Náš jazyk, všimněte si, se dá používat velice rafinovaně. Kdyby mě paní Malá nazvala přímo tmářem, neobratným a průhledným demagogem, musela by to nějak doložit. Ale stačí tu větu uvést "Nevím, kdo je tady skutečný tmář...", a autorka je z obliga. Ty už si, milý čtenáři, jistě domyslíš sám, co ta paní ví. Já se mohu ostatně také jen domýšlet, že k oněm rozčileným výrazům (demagog, zuřivá obhajoba atd.) jsem ji vydráždil tou analogií nesouměřitelnosti kvality arabského života a židovského bezživotí, která představuje raison d'etre antiteroristické bariéry v Izraeli. Dokonce z ní hbitě vyvodila můj souhlas s jakousi jinou genocidou, kterou ovšem zapomněla blíže specifikovat (laskavý čtenář si rovněž domyslí).

"Zase jsou někteří přesvědčeni," hřímá naše obhájkyně ženských práv, "že určití lidé jsou tak méněcenní a neschopní, že nemohou rozhodovat o svém vlastním životě." Jaká troufalost! Jenom jí jaksi uniklo, že při interrupci matka rozhoduje, jen tak mimochodem, o životě dítěte. Bez diskuse a bez odvolání. Zanedbatelný detail, že? Za právo žen dítě nedonosit se dnes bije kdekdo; koho zajímá právo dítěte být donošeno? A kdo se toho opováží, toho obratem prohlásíme za nepřítele žen, svobody, lidského rodu (nic nového, to tu bylo už za Nerona).

"Není možné svévolně navrhnout zákon a doufat, že projde," prý. Zdá se, že paní Malá nemá ani ponětí o fungování legislativních mechanizmů v zastupitelské demokracii, jinak by si nemohla plést poslaneckou zákonodárnou iniciativu se svévolí a nazývat ji dokonce vrcholem arogantnosti. A pokud jde o "totalitní smýšlení", které mi tak mile přisuzuje, pak je asi příliš mladá na to, aby si mohla pamatovat proces, ve kterém jsem byl r. 1971 odsouzen za podvracení republiky se skupinou dalších odpůrců tehdejší totality. Doufám tedy, že nebyla ani mezi těmi, kteří později poslušně podepisovali "antichartu" a servilně hlasovali pro jednotnou kandidátku.

Argumentovat pro potraty osudem odložených dětí v Ceausescově Rumunsku, to snad ani nemůže být myšleno vážně. Jen zdvořilost k dámě mi brání vyslovit naplno, co si o takové nehoráznosti myslím. Ale možná jsem jenom nepochopil, v čem vlastně vidí tu nepředstavitelnou zvrhlost. Chci doufat, že v tom nelidském zacházení s dětmi.

Válečný stav v Izraeli, trvající de facto od r. 1948 a od r. 2000 vyhrocený intifádou, to je téma poněkud odlišné, kterým se příležitostně budu zabývat jinde. Jen na okraj poznamenávám, co každý soudný člověk ví i bez toho, že pořady vysílané arabskými diktátorskými režimy, které mi JM tak vřele doporučuje, se dají brát asi tak vážně jako neblahé paměti zdejší propaganda brežněvsko-husákovská.

Pan Vavruška si patrně návrh zákona, ke kterému se staví odmítavě, vůbec nepřečetl (podobnost s Antichartou čistě náchodná?) Nemohl by jinak tvrdit, že "všem ženám hodlá potrat zakázat", a vyvodit z toho pak zcela nesmyslné závěry.

Panu Kubeczkovi se zdá z mé strany nepoctivé argumentovat demokratickými postupy, které prý "kriminalizují naše názorové oponenty" a nedbají "morální plurality". Jsem si ale téměř jist, že ani on by nárok na odlišnou morálku nepřiznal např. zloději, který mu vykradl byt, odvolávaje se přitom na morální pluralitu. Ale hlavně, a v tom se mi jeví nepoctivá zase jeho argumentace, nikdo zde neusiluje o kriminalizaci názorů, pouze o kriminalizaci skutku - zabití nenarozeného dítěte. Pokud se nedokáže postavit jednoznačně k tomuto meritu, jsou všechny úvahy o morálce a demokracii sotva něčím víc než zamlžovacím manévrem. Dá se samozřejmě spekulovat o tom, zda by si dítě přálo žít s vrozeným postižením, kdyby o něm vědělo, a zda by raději samo nezvolilo kyretu. Pokud však mohu soudit podle těch, kteří jako postižení mezi námi žijí a jak je znám, ani jediný z nich by se života dobrovolně nevzdal. Život chce žít! V nesnesitelné peklo jej mění teprve okolí, když jej nepřijímá. Čtenář Zvoníka od Matky Boží si jistě bude umět odpovědět na otázku, zda neměl být Quasimodo raději utracen už před narozením.

Základní otázkou stále zůstává - a o ničem jiném nemá smysl dále diskutovat -, zda kvalita života smí dostat přednost před životem samým. Na tu nikdo z mých oponentů nedokázal dát jednoznačnou odpodvěď. A ani se jim moc nedivím. Zatímco život buď je, anebo není, o jeho kvalitě se to už tak jednoznačně prohlásit nedá. Kdo ji má určovat a podle čeho? Na tak tenký led je opravdu lepší se nepouštět. Ale snad jenom naprostý cynik může dojít k závěru, že za určitých, ne zcela optimálních okolností v nejlepším zájmu jeho dítěte je - být mrtvé.

Pozn. JČ: Pan Mareš zase nechává nezodpovědnou otázku, kdy jde o lidský život, a tváří se, že o lidský život jde od samého početí. Ve skutečnosti je daleko rozumnější a přijatelnější lékařská argumentace, že pokud definujeme konec lidského života tím, že člověku mizí vědomí, začátek lidského života je tam, kde plodu v těle matky vzniká vědomí - a to je prý právě přibližně v době, odkdy už podle většiny evropských zákonů potraty nejsou povoleny. Definoval to tak nedávno v televizní diskusi v ČR lékař Pavel Pafko.