Na migračních trasách v EU bylo objeveno více než 1 000 neoznačených hrobů
8. 12. 2023
čas čtení
18 minut
Těla se hromadí také v márnicích po celém kontinentu, členské země EU jsou obviňovány z neplnění závazků v oblasti lidských práv
Uprchlíci a migranti jsou pohřbíváni v neoznačených hrobech po celé Evropské unii v rozsahu, který nemá obdoby mimo válečné konflikty.
Nejméně 1 015 mužů, žen a dětí, kteří zemřeli na hranicích Evropy v uplynulém desetiletí, bylo pohřbeno dříve, než byli identifikováni.
Leží v
strohých, často prázdných hrobech podél hranic - hrubé bílé kameny
zarostlé plevelem na hřbitově Sidiro v Řecku; hrubé dřevěné kříže na
Lampeduse v Itálii; v severní Francii desky bez tváře označené jednoduše
"Monsieur X"; v Polsku a Chorvatsku desky s nápisem "NN" pro neznámé
jméno.
Na španělském ostrově Gran Canaria je na jednom hrobě uvedeno: "Člun migrantů číslo 4. 25/09/2022."
Evropský parlament přijal v roce 2021 usnesení, v němž vyzval k identifikaci lidí, kteří zemřeli na migračních trasách, a uznal potřebu koordinované databáze, která by shromažďovala podrobnosti o mrtvolách.
Napříč evropskými zeměmi však tato problematika zůstává legislativně prázdná, neexistují žádné centralizované údaje ani jednotný postup pro nakládání s mrtvolami.
Ve spolupráci s forenzními vědci z Mezinárodního výboru Červeného kříže (MVČK) a dalšími výzkumníky, nevládními organizacemi a patology dal deník Guardian a konsorcium reportérů poprvé dohromady počet migrantů a uprchlíků, kteří za posledních deset let zemřeli podél hranic EU a jejichž jména zůstávají neznámá. Nejméně 2 162 těl stále nebylo identifikováno.
Některá z těchto těl se hromadí v márnicích, pohřebních ústavech a dokonce i v přepravních kontejnerech po celém kontinentu. Tým navštívil 24 hřbitovů a ve spolupráci s výzkumníky našel více než 1 000 bezejmenných hrobů.
Ty jsou však jen špičkou ledovce. Na evropských migračních trasách zemřelo v tomto období více než 29 000 lidí, z nichž většina zůstává nezvěstná.
Co je projekt pohraničních hrobů?
Podle evropské komisařky pro lidská práva Dunji Mijatovićové, která uvedla, že země EU neplní své závazky vyplývající z mezinárodního práva v oblasti lidských práv, je tento problém "naprosto zanedbaný".
"Nástroje jsou k dispozici. Máme agentury a forenzní experty, ale je třeba, aby je [vlády] zapojily," řekla. Dodala, že vzestup tvrdé pravice a nedostatek politické vůle budou pravděpodobně dále bránit rozvoji řádného systému pro řešení "tragédie pohřešovaných migrantů".
Namísto toho se na místní úrovni odehrávají ohniska práce. Patologové například shromažďují vzorky DNA a několik osobních věcí nalezených na tělech. Stopy po ztracených životech jsou skrovné: drobné v cizí měně, modlitební korálky, suvenýrový odznak Manchesteru United.
Nedostatečná koordinace způsobuje, že se zmatené rodiny při hledání ztracených příbuzných potýkají s místní, často cizí byrokracií.
Podpora jim připadá na humanitární organizace, jako je Mezinárodní výbor Červeného kříže, který od roku 2013 zaznamenal 16 500 žádostí o informace do svého programu obnovy rodinných vazeb od lidí, kteří hledají příbuzné pohřešované na cestě do Evropy. Nejvíce žádostí přišlo od Afghánců, Iráčanů, Somálců, Guinejců a lidí z Demokratické republiky Kongo, Eritreje a Sýrie. Úspěšně se podařilo najít pouze 285 shod.
A nyní se i část této podpory chystá zmizet. Vzhledem k tomu, že vlády snižují své rozpočty na pomoc, byl MVČK nucen přeorientovat své snížené zdroje. Národní agentury Červeného kříže budou pokračovat v programu rodinných vazeb, ale velká část práce MVČK v oblasti školení policie a místních orgánů se omezuje.
