Základní argument Marxe a Engelse se soustřeďoval na distribuci příjmů. Ano, kapitalistický systém uměl možná zdvojnásobit bohatství národů, ale prostřednictvím cyklů hospodářského rozkvětu a úpadku a nakonec bylo prý jasné, že bude tento systém poražen, protože kromě neuvěřitelného bohatství plodí i rostoucí chudobu. Tento vrozený rozpor kapitalismu bude narůstat, argumentovali Marx a Engels, až se kapitalistický systém rozloží. Pak ho nahradí socialismus.

Na rozdíl od toho, co po vzniku Sovětského svazu tvrdili marxisté, socialismus vůbec však nevznikl v Rusku. Konec konců, i Marx a Engels argumentovali, že socialismus vznikne v nejrozvinutější kapitalistické zemi, ne v zaostalé ruské ekonomice.

Během století, které následovalo po Marxových předpovědích – v letech 1850 – 1950 – prošel kapitalismus hlubokými změnami, hlavně v důsledku velké nerovnosti příjmů, která skutečně, jak Marx předpověděl, začala vyvíjet na kapitalismus velký tlak. Dokonce vzniklo i kolektivní vlastnictví. Marx se ovšem mýlil, když se domníval, že socialismus vznikne náhle, prostřednictvím revoluce, anebo že kolektivní vlastnictví vznikne v důsledku konfiskace soukromého majetku státem.

Ve skutečnosti probíhal vývoj jinak. Rozšířily se akciové společnosti, což je forma kolektivního vlastnictví, takže miliony malých akcionářů dostaly šanci vlastnit kapitál. Prostřednictvím jednání s odbory museli kapitalisté zvyšovat mzdy a zkracovat pracovní dobu. Keynesovská ekonomie požadovala, aby stát v době hospodářské krize intervenoval na trhu. A po druhé světové válce vznikl sociální stát, který znamenal přerozdělování příjmů a poskytování široké škály služeb.

Z hlediska klasických ekonomů to už přestal být vlastně kapitalismus. Monopoly začaly mít daleko větší vliv než konkurence, státní zásahy zamlžily charakteristiky volné ekonomiky a účinná reklama oslabila nezávislost rozhodování spotřebitelů. Obří společnosti začaly dlouhodobě plánovat, aby se jim vrátily jejich obrovské investice. Podnikání je sice stále motivováno maximalizací zisku, avšak o rozdělování zisků už nerozhodují akcionáři. Rozhodují o něm podnikoví byrokraté, kteří především usilují o maximalizaci dlouhodobého růstu podniku – to je charakteristika, která je normálně spojována se socialistickou ekonomikou.

K základním změnám ve struktuře kapitalistického systému došlo do velké míry právě z důvodu, o němž se zmiňoval už Marx: kvůli rostoucím rozdílům v příjmech lidí. Ani kapitalistický systém, ani žádný jiný ekonomický systém totiž nemůže vydržet rostoucí rozdíly v příjmech lidí – po překročení určité hranice je už hospodářský růst dál nemožný.

Kapitalismus, který po pádu komunismu zvítězil na Východě, má jen velmi vzdálenou podobnost s kapitalismem, jak ho definovali klasičtí ekonomové. A socialismus, který se na Východě rozložil, měl velmi malou podobnost se socialismem, jak ho definovali Marx a Engels.

Přesto dosud argumentují nadšení stoupenci současného systému ze Západu a ze Spojených států, že došlo k triumfu svobodného světa nad komunistickými nepřáteli.

Ve skutečnosti se Sovětský svaz rozložil z důvodů, které mají máloco společného se sociálními systémy a mnoho společného s rovnováhou vojenské moci. Sovětský svaz přestal existovat v důsledku slabosti jeho státu, nikoliv režimu. Podobně ovládly nyní Spojené státy východní Evropu především v důsledku své vojenské moci a nikoliv v důsledku nadřazenosti svého hospodářského a sociálního systému. Ani vítězové, ani poražení, však dnes nemají hospodářské systémy, které by se líbily ekonomickým doktrinářům z doby před 150 lety, uzavírá autor.