Nenechte se zmást: Palestinské utrpení v této válce je přesně to, co Hamás chce

27. 3. 2024

čas čtení 9 minut
Progresivní kruhy zcela ztratily přehled o tom, že zatímco Netanjahuova vláda může být špatná, Hamás je mnohonásobně horší, píše Dan Perry.

Pět měsíců po začátku války mezi Izraelem a Hamásem, kdy se globální představivosti zmocnily ostře protichůdné narativy o tomto konfliktu – a to natolik, že možná mění průběh voleb ve Spojených státech a Velké Británii – stojí za to připomenout světu, že Hamás není přítelem Palestinců.

Místo toho je to milice fundamentalistů, jejichž primárním cílem je zabránit dvoustátnímu řešení – jehož realizace by znamenala konec zákazu uznání Izraele jako legitimního státu – a šířit islámskou teokracii.

Děsivá pravda o těchto cílech se ztratila v progresivních kruzích, kde je Hamás často vykreslován jako síla palestinského odporu. Lidé na levici by měli pochopit, že Hamás se nesnaží dosáhnout palestinského státu nebo spravedlnosti pro Palestince. Místo toho se snaží zabránit právě těmto výsledkům tím, že prostřednictvím teroristických útoků posune Izraelce k politické pravici.

Skupina se vyžívá v konfliktech a chaosu. V Izraeli, na Západním břehu Jordánu a v Gaze žije celkem 14 až 15 milionů lidí; méně než 8 milionů z nich jsou Židé. Hamás chápe, že rozdělení Svaté země na tři části je pro izraelské Židy nanejvýš potřebné, protože jednostátní výsledek zahrnující Izrael, Západní břeh Jordánu a Gazu by se pravděpodobně v určitém okamžiku stal většinově arabskou zemí.

Tím, že Hamás provokuje Izrael k rozšíření svého dosahu do Gazy a na Západní břeh Jordánu – čímž ohrožuje šance na dvoustátní řešení – ohrožuje vyhlídky na trvalý mír. Čím více tyto vyhlídky destabilizuje, tím více se jeho přístup založený na teroru jeví jako jediná smysluplná palestinská reakce na izraelskou agresi.

Jinými slovy, tato válka je přesně to, co tato skupina chtěla.

Když si tedy Izraelci zvolí rasistické zákonodárce, kteří prohloubí konflikt a jejichž politika povede k dalšímu utrpení palestinských civilistů, Hamás bude šťastný.

Když izraelská vláda buduje další osady na Západním břehu, čímž ztěžuje jasné rozdělení izraelského a palestinského státu, Hamás to nedostává za trest, ale jako dar. Když izraelští ultranacionalisté hovoří o obnově osad v Gaze, Hamás může být jen stěží více potěšen.

A když jsou v konfliktu, který rozpoutal Hamás, zabíjeni palestinští civilisté, je tato skupina potěšena, nikoliv pobouřena: Čím vzdálenější je vyhlídka na mír, tím více slouží cílům Hamásu. Devastace, které Palestinci v této válce čelí, je dílem Hamásu – je to jeho vlastnost, nikoli chyba.

Projekt Hamásu začal okamžitě po podpisu dohod z Osla, v září 1993. V následujících týdnech došlo na Západním břehu k řadě smrtících útoků ze strany palestinských odmítačů a počátkem roku 1994 se Hamás, který byl založen v roce 1987 jako islámská charitativní organizace s vazbami na Muslimské bratrstvo, přihlásil k odpovědnosti za sebevražedné bombové útoky proti civilistům v samotném Izraeli, nejprve v autobusech, pak v kavárnách, nákupních centrech a na ulicích.

Nebyla to vyjednávací taktika nátlaku na Izrael v jeho tehdy probíhajících rozhovorech s Organizací pro osvobození Palestiny.

Byla to spíše snaha přimět Izrael, aby z jednání odstoupil, protože Hamás považoval jakékoli rozdělení Svaté země – které by zahrnovalo výslovné uznání legitimity a trvalosti Izraele – za ohavnost podle jeho maximalistické interpretace islámu, jejímž cílem je vytvoření chalífátu na Blízkém východě i mimo něj.

Hamás ve skutečnosti využil zásadní chyby tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina. Místo toho, aby Rabin po podpisu dohod rychle pracoval na vytvoření nezvratných změn v terénu, zavedl opatrné pětileté přechodné období, po němž měla následovat trvalá dohoda.