Miniaturní sada nůžek a hřeben nošené na řetízku byly pro 24letého Oussamu Tayeba jedinečné, malý talisman, který odrážel jeho práci holiče. Pro jeho bratrance Abdallaha byly nadějí, že se našel.
Tayeb vyplul loni na Štědrý den krátce před osmou hodinou večer ze severozápadního Alžírska. Na palubě s ním bylo 22 sousedů, kteří se spojili, aby zaplatili za loď, o níž doufali, že je dopraví do Španělska.
Od té doby po něm jeho rodina pátrá. Abdallah, který žije ve Francii, se obává, že jde o závod s časem.
Španělská policie zavedla v roce 2007 databázi, do níž se mají zaznamenávat údaje a genetické vzorky z neidentifikovaných ostatků. V praxi však systém selhává, když se na něj obracejí rodiny pátrající po pohřešovaných příbuzných, které nemají jasné informace o tom, jak do něj mohou vstoupit.
Rodina poskytla vzorek DNA krátce po Tayebově zmizení. Protože do února neměli žádné zprávy, vydali se podruhé do jižního Španělska, aby po něm pátrali. V márnici v Almeríi reagoval soudní lékař na Tayebovu fotografii s tím, že je mu povědomá. Vzpomněla si na náhrdelník, ale řekla, že muž, na kterého myslela, pravděpodobně zemřel při nehodě vodního skútru.
"Byl to opravdu intenzivní okamžik, protože jsme věděli, že Oussama má na sobě záchrannou vestu na vodní skútr," řekl Abdallah.
I když jeho bratranec věděl, že se Tayebovo tělo možná našlo, nemohl si bez policisty prohlédnout mrtvolu ležící v márnici. Abdallah si vzpomněl na šokující bezcitnost, s níž ho přivítali na jedné z mnoha policejních stanic, kde se ptal. "Jeden policista nám řekl, že pokud 'nechtějí zmizet beze stopy, neměli se vydávat na člunu do Španělska'."
Nad Abdalláhovým pokračujícím pátráním se vznáší praktický tlak, o němž se zmínil španělský patolog: těla v márnici se obvykle uchovávají rok a pak se pohřbí, ať už jsou identifikována, nebo ne. "Chceme jen odpověď. Pokud uvidíme řetěz, bude to jako úmrtní list. Je to tak srdcervoucí. Je to, jako bychom nechali Usámu v lednici a nemohli s tím nic dělat," řekl.
Místní úřady, které přijímají nejvíce těl, se často nacházejí na malých ostrovech a stále častěji říkají, že to nemohou zvládnout.
Varují, že už tak nedostatečný systém se vrací zpět. Španělské Kanárské ostrovy hlásí rekordních 35 410 mužů, žen a dětí, kteří se letos na souostroví dostali na lodích. V posledních měsících se většina z těchto plavidel snažila vylodit na malém, odlehlém ostrově El Hierro. Jen za posledních šest týdnů bylo na ostrově pohřbeno sedm neidentifikovaných osob.
Na hrobkách patnácti neznámých lidí, kteří byli nalezeni mrtví na vratkém dřevěném plavidle v roce 2020 ve městě Agüimes na ostrově Gran Canaria, jsou umístěny identické tabulky s jednoduchým nápisem: "Zde leží bratr, který přišel o život při pokusu dosáhnout našich břehů."
V muslimské části hřbitova Teguise na Lanzarote jsou hroby dětí označeny kruhy z kamenů. Je mezi nimi i hrob dítěte, které se pravděpodobně narodilo mrtvé při smrtelně nebezpečném přechodu z Maroka v roce 2020. Tělo Alhassane Bangoura bylo během záchranné akce odděleno od matky a pohřbeno do neoznačeného hrobu. Jeho jméno je zaznamenáno pouze neformálně, vyryli ho na mísu místní obyvatelé dojatí jeho osudem.
Stejný příběh se odehrává i v dalších zemích na okraji EU; neoznačené hroby rozeseté podél jejich hranic svědčí o krizi. Podél pozemních hranic, v Chorvatsku, Polsku a Litvě, je neoznačených hrobů méně, ale přesto tam jsou, prázdné kameny nebo někdy NN vyznačené na tabulkách.
