Navíc, v poválečném období přibylo "uctivých tónů" v přístupu americké administrativy k Rusku.

To se vše zásadně liší od "jelcinsko-kozyrevského období", kdy partnerství s USA bylo chápáno jako bezvýhradná podpora jakýchkoli amerických akcí. Tento závěr vyvolal obzvláště ostrou polemiku.

Konkrétně, podle názoru V. Nikonova, Rusko prohrálo v době krize vše, co jen mohlo být prohráno. O problematice ropy se měla vést jednání před válkou a nikoli po ní, a to pouze s Američany, a nikoli s iráckou správou nebo s prostředníky. Prezident Bush zůstává optimistou v hodnocení vztahů s Ruskem, protože v předvolebním období mu dobré americko-ruské vztahy pomáhají odrážet vnitropolitické útoky jeho protivníků, kteří obviňují Washington z extremismu. Ve skutečnosti má "rusko-americké partnerství" deklarativní charakter, není podepřeno materiální základnou a je zcela závislé na náladách a rozložení sil ve vládnoucích elitách USA (s tímto hodnocením vyslovili souhlas prakticky všichni účastníci konference, bez ohledu na rozdíly v přístupech k pozici Ruska v době irácké krize).

Americká administrativa musí "zalátat díry" ve vztazích se západoevropskými spojenci a také neutralizovat negativní ohlas na iráckou válku ve velké části veřejného mínění ve vlastní zemi.

V Bílém domě chápou, že jakákoli nová válka, neschválená OSN a nepodpořená NATO a Evropským společenstvím, by vyvolala mnohem hlubší krizi ve vztazích se spojenci.

Francie a Německo, o jiných západních zemích ani nemluvě, budou vždy blíže k USA. Takticky se mohou názorově rozcházet s Washingtonem, ale v politických, vojenských, hospodářských, kulturních vztazích jsou pro Washington - spojenci, na rozdíl od Ruska.

Je to vysvětlení hezké, ale pro experty zcela evidentně nedostačující. Bohužel však v plánování zahraničně-politických akcí začaly převažovat otázky protokolu a propagandy a nikoli reálné dlouhodobé analýzy.

Jediný princip, který se zatím nezpochybňuje, spočívá v tom, že Rusko je zainteresováno na podpoře strategické stability, avšak mechanismy tohoto úkolu začínají být stále neurčitější a stále více sporné.

Na jedné straně bylo schváleno rozhodnutí, že jaderné zbraně nebudou považovány za prostředek uskutečnění preventivního úderu, ale za potenciál odstrašování. Avšak dynamický rozvoj protiraketové obrany v USA a současné snížení jaderné výzbroje Ruska přivedou v roce 2012 (dle harmonogramu snižování zbrojení) k faktické devalvaci jaderného odstrašování.

Prezident Putin předložil návrh na vytvoření společné evropsko-ruské protiraketové obrany (podle hodnocení expertů "další deklarace", kterou neschválili odborníci). Tím právě uznal účinnost protiraketové obrany a postrčil Američany v tomto směru k ještě aktivnějším krokům.

Dříve uzavřené dohody o kontrole zbrojení neplatí, s výjimkou smlouvy SNV-1, prodloužené do roku 2009. Takto je fakticky zlikvidován mechanismus prověrky a kontroly, který byl základem spolupráce s USA při realizaci snižování zbrojení. Tento mechanismus již Američany nezajímá, neboť přecházejí k principiálně nové generaci vojenské techniky.

Například, likvidaci jaderných ponorek platí, vedle USA, také Norsko, Japonsko a řada jiných států. Na likvidaci nashromážděných 40 tisíc tun chemických zbraní se finančně "podílí celý svět".

Rusko nedisponuje prostředky ani na vytvoření principiálně nových zbraní, určujících strategickou stabilitu, ani na zničení nepotřebných ekologicky nebezpečných arzenálů.

Ruská strana sdělila Pentagonu určité informace o těchto otázkách, američtí vojenští představitelé se však zdrželi vstřícných kroků.

Společné rusko-americké centrum pro výměnu dat o vypouštění raket, které bylo založeno v Moskvě, by se mohlo stát prvkem spolupráce při protiraketové obraně, ale je ochromeno, protože americká strana nemá zájem.

Rozšiřování pokračuje aktivním tempem, bez ohledu na námitky Moskvy, která naznačila, že se nakonec s tímto procesem smířila. Právě tak lze hodnotit vstup ruské strany do společného výboru "Rusko-NATO", čítajícího 20 států.

Tento orgán se může jen stěží stát reálným mechanismem spolupráce, když uvážíme velmi obšírný program jednání a také, že dubluje struktury Evropského společenství a NATO. Problémem je také to, že evropská byrokracie tradičně "zamotává" jakoukoliv otázku (na rozdíl od USA, kde je možné přijetí politických rozhodnutí na nejvyšší úrovni a rychle je pak realizují výkonné orgány).

Rusko se pokouší v určité míře asociovat s NATO a opět se zmýlilo v čase. NATO se stává stále více marginální organizací, neschopnou ovlivňovat rozvoj mezinárodní situace a řešení krizových problémů.

Politologové se mohou do nekonečna zabývat touto otázkou, avšak americká vláda má jeden oficiálně schválený dokument, který určuje zainteresovanost USA na Rusku v otázkách:

• společného boje proti mezinárodnímu terorismu (pro informaci: po tragedii 11. září žádný oficiální americký představitel již nepřipomínal nutnost jednání Moskvy s vůdci čečenských povstalců, hlavní opoziční čečenská uskupení byla Washingtonem zařazena do seznamu teroristických organizací v době, kdy evropské země stále vyvíjejí nátlak na Rusko v otázkách "porušování lidských práv v Čečensku").
• nerozšiřování jaderných zbraní.
• zajištění energetické bezpečnosti.
• odporu proti hospodářské a demografické expanzi Číny (na rozdíl od mnoha ruských činitelů jsou Američané z jakéhosi důvodu velmi znepokojeni možnostmi kolonizace Dálného Východu a Sibiře Čínou.