Film Kajínek: Žánrový hybrid manipuluje skutečnost

6. 2. 2011 / Jan Čulík

Mám velký problém s každým filmovým či televizním dílem, které o sobě tvrdí, že je to "true story", tedy "příběh ze skutečnosti". Skutečný život na televizní obrazovku nebo na filmové plátno nikdy nedostanete. Každý film je pouze uměle vytvořeným, stylizovaným fikčním světem, modelem skutečnosti, jímž skutečnost tvůrci ohledávají, asi tak, jako si malé děti hrají s vláčkem nebo s kuchyňkou. Především to platí zejména o hraných filmech, ale jak čtenáři dobře vědí, skoro stejnou měrou to platí i o dokumentárních filmech či o televizním zpravodajství. To v žádném případě neinformuje o realitě, jde o subjektivní vizi světa, výběr určitých faktů, kterou televizní novináři vnucují světu.

Film Kajínek o sobě neví, čím je. Tvůrci nemají jasnou představu o jeho identitě.

Motivací k výrobě filmu zjevně bylo úsilí vytvořit dílo, které by se podobalo americkým thrillerům, akčním filmům. Ten žánr filmaři napodobují dost neuměle (dobrý americký thriller je dokonalé, žánrově jednotné, fikční dílo, Kajínek mu nesahá ani po paty). Jenže, film Kajínek je i není fikcí. Využívá žánru fiktivního amerického thrilleru, ale pak naznačuje, že je vlastně dílem polodokumentárním, aktivistickým, které "bojuje proti nespravedlnostem českého soudnictví". Přitom je však zároveň zjevné, že značná část příběhu, který nám film předkládá, je fikce. Jak může být boj proti údajně reálným nespravedlnostem založen na fiktivním příběhu?

Je neseriozní, když autoři vytvoří příběh, a v jeho závěru diváka informují, že v reálném životě "Kajínek a jeho právnička dále bojují za dosažení spravedlnosti a za obnovení procesu". Spojování reality s fikcí je neseriozní a manipulativní.

Film vytvářející fikční svět může o realitě svědčit pouze na obecné úrovni. Ze zvyklostí a způsobů společnosti, v níž se fiktivní postavy pohybují, můžeme usuzovat, že tvůrci filmu mají na realitu určitý názor. Divák film přijme, protože prostředí, které tvůrci vytvořili, pozná. Bude ho schopen identifikovat jako autentické a poradí si i s tím, do jaké míry je stylizací posunuto určitou měrou mimo realitu. Ta stylizace vždycky nese význam a sdělení: přeháněním tvůrci zdůrazňují, že podle jejich interpretace skutečnosti má česká realita tyto určité znepokojující rysy. Konkrétní příběh a konkrétní fakta však neznamenají nic.

Víme, že nikdy neexistoval žádný Ludvík Jahn (hlavní postava Kunderova románu Žert), nicméně se z fikčního světa této knihy dovíme podstatné skutečnosti o tom, jak fungovala česká společnost v padesátých a šedesátých letech. Přestože víme, že příběh, který kniha líčí, se nikdy neudál, anebo se neudál tak, jak ho líčí. Důležité je, že autor vytvořil dojem autentičnosti. Čtenář usoudí, že se příběh takto mohl odehrát. Jenže to neznamená, že můžeme v závěru knihy chtít jít demonstrovat za spravedlnost pro Ludvíka Jahna -- ta postava neexistuje.

Tak co nám tvůrci filmu Kajínek sdělují o české společnosti? V první řadě, že je v ní prý běžné, aby mladé dívky měly milostný poměr se stárnoucími padesátníky, a to zjevně z profesních důvodů. Toto je stereotypní motiv, který nalezneme v mnoha českých filmech, vzniklých po roce 1989. Mladá absolventka práv Pokorová (Tatiana Vilhelmová) chodí se zavedeným právníkem Doležalem (Bohuslaw Linda) a je možná do něho opravdu zamilována, nicméně ze vztahu má dívka zjevně profesní i hmotné výhody. Doležalův byt je luxusně vybaven a český divák z toho usoudí, že úspěšný právník je podvodník (kdo je bohatý, je v českém prostředí automaticky považován za podvodníka) -- ve filmu se ostatně taky ukáže, že Doležal podvodník je.

Výrazné je ve filmu Kajínek také, jak druhořadou hrají v mužsky šovinistické společnosti ženy. Všimněte si, že čím zdvořileji se muži vůči ženám chovají, čím více je obskakují a líbají jim ruce (jinými slovy, nechovají se k nim jako rovný s rovným), tím více jimi v soukromí pohrdají. Hlavní darebák ve filmu Kajínek, policejní ředitel Novotný, je vůči právničce Pokorové v její přítomnosti přezdvořilý, v její nepřítomností jí nadává "čubka". (Novotného pokrytectví v této věci je zároveň součástí širšího sémantického sdělení, totiž že Novotný je podvodník, vyděrač, manipulátor a zločinec a všude lže, jako když tiskne.)