Ve Francii se na hřbitovech v Calais vyjímá anonymní nápis "X". Jejich počet se zdá být nízký ve srovnání s těmi, které se nacházejí podél jižních pobřežních hranic: Z 242 migrantů a uprchlíků, kteří zemřeli na francouzsko-britské hranici od roku 2014, zůstává 35 neidentifikovaných. Vysoký podíl identifikovaných mrtvých odráží skutečnost, že lidé tráví čas čekáním, než se pokusí překročit kanál La Manche, takže často existují kontakty, které jsou ještě ve Francii schopny uvést jména zemřelých.
Střípky naděje
Krátkou bouři na sociálních sítích vyvolaly uniklé záběry polských pohraničníků, kteří se smějí mladému muži visícímu hlavou dolů, uvězněnému za nohu, která uvízla v žiletkovém drátu na vrcholu 180 km dlouhého ocelového hraničního plotu oddělujícího Bělorusko od Polska.
Ale okamžik, kdy je zachycen ve světle reflektorů a jeho vyděšená tvář na okamžik ztuhne, pronásleduje padesátiletou Kafju Rachida už rok. Je si jistá, že muž je její pohřešované dítě, Mohammed Sabah, kterému bylo 22 let, když ho naposledy viděla živého.
Sabah na podzim roku 2021 odletěl ze svého domova v iráckém Kurdistánu do Běloruska, kam měl vízum. Převaděči ho úspěšně převezli přes hranice EU, ale asi 50 km v Polsku ho zadrželi a deportovali zpět do Běloruska.
Při čekání na další přechod jeho zprávy náhle přestaly chodit. Rodina se smiřovala s tím, že je pravděpodobně mrtvý. Pak se objevilo video. Když už není o co opřít, dávají takové střípky rodinám naději.
Sabahovi rodiče, jak se často stává, nemohli získat víza pro cestu do EU. Místo toho Rekaut Rachid, Sabahův strýc, který žije od roku 1999 v Londýně, podnikl tři cesty do Polska, aby se ho pokusil najít.
Rachid se domnívá, že mu polské úřady lhaly, když mu řekly, že muž na videu je Egypťan, a to ho nutí pátrat dál. "Něco skrývají. Na pět procent si myslím, že možná zemřel. Ale 95 % si myslím, že je někde v polském vězení," řekl a dodal: "Moje sestra mi každý den volá a ptá se, jestli si myslím, že je stále naživu. Nevím, jak mám odpovědět."
V rohu nemocničního parkoviště v řeckém městě Alexandroupolis stojí vedle několika odpadkových košů dva otlučené chladicí přepravní kontejnery. Uvnitř leží těla 40 lidí.
Hranice z Turecka do Řecka přes nedalekou řeku Evros je vzdálená jen 10 až 20 minut, ale lidé ji překračují v noci, kdy jejich malé gumové čluny mohou snadno narazit do stromu a převrhnout se. Mrtvoly se v bahně říčního koryta rychle rozkládají, takže se rychle ničí rysy obličeje, oblečení a veškeré doklady, které by mohly pomoci při identifikaci.
Dvacet mrtvol v kontejnerech jsou zuhelnatělé ostatky migrantů, kteří zemřeli při požárech, jež tuto část Řecka zachvátily během letních veder. Identifikace se ukázala jako mimořádně obtížná a doposud byla zjištěna jména pouze čtyř mrtvých.
Profesor Pavlos Pavlidis, soudní patolog pro tuto oblast, pracuje na určení příčiny smrti, odebírá vzorky DNA a katalogizuje všechny osobní věci, které by mohly příbuzným později pomoci identifikovat jejich blízké.
Dočasné kontejnerové márnice v Alexandroupolisu zapůjčil MVČK. Humanitární agentura zapůjčila další kontejner pro stejný účel na ostrov Lesbos, další ohnisko migrace.
Lampedusa tento luxus nemá. "Nejsou tu žádné márnice ani chladicí jednotky," řekl Salvatore Vella, sicilský vrchní státní zástupce, který vede vyšetřování ztroskotání lodí u tamního pobřeží. "Po uložení do pytlů na mrtvoly jsou těla migrantů převezena na Sicílii. Pohřbívání řídí jednotlivá města. Stalo se, že migranti byli někdy pohřbeni v jakýchsi hromadných hrobech v rámci hřbitovů."
Podle Filippa Furriho, antropologa a spolupracovníka skupiny Mecmi, která se zabývá úmrtími během migrace, začíná být problém tak akutní, že "se objevují případy rakví, které jsou kvůli nedostatku místa opuštěny ve hřbitovních skladech, nebo těla, která zůstávají v nemocničních márnicích".
