť děsivé je to, že nikdo dosud nemůže říct, zda bude tato smrt vykoupena vznikem svobodného Iráku, anebo promarněna vznikem občanské války.

Autor válku proti Iráku loni podporoval z mnoha důvodů. Husajn porušoval rezoluce OSN a klíčovou otázkou nebylo, zda má zbraně hromadného ničení, ale, co zamýšlí udělat. Ignatieff byl v Halabže v roce 1992 a hovořil s lidmi, kteří přežili chemický útok, který usmrtil v březnu 1988 pět tisíc iráckých Kurdů, neměl pochybnosti o zlovolných úmyslech Saddáma Husajna. A Saddám už chemických zbraní užil.

Kritikové války argumentovali, že tohle všechno je irelevantní, že Američanům jde o ropu. Avšak kdyby šlo Američanům jen o ropu, podporovali by Saddáma Husajna, jak to činili v minulosti. Saddám Husajn byl nebezpečný, protože mohl za určitých okolností užít zbraní hromadného ničení.

Blair a Bush sice o úmyslech Saddáma Husajna či o zbraních hromadného ničení nelhali, ale hrozbu z Iráku přehnali a zdramatizovali. O "bezprostřední" hrozbu, jak to prezentovali Bush a Blair, nikdy nešlo - avšak bylo lze poctivě argumentovat, že je přesvědčivým důvodem pro válku prevence.

Potíž ovšem je, že kdyby Bush a Blair otevřeně a poctivě přiznali, že účelem války byl preventivní čin, válka by byla daleko nepopulárnější, než jakou byla ve skutečnosti. Pokud lidem v demokracích opravdu bezprostředně nic nehrozí, nechtějí bojovat. Avšak bude-li se čekat až na bezprostřední nebezpečí, cena za takovou válku může být nesnesitelně vysoká. Až bude příště nějaký americký prezident argumentovat, že je nutno zaútočit na nějaký stát kvůli zbraním hromadného ničení, téměř všichni mu vyčtou, že si vymýšlí, a nebudou ho brát vážně. Ale co když to vážné bude?

Poskytl jsem svou podporu pro válku v Iráku americké vládě, jejímž motivům jsem plně nedůvěřoval, kvůli hrozbám, které jsem bral vážně, pokračuje autor. Mnoho států si stále myslí, že snah lidí v různých zemích světa osvobodit se od tyranie zneužívají Spojené státy pro americkou agresi. Přitom však bylo obtížné tolerovat názory osob, kterým jaksi vůbec nevadila hrůznost režimu Saddáma Husajna.

Ovšem argumentace Bushovy vlády pro útok na Irák by byla daleko více přesvědčivá, kdyby americká vláda přiznala, že předchozí americké vlády podporovaly Husajnovy zločiny, včetně toho, že Donald Rumsfeld byl u Saddáma Husajna v roce 1983 na oficiální přátelské návštěvě, i toho, že v roce 1980 Spojené státy odmítly odsoudit krvavou invazi Saddáma Husajna do Íránu a neodsoudily ani to, když v roce 1988 usmrtil jedovatým plynem 5000 Kurdů. Saddám Husajn se stal monstrem částečně proto, že ho vytvořily Spojené státy. Vyplývalo z toho, že obě tzv. realistické poučky americké zahraniční politiky z doby studené války byly už nadále nepoužitelné. První z nich bylo: "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel" a druhá zněla "Možná je to svině, ale je to naše svině." Obojí poučky zahnaly americkou zahraniční politiku do náruče bin Ladina a Saddáma Husajna a Američané museli začít umírat, abychom se od jejich smrtelného obětí mohli osvobodit, argumentuje autor.

Americká vláda měla tyto chyby přiznat, ale ty chyby neznamenaly, že bylo nesprávné zaútočit na Irák.

Tak jsem podporoval vládu, jejíž úmyslům jsem nedůvěřoval, ale doufal jsem, že důsledky útoku na Irák budou pozitivní. Teď si uvědomuji, že úmysly ovlivňují i důsledky. Vláda, které by autentičtěji šlo o lidská práva, byla rozuměla, že lidská práva nemohou existovat v chaosu a že musí plánovat po invazi i okupaci i opatření, jejichž účelem by bylo zabránit plenění.

Američané si mysleli, že přebírají funkční stát a po plenění si uvědomili, že přebírají chaos. Brzo zjistili, že se proti nim zorganizoval ozbrojený odpor. Všechny invaze jsou vždy do jisté míry připravovány v iluzích, ale takto vysoká míra iluzí před válkou v Iráku by měla znamenat, že by Američané měli v zahraničí vojensky intervenovat co nejméně.

Nynějším problémem je spíš zoufalství a deziluze. Avšak v Iráku je víc svobody. A proč jsme překvapeni, že Iráčané využívají své svobody k tomu, že požadují, abychom opustili jejich zemi? Neudělali bychom sami totéž?

Svoboda samozřejmě nestačí. Intervence jsou slib: slibujeme, že zanecháme zemi v lepším stavu, než v jakém jsme ji našli; slibujeme, že ti, kdo zemřeli, nezemřeli marně.