Zajímavé je i to, že právnička Pokorová se snaží vystupovat profesně. Nikdo ji nebere vážně, je to ženská, "čubka".

Druhým hlavním sdělením filmu je to, co už také dávno víme, je to také čistě stereotypní sdělení, které od roku 1989 opakuje skoro každý druhý český film: státní struktury jsou zkorumpované. Policisté jsou zároveň zločinci, tvrdí tento film. Hlavní zápornou postavou ve filmu není "čestný zloděj" Kajínek, ale plzeňský policejní ředitel Novotný, který vydírá všechny kolem sebe a je zapleten do série vražd, za něž zřejmě nechal Kajínka neprávem odsoudit do vězení. Vydíratelní a zkorumpovaní jsou i vězeňští dozorci, kteří vězně mučí, plivají jim do ešusů a všeobecně se k nim chovají brutálně.

Kupodivu vlastně i hlavní pozitivní postava, právnička Pokorová, je zasažena dotekem korupce. Kajínka nehájí proto, že by to bylo z objektivního hlediska správné. Má vlastní soukromou motivaci -- chce se pomstít za mučení své starší sestry vrahy, které Kajínek údajně zastřelil. Tvrdí, že kdyby nebyli tito muži zavražděni, zastřelila by je sama. Tak je i Pokorová vlastně podjatá a jedná čistě na základě svého osobního zájmu.

Toto sdělení filmu -- státní struktury jsou zkorumpované a soudci lžou - je plně v souladu s étosem bulvární televize Nova, která byla ostatně hlavním producentem filmu Kajínek. Povrchním soustřeďováním na vraždy, podvody a korupční případy ve svém zpravodajství -- aniž by se kdy šlo do hloubky -- destabilizuje televize Nova vnímání české společnosti. Bez hlubší analýzy oktrojuje jednoduššímu českému divákovi: "svět je zlovolný, nespolehlivý a zrádný, a proto sledujte naše zpravodajství pravidelně, jen my jsme spolehliví a věrní a my vás svými informacemi ochráníme". Je to samozřejmě fikce.

Žánr amerického thrilleru je ve filmu Kajínek napodobován neuměle. Střihová sekvence na začátku filmu, která má navodit dojem nebezpečnosti a podvodnosti zkorumpovaného českého prostředí po pádu komunismu je příliš dlouhá. Filmová řeč amerických thrillerů ústrojně vyplývá z příběhu. V případě filmu Kajínek jsou povrchně odpozorované americké filmové postupy neústrojně nalepeny na tento film.

Jak už to v případě českých bulvárnějších filmů bývá, i film Kajínek obsahuje zbytečné, nemotivované sexuální scény -- milostná scéna mezi stárnoucím právníkem Doležalem a mladou právničkou Pokorovou nemá s příběhem filmu vůbec nic společného a je ve filmu zřejmě jen proto, aby diváka nalákala na sexualitu. Přehnaně explicitní jsou ve filmu i násilné scény střílení a zabíjení a mučení -- zbytečně brutální je scéna mučení starší sestry právničky Pokorové, ženy jménem Fantová.

Hlavním problémem filmu Kajínek je i jeho celková soudržnost. Tvůrci si vytvořili vážnou překážku: dvě hlavní mužské postavy, Kajínka i právníka Doležala hrají cizinci, Rus a Polák, a ve filmu je jasně vidět, že jejich řeč je dabována do češtiny. Oslabuje to přesvědčivost jejich hereckých výkonů. Jak svorník celého filmu zbývá tedy jediná pozitivní postava, právnička Pokorová, Tatiana Vilhelmová, jenže ta pro soudržnost filmu nestačí. Dobře hraje hlavní zápornou postavu, zločince a podvodníka policejního ředitele, herec Vladimír Dlouhý.

Film Kajínek se nedokáže rozhodnout, zda je hraný nebo dokumentární -- snaží se využívat žánru amerického thrilleru, ale v závěru se proměňuje v aktivistický dokument: "Byla spáchána nespravedlnost, Kajínek je nevinný, přesto je stále ve vězení, a je třeba bojovat za jeho propuštění." Potíž je, že tato argumentace je podložena fiktivními tvrzeními. Režisér sám se přiznal v rozhovoru, že filmový příběh Kajínka pozměnil a že není stoprocentně založen na realitě. Jak se tedy může film zasazovat o propuštění skutečného Kajínka, je-li základem jeho argumentace příběh fiktivní filmové postavy?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011