"Nejde jen o technický, ale také o politický problém
"Pokud počítáme i příbuzné pohřešovaných, týká se to statisíců lidí. Nevědí, kde jsou jejich blízcí. Bylo s nimi dobře zacházeno, byli respektováni, když byli pohřbeni? To je to, co rodinám vrtá hlavou," řekla Laurel Cleggová, forenzní koordinátorka MVČK pro migraci v Evropě. "Naší povinností je zajistit mrtvým důstojný pohřeb; a [řešit] druhou stranu, poskytovat rodinám odpovědi prostřednictvím identifikace mrtvých."
Řekla, že sledování mrtvých závisí na dobré spolupráci mnoha částí: právního rámce, který chrání neidentifikované mrtvé, důsledných pitev, márnic, matrik, důstojného převozu a hřbitovů.
Navzdory usnesení parlamentu EU jsou však tyto systémy nedostatečné. Stále neexistují společná pravidla pro to, jaké informace by měly být shromažďovány, ani centralizované místo pro ukládání těchto informací. Politická pozornost se soustřeďuje spíše na dopadení pašeráků než na zjištění, kdo jsou jejich oběti.
Mluvčí Evropské komise uvedl, že vedle boje proti pašování lidí je třeba se zabývat právy a důstojností uprchlíků a migrantů. Uvedli, že každý členský stát je individuálně odpovědný za to, jak se vypořádá s těmi, kteří zemřeli na jeho hranicích, ale že komise pracuje na zlepšení koordinace a protokolů a "lituje ztráty každého lidského života" .
V Itálii bylo vynaloženo značné úsilí na identifikaci mrtvých z několika dobře ohlášených rozsáhlých neštěstí. Cristina Cattaneo, vedoucí laboratoře forenzní antropologie a odontologie (Labanof) na Milánské univerzitě, strávila roky prací na identifikaci mrtvých ze ztroskotání lodi v roce 2015, při kterém přišlo o život více než 1 000 lidí.
Vyzdvižení vraku za účelem vyzvednutí těl stálo již 9,5 milionu eur. Uspořádat 30 000 smíšených kostí do identifikovatelných ostatků 528 těl byl herkulovský úkol. Pouze šesti obětem byly dosud vydány oficiální úmrtní listy.
S přitvrzením politických postojů k nelegální migraci odborníci zjišťují, že oficiální nadšení pro jejich složitou práci klesá. "Není to jen technická, ale také politická obtíž," řekla Cattaneo.
Na Sicílii Vella vyšetřuje rybářskou loď, která se potopila v říjnu 2019. Na její palubě bylo 49 lidí, převážně z Tuniska. Jen několik kilometrů od břehu se skupina na palubě natáčela, jak oslavuje blížící se příjezd do Evropy, než lodi došlo palivo a převrátila se. Italská pobřežní stráž zachránila 22 lidí, ale 27 dalších přišlo o život.
Potápěči pobřežní stráže pomocí robotů pořídili snímky těl plovoucích v blízkosti plavidla, ale nepodařilo se jim všechna těla vyzvednout. Záběry obletěly celý svět. Skupina tuniských žen, které pátraly po svých synech, kontaktovala italské úřady a dostala povolení k cestě za prokurátorem, který jim ukázal další záběry.
Jedna z matek, Zakia Hamidiová, poznala svého 18letého syna Fekera. Pro ni i pro Vellu to byl palčivý zážitek: "V tu chvíli jsem si uvědomila, jaký je rozdíl mezi matkou, která je rozervaná žalem, ale která se alespoň vrátí domů s tělem svého dítěte, a těmi matkami, které nebudou mít tělo, které by mohly oplakávat. Je to něco srdcervoucího."
Dvacet mrtvol v kontejnerech jsou zuhelnatělé ostatky migrantů, kteří zemřeli při požárech, jež tuto část Řecka zachvátily během letních veder. Identifikace se ukázala jako mimořádně obtížná a doposud byla zjištěna jména pouze čtyř mrtvých.
Profesor Pavlos Pavlidis, soudní patolog pro tuto oblast, pracuje na určení příčiny smrti, odebírá vzorky DNA a katalogizuje všechny osobní věci, které by mohly příbuzným později pomoci identifikovat jejich blízké.
