Tajemství filosofického ajntopfu v Karlíně

8. 3. 2024 / Matěj Metelec

Je ovšem pravda, že v případě dějin západní filosofie by se genderové parity dosahovalo jen s obtížemi. Těžko totiž popřít, že dějiny všech dosavadních společnost jsou dějinami patriarchátu – a pokud tyto dějiny nemáme zpětně přepisovat, asi těžko najdeme ženský protějšek Platóna, Descarta nebo Kanta. Filosofky se začínají, jak co do počtu, tak co se týče vlivu, do dějin významně vepisovat v zásadě až ve dvacátém století. Pokud bychom měli mít „filosofickou čtvrť“, která by měla respektovat genderovou rovnost, musela by názvy ulic odvozovat z klíče, který by vycházel právě z filosofie dvacátého století.

Za tou, která vzniká v Karlíně, však na první pohled žádný srozumitelný klíč nestojí – nebo se jich možná sešlo několik najednou a navzájem se propletli do zvláštního filosofického ajntopfu. Najdeme tu filosofické velikány novověku Thomase Hobbese, Johna Locka, Immanuela Kanta a G. W. F. Hegela a zvučná jména filosofie dvacátého stoletím Ludwiga Wittgensteina, Emanuela Lévinase či Johna Rawlse. Proč právě oni? To zatím není zřejmé. Pochopitelnější je přítomnost Edmunda Husserla, Jacquesa Derridy a Rogera Scrutona. Husserl je v Česku s oblibou připomínán coby prostějovský rodák a živá je stále také legenda o tom, že k filosofii jej nasměroval Tomáš Garrigue Masaryk. Spoluzakladatel britské Nadace Jana Husa Roger Scruton byl zase za normalizace aktivním podporovatelem československé disentní filosofie, a samizdatové překlady jeho knih měly velký vliv na české politické myšlení po roce 1989. A podporovatelem „filosofie v podzemí“ byl rovněž Jacques Derrida, který byl dokonce při své návštěvě Československa v roce 1981 falešně obviněn z pašování drog a díky intervenci na nejvyšších místech nakonec pouze vyhoštěn.

A nakonec jsou tu samozřejmě i zástupce české filosofie Erazim Kohák, Radim Palouš, J. L. Fischer a Jan Sokol. Škarohlídi by mohli namítat, že místo několik výše zmíněných je mohli doplnit třeba filosofky, jako jsou Albína Dratvová, Jiřina Popelová nebo Božena Komárková, ale ti by nepochopili onen klíč, k jehož odhalení se pomalu blížíme. Mimo jiné také díky tomu, že tu nepřehlédnutelně chybí Karel Kosík, po Janu Patočkovi ve světě patrně nejznámější a nejpřekládanější český filosof dvacátého století. (Jeho možná více světovou, než českou proslulost ilustruje mj. s Patočkou shodný počet jednadvaceti jazykových mutací Kosíkova hesla na Wikipedii. Tomu se z „nominovaných“ blíží jen Jan Sokol s mutacemi devatenácti, nikdo z ostatních nepřekračuje deset.)

Pokud chceme rozluštit záhadu filosofické čtvrti, musím se podívat na jediného nefilosofa mezi filosofy, podnikatele z dob Rakousko-Uherska Ferdinanda Zátku, zakladatele proslulých sodovkáren. Zdálo by se, že Zátka by na otázku po svých filosofických postojích musel spolu s Limonádovým Joem zkroušeně prohlásit: „Já jen cestuji v limonádě.“ Ale schopný podnikatel je přece také intelektuálním gigantem, jak napsal kdysi majitel Sekyra Group, Luděk Sekyra. Právě on je klíčem k filosofické čtvrti.

Někdejší funkcionář SSM a člen KSČ, později advokát v oblasti restitucí, a nakonec jeden z největších českých developerů, totiž začínal svou profesní dráhu coby pedagog na Právnické fakultě UK a právní filosof. A zájem o filosofii jej nikdy neopustil. Filosofie je mu dokonce natolik drahá, že oxfordské univerzitě věnoval prostřednictvím své nadace v přepočtu sto milionů korun, a staroslavná univerzita po něm z vděčnosti přejmenovala „nejstarší statutární profesuru filozofie na Oxfordu, která je zároveň světově nejvýznamnějším stolcem morální filozofie“ pojmenovanou původně po Thomasi Whitovi, učenci ze sedmnáctého století, na Sekyra and White’s Professorship of Moral Philosophy.

I miliardáři mají právo na koníčky a morální filosofie patří nepochybně k těm ušlechtilejším. Snad se příliš nerýmuje s kontakty s kontroverzními podnikateli Romanem Janouškem a Františkem Mrázem, ale Mirek Dušín by se sotva se mohl dostat v českých devadesátkách do špičky českého byznysu (a vlastně ani nikdy jindy nikde jinde). Může to znít cynicky, ale mecenášství patří k tradičním způsobům přerozdělování bohatství, byť možná v éře demokracie zdaleka ne k těm nejdůstojnějším. Nakonec není lepší, když jestli se sto milionů korun utratí za podporu univerzity než dejme tomu za luxusní jachtu? (Mimochodem, ta nejdražší, která patří malajskému miliardáři Robertu Kuokovi stála skoro pět miliard dolarů.)

Přesto když developer pojmenuje ulice podle svých oblíbených filosofů, což se podle všeho stalo v Karlíně, má to poněkud feudální nádech. A ten poněkud nešťastně ulpívá i na všech filosofech, po nichž jsou pojmenovány nov karlínské ulice. Nakonec měly filosofky možná štěstí.