V Americe se hodně zdůrazňuje, kolik vojáků nyní v Iráku umírá, ale domnívám se, že je to částečně stranickopolitická propaganda. Z amerických průzkumů veřejného mínění je známo, že Američané jsou ochotni přijmout vysoké počty mrtvých v armádě - pokud jsou přesvědčeni, že armáda bojuje ve spravedlivé věci.

Hned po válce, v dubnu 2003, vyplynulo naprosto jasně z amerických průzkumů veřejného mínění, že Američané zastávají názor, že hlavní odpovědnost za rekonstrukci Iráku by měla mít OSN, nikoliv Spojené státy. Američané nepodporují úsilí americké vlády udržovat v Iráku mocnou, trvalou vojenskou a diplomatickou přítomnost.

Proto se o tom skoro vůbec nehovoří. Moc lidí neví, že Spojené státy plánují v Iráku vybudovat snad největší své vyslanectví na světě, až s 3000 zaměstnanci. Armáda plánuje trvalé vojenské základny a podstatnou americkou vojenskou přítomnost tak dlouho, jak bude chtít. Tato fakta byla zveřejněna, ale jen okrajově. Většina lidí o tom neví. I rozkazy otevřít iráckou ekonomiku zahraničnímu převzetí moci jsou známy lidem, kteří to sledují, ale nikoliv populaci obecně.

Američané obecně nepodporují dlouhodobé úsilí americké vlády, aby Irák zůstal klientským státem USA s jen formální nezávislostí a aby zůstal základnou pro ostatní americké akce v regionu. Právě proto lidé vyjadřují pochybnosti ohledně americké politiky, ty pochybnosti nejsou motivovány počty mrtvých vojáků.

Proces se Saddámem Husajnem by se měl konat pod mezinárodním dohledem, aby byla dosažena určitá míra důvěryhodnosti, aby bylo zjevné, že nejde jen o spravedlnost vítězů.

Při tomto procesu by se měli zodpovídat i Saddámovi společníci, ti, kteří mu poskytovali podstatnou a rozhodnou podporu i během doby, kdy páchal svá nejhroznější zvěrstva, dlouho po válce proti Íránu. A pak znovu v roce 1991, kdy zuřivě potlačil povstání, které ho málem svrhlo. Všichni tito lidé by měli být postaveni před soud s ním. Nenesou všichni stejnou míru viny, ale kritickým způsobem se podíleli na tom, co dělal - a to se týká evropských zemí po celou dobu osmdesátých let, včetně Ruska, Německa a ostatních, a týká se to klíčovým způsobem Spojených států a Británie až do roku 1991.

Před soud by měli být také postaveni ti, kteří nesou odpovědnost za vražedný režim sankcí, který vedl bezpochyby k úmrtí statisíců Iráčanů a zdevastoval iráckou společnost natolik, že nebyla schopna vykonat, co se stalo jinde, kde Británie a USA podporovaly podobná monstra - kde totiž byla svržena vnitřní revolucí.

Zdá se pravděpodobné, že k něčemu podobnému by bývalo došlo i v Iráku, kdyby nebyla společnost zdevastována a kdyby lidé nebyli sankcemi donuceni záviset na tyranovi kvůli pouhému přežití. Poslední dobou vycházejí najevo důkazy o tom, jak křehká byla ke konci režimu Saddámova moc.