Dočasné kontejnerové márnice v Alexandroupolisu zapůjčil MVČK. Humanitární agentura zapůjčila další kontejner pro stejný účel na ostrov Lesbos, další ohnisko migrace.
Lampedusa tento luxus nemá. "Nejsou tu žádné márnice ani chladicí jednotky," řekl Salvatore Vella, sicilský vrchní státní zástupce, který vede vyšetřování ztroskotání lodí u tamního pobřeží. "Po uložení do pytlů na mrtvoly jsou těla migrantů převezena na Sicílii. Pohřbívání řídí jednotlivá města. Stalo se, že migranti byli někdy pohřbeni v jakýchsi hromadných hrobech v rámci hřbitovů."
Podle Filippa Furriho, antropologa a spolupracovníka skupiny Mecmi, která se zabývá úmrtími během migrace, začíná být problém tak akutní, že "se objevují případy rakví, které jsou kvůli nedostatku místa opuštěny ve hřbitovních skladech, nebo těla, která zůstávají v nemocničních márnicích".
"Nejde jen o technický, ale také o politický problém
"Pokud počítáme i příbuzné pohřešovaných, týká se to statisíců lidí. Nevědí, kde jsou jejich blízcí. Bylo s nimi dobře zacházeno, byli respektováni, když byli pohřbeni? To je to, co rodinám vrtá hlavou," řekla Laurel Cleggová, forenzní koordinátorka MVČK pro migraci v Evropě. "Naší povinností je zajistit mrtvým důstojný pohřeb; a [řešit] druhou stranu, poskytovat rodinám odpovědi prostřednictvím identifikace mrtvých."
Řekla, že sledování mrtvých závisí na dobré spolupráci mnoha částí: právního rámce, který chrání neidentifikované mrtvé, důsledných pitev, márnic, matrik, důstojného převozu a hřbitovů.
Navzdory usnesení parlamentu EU jsou však tyto systémy nedostatečné. Stále neexistují společná pravidla pro to, jaké informace by měly být shromažďovány, ani centralizované místo pro ukládání těchto informací. Politická pozornost se soustřeďuje spíše na dopadení pašeráků než na zjištění, kdo jsou jejich oběti.
Mluvčí Evropské komise uvedl, že vedle boje proti pašování lidí je třeba se zabývat právy a důstojností uprchlíků a migrantů. Uvedli, že každý členský stát je individuálně odpovědný za to, jak se vypořádá s těmi, kteří zemřeli na jeho hranicích, ale že komise pracuje na zlepšení koordinace a protokolů a "lituje ztráty každého lidského života" .
V Itálii bylo vynaloženo značné úsilí na identifikaci mrtvých z několika dobře ohlášených rozsáhlých neštěstí. Cristina Cattaneo, vedoucí laboratoře forenzní antropologie a odontologie (Labanof) na Milánské univerzitě, strávila roky prací na identifikaci mrtvých ze ztroskotání lodi v roce 2015, při kterém přišlo o život více než 1 000 lidí.
Vyzdvižení vraku za účelem vyzvednutí těl stálo již 9,5 milionu eur. Uspořádat 30 000 smíšených kostí do identifikovatelných ostatků 528 těl byl herkulovský úkol. Pouze šesti obětem byly dosud vydány oficiální úmrtní listy.
S přitvrzením politických postojů k nelegální migraci odborníci zjišťují, že oficiální nadšení pro jejich složitou práci klesá. "Není to jen technická, ale také politická obtíž," řekla Cattaneo.
Na Sicílii Vella vyšetřuje rybářskou loď, která se potopila v říjnu 2019. Na její palubě bylo 49 lidí, převážně z Tuniska. Jen několik kilometrů od břehu se skupina na palubě natáčela, jak oslavuje blížící se příjezd do Evropy, než lodi došlo palivo a převrátila se. Italská pobřežní stráž zachránila 22 lidí, ale 27 dalších přišlo o život.
Potápěči pobřežní stráže pomocí robotů pořídili snímky těl plovoucích v blízkosti plavidla, ale nepodařilo se jim všechna těla vyzvednout. Záběry obletěly celý svět. Skupina tuniských žen, které pátraly po svých synech, kontaktovala italské úřady a dostala povolení k cestě za prokurátorem, který jim ukázal další záběry.