Tento pomalý přístup poskytl nepřátelům dvoustátního řešení – jako je strana Likud Benjamina Netanjahua v Izraeli a palestinští odmítači v čele s Hamásem – dostatek příležitostí k tomu, aby tento proces zmařili. Nevyřčená symbióza byla jasná: Hamás vyhodil do povětří autobusy a Netanjahu se během několika minut objevil na scéně a zaútočil na vládu, zatímco jeho nohsledi přirovnávali Rabina k Judenratům – Židům, kteří kolaborovali s nacisty.

Atentát na Rabina spáchaný krajně pravicovým Izraelem v roce 1995 pomohl zajistit, aby symbióza pokračovala i v následujících desetiletích. Netanjahu porazil Šimona Perese, považovaného za Rabinova přirozeného nástupce, o několik tisíc hlasů po sebevražedné atentátové kampani Hamásu v týdnech před volbami v květnu 1996. Pak poslušně šlápl na brzdu čehokoliv, co by připomínalo mírový proces s Palestinskou samosprávou v dobré víře.

A dnes jsme tady. V posledních třech desetiletích pominulo mnoho okamžiků, kdy se mír zdál být víceméně možný. Základní rovnice však zůstala v platnosti: Izraelská pravice, stále vedená Netanjahuem, a palestinští zastánci tvrdé linie, stále vedení Hamásem, obě odmítají rozdělení – a svým vzájemným odmítnutím si navzájem implicitně umožňují udržet si moc.

To je ostatně důvod, proč Netanjahu po léta spatřoval určitou hodnotu v tom, že umožnil Hamásu udržet si kontrolu nad Gazou. Netanjahu si dokonce spočítal, že kdyby v Gaze vládl Hamás, oslabilo by to Palestinskou samosprávu sídlící na Západním břehu, což by Izraeli umožnilo prodloužit svou faktickou kontrolu nad tímto územím.

Svět si je vědom Netanjahuova zapojení do této války ve zlé víře: V Izraeli i mimo něj je široce přijímáno, že jeho motivace k prosazování a prodlužování války je hluboce spojena s jeho vlastní touhou udržet se u moci navzdory mimořádné nepopularitě a probíhajícím trestním procesům. Zdá se však, že lidé po celém světě jsou mnohem méně schopni pochopit, že Hamás je mnohem strašnější.

Hamás chce zabíjet Židy, podmanit si palestinské "nevěřící" a podporovat džihádismus, který by ovládl celou planetu, pokud by mu to bylo dovoleno. Každé území, které se dostane pod jeho kontrolu, zažije vládu teroru, jako Gaza, a bude použito jako základna pro agresi. Neexistuje absolutně žádný důvod, aby je podporoval kdokoli jiný než zastánce těchto cílů. Na rozdíl od izraelské pravice Hamás ani nepředstírá, že chce mír.

Zdá se, že mnoho progresivistů po celém světě se nechalo oklamat a bezmyšlenkovitě klade rovnítko – přinejmenším opomenutím – odporné ničemy z Hamásu s celkem rozumnou širší palestinskou kauzu za volební právo a mír.

Je hluboce znepokojující, že elitní univerzity v Americe v průběhu války odmítly považovat aktivní podporu Hamásu – skupiny, která úmyslně zavraždila téměř 1 200 lidí za jediný den v rámci nevyprovokované invaze – za něco, co je mimo hranice rozumné svobody projevu. Kolumbijská univerzita, kde jsem získal magisterský titul (v oboru inženýrství, nikoli v žurnalistice), je obzvláště křiklavým příkladem.

Na začátku konfliktu podepsalo 100 profesorů Kolumbijské univerzity dopis na podporu práv studentů, kteří podporují Hamás. Rektor univerzity pak souhlasil. A nyní, i když je univerzita vyšetřována a čelí žalobám za napomáhání antisemitismu, přichází zpráva, že najala profesora, který se otevřeně prohlásil za stoupence Hamásu.

Jako liberál v klasickém slova smyslu si vážím svobody projevu a věřím ve vysokou laťku pro její regulaci. Plně chápu odpor vůči Izraeli a nepovažuji kritiku země automaticky za odraz antisemitismu.

Existuje však důvod, proč jsou nenávistné projevy regulovány, a to i v zemích a sociálních prostředích, v nichž je svoboda projevu základní hodnotou. Svoboda projevu by neměla chránit stoupence masových vrahů, kteří zabíjejí Židy, aby zabránili vzniku nezávislého palestinského státu a uvalili brutální teologická omezení na svůj vlastní lid.

Prohřešky izraelské pravice a komplikace situace v terénu nic nemění na základní pravdě: Hamás je zlé hnutí a jeho podpora není politickým postojem, který lze tolerovat o nic víc než volání po nadřazenosti bílé rasy, obnovení otroctví nebo prohlášení homosexuality za hrdelní zločin.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
1604

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2024