Ameriku neznepokojuje radikální islám: USA se bojí nezávislosti

5. 2. 2011

Americe je jedno, jaké režimy podporuje v arabském světě. Prvořadá je americká potřeba ovládat,

"Arabský svět se vznítil," informovala minulý týden televize Al Džazíra a západní spojenci "rychle ztrácejí svůj vliv". Nárazová vlna, kterou vyvolalo dramatické povstání v Tunisku, v jehož důsledku byl vyhnán diktátor, kterého podporoval Západ, měla obrovský vliv zejména v Egyptě, kde demonstranti přemohli diktátorovu brutální policii, píše v deníku Guardian Noam Chomsky.

Pozorovatelé to srovnávají s rozkladem sovětských kolonií r. 1989, ale existují důležité rozdíly. Zásadní je, že mezi mocnostmi, které podporují arabské diktátory, neexistuje žádný Michail Gorbačov. Naopak, Washington a jeho spojenci se přidržují zavedeného principu, že je demokracie přijatelná pouze potud, pokud plní jejich strategické a hospodářské cíle. Je v pořádku, když demokracie zvítězí (do určité míry) na území nepřátelské mocnosti, ale v žádném případě to nesmí být v našem strategickém prostoru, za našimi humny, pokud není demokracie řádně zkrocena.

Jedno srovnání s rokem 1989 má určitou platnost. Rumunsko, kde Washington udržoval svou podporu pro Nicolaeho Caušeska, nejzlovolnějšího z východoevropských diktátorů, až do té doby, kdy byla už americké podpora rumunskému diktátoru neudržitelná. Pak přivítal Washington Ceauseskův pád a minulost byla vymazána. To je standardní praxe. Ferdinand Marcos, Jean-Claude Duvalier, Chun Doo-hwan, Suharto a mnoho dalších užitečných gangsterů.

Běžná praxe se zřejmě už nyní uplatňuje i v případě Egypta. Nadějí v současnosti je Mubarakův loajální generál Omar Suleiman, který se právě stal egyptským viceprezidentem. Suleimanem, dlouholetým šéfem bezpečnostních služeb, pohrdá bouřící se veřejnost skoro tak silně jako samotným diktátorem.

Komentátoři neustále opakují, že obava z radikálního islámu vyžaduje, aby se Západ (nerad) postavil z pragmatických důvodů proti demokracii. Něco na těch obavách sice je, ale tato formulace je zavádějící. Hlavní hrozbou vždycky byla nezávislost. Spojené státy a jejich spojenci pravidelně podporují radikální islamisty, někdy ve snaze zabránit hrozbě světského, nenáboženského nacionalismu.

Známým příkladem je Saúdská Arábie, ideologické centrum radikálního islámu (a islámského terorismu). Jinou osobou na dlouhém seznamu je Zia ul-Haq, nejbrutálnější pákistánský diktátor a oblíbenec prezidenta Reagana, který provedl - za pomoci peněz ze Saúdské Arábie - radikální islamizaci země.

"Tradičním argumentem je, že se neděje nic špatného, všechno je pod kontrolou," konstatuje Marwan Muasher, bývalý jordánský činitel a nyní ředitel výzkumu Blízkého východu pro Carnegieho nadaci. "Síly u moci pak vždycky argumentují, že oponenti a lidé zvnějšku, kteří požadují reformu, situaci v dané zemi přehánějí."

Proto se veřejnost nemusí brát vážně. Když dojde k nepokojům, bývá nutné učinit pár taktických kroků, ale cílem je vždycky znovu situaci ovládnout.

Dynamické prodemokratické hnutí v Tunisku bylo zaměřeno "proti policejnímu státu, který potlačoval svobodu projevu i shromažďování a měl vážné problémy v oblasti lidských práv. Tunisané nenávidějí svého brutálního diktátora." To napsal americký velvyslanec Robert Godec v červenci 2009 v depeši, prozrazené serverem WikiLeaks.

Pro některé pozorovatele vytvářejí dokumenty, prozrazené serverem WikiLeaks "chlácholivý pocit pro americkou veřejnost, že američtí činitelé u vypínače nespí". Depeše vytvářejí tak pozitivní dojem o americké zahraniční politice, že to vypadá, jako kdyby je prozrazoval sám Obama (napsal Jacob Heilbrunn v časopise The National Interest).

Godecova depeše na první pohled tyto úsudky potvrzuje. Jenže když se podíváme hlouběji, zjistíme, že přestože Godec píše ve své diplomatické depeši o útlaku v Tunisku, Washington poskytl Tunisku vojenskou pomoc ve výši 12 milionů dolarů. Tunisko bylo jednou z pěti zemí, které silně porušují lidská práva, a přesto dostávají velkou americkou vojenskou pomoc. Jde o Izrael, Tunisko, Egypt, Jordánsko a Kolumbii. Důvodem je nepřátelský postoj těchto zemí vůči Íránu.

Nikdo se nezajímá, co si myslí obyvatelstvo arabských zemí. Podle průzkumů Brookings Institution ze srpna 2010 souhlasí s Washingtonem a západními komentátory, že je Írán vážnou hrozbou, deset procent Arabů. Naproti tomu 77 procent Arabů považuje za vážnou hrozbu USA a 88 procent Arabů považuje za vážnou hrozbu Izrael.

Arabské veřejné mínění je tak nepřátelské vůči politice Washingtonu, že většina Arabů (57 procent) zastává názor, že by byla regionální bezpečnost posílena, kdyby Írán měl jaderné zbraně. Přesto Západ podporuje arabské diktátory. Veřejnost arabských zemí lze ignorovat - ovšem jen do doby, kdy rozbíje své řetězy, a pak se západní politika musí pozměnit.

Nejpozoruhodnější informace, prozrazené Wikileaks, se týkají Pákistánu. Analyzuje je na serveru Truthdig Fred Banfman. Z depeší vyplývá, že americké velvyslanectví ví velmi dobře, že války Washingtonu v Afghánistánu a v Pákistánu nejen vedou k zintenzivnění silného antiamerikanismu, ale také "riskují destabilizaci pákistánského státu" a vedou k riziku, že jaderné zbraně padnou do rukou islámských teroristů.

Prozrazení těchto amerických diplomatických depeší znovu "vytváří útěšný pocit, že američtí činitelé u vypínače nespí" - až na to, že Washington zároveň usilovně pochoduje ke katastrofě.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011