Jedna z matek, Zakia Hamidiová, poznala svého 18letého syna Fekera. Pro ni i pro Vellu to byl palčivý zážitek: "V tu chvíli jsem si uvědomila, jaký je rozdíl mezi matkou, která je rozervaná žalem, ale která se alespoň vrátí domů s tělem svého dítěte, a těmi matkami, které nebudou mít tělo, které by mohly oplakávat. Je to něco srdcervoucího."
Muka nevědomosti
Smutek, který lidé pociťují, když nemají jistotu o osudu svých pohřešovaných příbuzných, má velmi zvláštní intenzitu.
Dr. Pauline Bossová, emeritní profesorka psychologie na Minnesotské univerzitě v USA, jako první popsala tuto "nejednoznačnou ztrátu". "Jste zaseknutí, znehybnělí, cítíte se provinile, pokud začnete znovu, protože by to znamenalo přijmout, že osoba je mrtvá. Truchlení je zamrzlé, vaše rozhodování je zamrzlé, nemůžete přijít na fakta, nemůžete odpovědět na otázky," řekla.
Nevědomost má často i závažné praktické důsledky. Bez úmrtního listu nemohou manželé vykonávat svá rodičovská práva, dědit majetek nebo žádat o sociální podporu či důchod. Bez něj také nemohou být sirotci adoptováni širší rodinou.
Někdy jsou příbuzní ponecháni v nejistotě celé roky. Deset let po katastrofě, při níž v roce 2013 ztroskotala loď, se na Lampeduse každoročně scházejí pozůstalé rodiny, které stále hledají odpovědi. Letos mezi nimi byla i Syřanka Sabah al-Joury, jejíž syn Abdulqader byl na lodi. Řekla, že nevědět, kde skončil, je jako mít "otevřenou ránu".
Sabahova rodina řekla, že mučení z toho, že nemůže zjistit, co se s ním stalo, je "jako každodenní umírání". Abdallah si myslí, že do konce roku musí podniknout další cestu z Paříže do jižního Španělska. "Těžké je nemít tělo, nemít možnost ho pohřbít," řekl.
Rituály kolem smrti svědčí o hluboké lidské potřebě, řekl Boss. "Nejdůležitější je, aby jméno bylo někde označeno, aby ho rodina mohla navštívit a aby se na pohřešovaného vzpomínalo. Jméno znamená, že jste byli na této Zemi, ne že se na vás zapomnělo."
Smutek, který lidé pociťují, když nemají jistotu o osudu svých pohřešovaných příbuzných, má velmi zvláštní intenzitu.
Dr. Pauline Bossová, emeritní profesorka psychologie na Minnesotské univerzitě v USA, jako první popsala tuto "nejednoznačnou ztrátu". "Jste zaseknutí, znehybnělí, cítíte se provinile, pokud začnete znovu, protože by to znamenalo přijmout, že osoba je mrtvá. Truchlení je zamrzlé, vaše rozhodování je zamrzlé, nemůžete přijít na fakta, nemůžete odpovědět na otázky," řekla.
Nevědomost má často i závažné praktické důsledky. Bez úmrtního listu nemohou manželé vykonávat svá rodičovská práva, dědit majetek nebo žádat o sociální podporu či důchod. Bez něj také nemohou být sirotci adoptováni širší rodinou.
Někdy jsou příbuzní ponecháni v nejistotě celé roky. Deset let po katastrofě, při níž v roce 2013 ztroskotala loď, se na Lampeduse každoročně scházejí pozůstalé rodiny, které stále hledají odpovědi. Letos mezi nimi byla i Syřanka Sabah al-Joury, jejíž syn Abdulqader byl na lodi. Řekla, že nevědět, kde skončil, je jako mít "otevřenou ránu".
Sabahova rodina řekla, že mučení z toho, že nemůže zjistit, co se s ním stalo, je "jako každodenní umírání". Abdallah si myslí, že do konce roku musí podniknout další cestu z Paříže do jižního Španělska. "Těžké je nemít tělo, nemít možnost ho pohřbít," řekl.
Rituály kolem smrti svědčí o hluboké lidské potřebě, řekl Boss. "Nejdůležitější je, aby jméno bylo někde označeno, aby ho rodina mohla navštívit a aby se na pohřešovaného vzpomínalo. Jméno znamená, že jste byli na této Zemi, ne že se na vás zapomnělo."
Podrobnosti v angličtině ZDE
2383
Diskuse